Článek
Rusko vede hybridní válku proti České republice! Prvním testem hybridní války v praxi byla anexe Krymu! Válka na Ukrajině je první velká hybridní válka v dějinách!
Tato a podobná témata se v médiích objevují v podstatě každodenně.
Alespoň trochu poučený konzument zpráv si nemusí klestit cestu složitými akademickými definicemi, aby porozuměl principu. Jde v zásadě o to, že běžnou, „normální“, konvenční válku doplňují hackerské útoky na počítačové sítě a webové stránky důležitých institucí nebo třeba nemocnic. A sociální sítě zaplavují propaganda a dezinformace.
To je snadná fáze porozumění. Následuje ta náročnější: Jak se s tím vyrovnat?
Dobrá, hackerské útoky musí odrážet stát a jeho experti. Ale jak se vyznat v tom, co je dezinformace, propaganda a co normální zpravodajství?
V tom se nový charakter válčení projevuje naplno. Válka se týká všech. I civilistů, kteří nežijí ve válečné zóně.
A týká se jich hned dvojnásobně. Nejenom, že musí čelit dezinformacím. Ale musí čelit i vlastní vládě, která je chce před dezinformacemi ochránit. Zákonem. Na základě kterého úředníci rozhodnou, co je a není dezinformace.
Kontext
„Hybridní válka je konfliktem nové generace. Oběť ani nemusí vědět, že se na ni útočí, a když si to uvědomí, může už být pozdě,“ vysvětluje Seznam Zprávám ukrajinská expertka Ljuba Cybulská.
Nekamenujte akademiky
Odborníci vedou intenzivní spory o to, jaká je definice hybridní války a zda to je vůbec smysluplný pojem. Pro většinu lidí mimo úzký okruh zainteresovaných akademiků jsou to ale jen nesrozumitelné a zbytečné půtky.
Zkusme se na chvíli postavit na stranu akademiků. Jejich spory mohou totiž být důležité i pro naprosté laiky. Paradoxně vyjádřeno: Pokud by „hybridní válka“ byl jenom bezobsažný modní termín, proč z něj pak dělat takovou vědu?
A to je podstata věci: Opravdu se děje něco tak nového a naléhavého a pro státní svrchovanost nebezpečného, že je třeba přijímat nové zákony a omezovat svobodu slova?
Pojďme se ve stručnosti a zjednodušeně podívat na ty akademické spory.
Asymetrická válka
Prototypem nových definic válčení je „asymetrická válka“. Smysl toho pojmu se stal zcela zřetelným po teroristických útocích 11. září. Největší světová velmoc – USA – se najednou ocitla ve válce s teroristy. Válku jí vyhlásil nikoli srovnatelně silný a vyzbrojený stát, ale hrstka dobře organizovaných a vyškolených teroristů disponujících moderními technologiemi.
Začala „válka proti terorismu“. Nový typ války, který má mnohá úskalí. Nepřítel není jasně definován, není možné ho rozdrtit ve střetu na bitevním poli. Nepřítel je „tekutý“ a proniká i do našeho vlastního zázemí. Je všude. A z toho plyne strach. A zákony omezující svobody. K těm se ještě vrátíme.
Akademici ve svých interních sporech poukazují na to, že asymetrická válka není nic nového, žádný velký objev. Připomeňme kubánskou revoluci. Poté, co se Fidel, Guevara a osmdesát jejich „caballeros“ vylodili na kubánském pobřeží, přežila jich jen hrstka. Ale pak je Fidel v lese v pohoří Sierra Maestra přepočítal: „Je nás 12, revoluce zvítězila.“ A zvítězila. Asymetrický konflikt. Dvanáct povstalců svrhne vládu.
Ostatně, jeden z prvních, všem dobře známý legendární asymetrický konflikt se odehrál dávno před začátkem našeho letopočtu. David a Goliáš. Dobře vyzbrojený obr prohrál s děckem, s pasáčkem koz. Proč? David se nebál a dokázal využít efektivní technologii. Prak.
New York, 11. září 2001.
Moderní války
Válka čtvrté generace. Neomezená válka. Mnohovrstevná válka… Akademici, vojáci a politici promýšleli různé modely válčení, které by odpovídaly realitě 21. století. Nakonec se ujal pojem „hybridní válka“.
Má smysl? Je to něco nového?
Na úvod obrazně řečeno: Když navršíte spoustu věcí na jednu velkou hromadu, začnou ty jednotlivé součásti ztrácet jasné obrysy. Mizí v té nepřehledné kupě. A to je i problém pojmu „hybridní válka“.
