Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po téměř tři měsíce se oči celého světa upíraly na něj a jeho muže – odvážné obránce ukrajinského Mariupolu –, kteří čelili neúnavným útokům ruského nepřítele, až byli nakonec obklíčeni a uvězněni v ocelárnách Azovstal. Když jim došla munice, voda i jídlo, a šance na záchranu se rozplynula, byli nuceni se v květnu 2022 vzdát.
Nyní, více než tři roky po těchto událostech, se jeden z hlavních představitelů tehdejší obrany, Bohdan Krotevyč, obrací proti ukrajinskému velení. V exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy otevřeně volá po rezignaci generála Oleksandra Syrského, vrchního velitele ukrajinské armády, a varuje, že špatné velení ohrožuje životy tisíců vojáků.
„Syrskyj nepřemýšlí o vítězství nebo o lidech, ale o tom, jak se zalíbit