„Termín hybridní válka získal popularitu ve vojenských kruzích i v médiích po ruské anexi Krymu v roce 2014… Stal se z něj ‚mainstreamový‘ pojem, který byl používán pro velké množství bezpečnostních hrozeb pro Západ,“ píší Erik Reichborn-Kjennerud a Patrick Cullen z Norského institutu mezinárodních vztahů.
A pokračují: „A jako mnoho nových termínů, které začnou být plošně užívány, vysloužila si i ‚hybridní válka‘ ostrou kritiku. Podle ní tomu pojmu chybí koncepce, vyjasněnost. Je to jen všezahrnující fráze, módní slovo, které nepřináší nic nového. Kritika také tvrdí, že narušuje tradičně uznávané hranice mezi mírem, konfliktem a válkou.“
Přečtěte si také
Sabotáž plynovodů Nord Stream ukázala, jak zranitelná je důležitá evropská infrastruktura, upozorňují severoevropská média. Státy posilují ochranu ropných plošin a elektráren. Pozornost se upírá i na podmořské datové kabely.
Už v roce 2007 rozpracoval pojem hybridní válka americký bezpečnostní teoretik a poradce Frank Hoffman ve studii Konflikt v 21. století: Zrod hybridní války. Hoffman konstruuje pojem „hybridní válka“ na základě zobecnění nedávných válečných zkušeností: teroristické útoky z 11. září, válka v Iráku, akce Hizballáhu během druhé libanonské války.
Podle něj je kriticky důležité, aby Západ změnil své zastaralé uvažování o válečných konfliktech. Jinak se nedokáže efektivně bránit kombinaci konvenčních, teroristických, kybernetických nebo propagandistických metod vedení boje.
Ještě víc pravděpodobně „hybridní válku“ zpopularizoval náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov v článku Hodnota vědy spočívá v její schopnosti předvídat.
Pojem „hybridní válka“ sice nepoužívá, ale text vyšel rok před anexí Krymu a představuje ruské pojetí „totální války“: Povoleno je využití jakýchkoli prostředků – útoku hackerů, úniku informací, dezinformací… Cílem je vytvořit chaos. Dosáhnout stavu permanentní nejistoty a konfliktu uvnitř nepřátelského státu.
Oproti akademikům přináší mnohem jednodušší definici Teija Tiilikainen, ředitelka Evropského centra pro čelení hybridním hrozbám. Centrum společně před šesti lety založily NATO a EU. Teija Tiilikainen říká: „Je to o manipulacích s informacemi. Je to o útocích na kritickou infrastrukturu.“
Všimněme si, že centrum má čelit „hybridním hrozbám“. Právě tady se dostáváme na velmi nebezpečnou půdu. Na půdu, kde mizí tradiční rozlišování mezi mírem a válečným stavem. A kdy se i civilisté stávají součástí permanentního konfliktu.
To už tu bylo
Obdobnou totální válku už západní svět jednou ohlásil. Bylo to po teroristických útocích z 11. září.
Profesor historie Texaské univerzity Jeremy Suri tehdejší změny shrnuje následovně: „Strach z terorismu se po 11. září 2011 stal omluvou pro drastické změny ve vládnutí. Americký prezident se v zahraniční i domácí politice proměnil ze symbolu svobodné země v hrozbu pro demokracii. Prezidenti koncentrovali obrovskou moc a jejich vlády za pomoci nejmodernější technologie zatýkaly a zabíjely stovky lidí bez řádných procesů. Omezovaly svobodu slova, pronásledovaly kritiky a odpůrce.“
Analýza
Před 20 lety zemřelo při útocích z 11. září na 3 tisíce lidí. Stovky tisíc zahynuly během následných válek. A v zájmu vyšší bezpečnosti padly i některé osobní svobody. Důsledky největšího teroristického útoku prožívá svět dodnes.
Zakladatel projektu WikiLeaks Julian Assange to vyjádřil lakoničtěji: „Používáte iPhone? Máte Blackberry? Jste na Gmailu? Tak to jste v pr*eli,“ shrnul.
Oč konkrétněji šlo? V roce 2005 novináři zjistili, že vláda prezidenta Bushe celé čtyři roky provádí svévolné masivní sledování občanů. A zasahovala i do jiných oblastí než sledování elektronické komunikace jednotlivců – sledovala mírová hnutí, hnutí Occupy Wall Street a další.
A v roce 2013 deník The Guardian doložil, že v podobné praxi pokračuje i prezident Obama.
Západní demokracie se proměňují v „dohližitelský stát“. Moderní technologie využívají k tomu, aby shromáždily maximum informací o svých občanech. Je to oprávněná a smysluplná cesta, jak zabránit teroristickým útokům? Každého podezírat, že může být potenciální terorista, a tak mu pro jistotu odposlouchávat telefon?
Moderní typ války přináší i nový typ moderních otázek: Kolik svobody jsou občané demokratických zemí ochotni obětovat výměnou za slib většího bezpečí?
Analýza
Dezinformace, hackerské útoky i ovlivňování nálad obyvatelstva. To jsou jen některé ze „zbraní“ hybridní války, jak ji popisují vojenští stratégové Ruska. Proč je hybridní válka tak oblíbená a na co „vlivové operace“ nestačí?
Hybridní hrozby
Před několika dny byl z funkce odvolán vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma. Pro vládu připravoval akční plán boje proti dezinformacím. A neustál kritiku, která se na něj valila ze všech stran – od vydavatelů médií, od mediálních odborníků, od části politiků.
Velmi ostrá slova na adresu připravovaného dokumentu volil například profesor Jan Jirák z Fakulty sociálních věd UK a Metropolitní univerzity: „Definice dezinformací je naprosto orwellovská, protože dovoluje jakýkoli nehodící se obsah prohlásit za dezinformaci, a to včetně názoru, což je na tom nejnebezpečnější,“ vysvětluje Jirák.
A dodává: „Pod rouškou čištění veřejného prostotu od záměrně lživých zpráv, což je definice dezinformace, se k nám dostává nástroj možného cenzurování názoru, a jinak se to říct nedá. Stačí, aby někdo usoudil, že informace může způsobit ohrožení demokratických principů – a už to bude dezinformace. Domnívám se, že jde o mimořádně nebezpečnou situaci a považuji to za přímé ohrožení principu svobody projevu.“
Jak už řečeno, Klímův projekt vláda zastavila. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že na něj naváže nějaká jiná součást vládního aparátu.
Nutnost reagovat na hybridní hrozby je součástí dokumentů NATO i EU. A vloni navíc vypracovala ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti Analýzu připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně.
Její autoři píšou: „Z analýzy plyne, že ČR v současné době nemá koncepční, organizační, personální, procesní, právní ani jiné nástroje a kapacity, které by byly efektivní v reakci na případný útok proti ČR vedený pomocí úmyslně vytvořené nebo spontánně vzniklé závažné dezinformační vlny. Chybí taktéž podpora celospolečenského přístupu skrze podporu mediální gramotnosti a nezávislých fact-checkerů či pluralitního mediálního prostředí.“
To konstatování je velmi naléhavé. A když ho zjednodušíme, znamená asi tolik: Česku chybí v boji proti dezinformacím prakticky vše.
Taková analýza nepochybně neponechá vládu v klidu. A tak se vracíme k té zásadní otázce.
Hybris ve starořecké mytologii: Niobé se vyvyšovala nad bohyni Létó a nyní oplakává své mrtvé syny.
Hybridní hrozby II
Opravdu žijeme v permanentním válečném stavu? A je tedy nezbytné, aby stát chránil své občany, a tedy i sebe, před dezinformacemi?
Jistě, ideální by bylo, kdyby občané dokázali roztřídit informace a dezinformace sami. Ale mnoho z nich to nesvede. Takže zbývá co? Akční plány, zákony. A vypínání dezinformačních webů, zákazy dezinformačních médií, odstraňování dezinformačních postů a posílání dezinformátorů do vězení.
Je to nutnost vyrůstající z půdy hybridní války? Nebo orwellovské ohrožení demokracie a svobody slova?
Ty otázky nemají jednoduché odpovědi. Zásadní bude míra, hranice, v nichž se boj proti dezinformacím zastaví.
Nemá smysl vládní úředníky podezírat, že by chtěli, aby po „vyčištění“ od dezinformací vypadal český mediální prostor podobně jako ten ruský nebo čínský. Ale půjde právě o tu míru.
Ostatně, starořecké slovo hybris původně znamenalo pyšné, domýšlivé jednání. Jednání člověka, který překračuje svoje hranice, nezná svou míru vůči bohům, panovníkovi a obci.
Hybridní hrozby ze všech stran.
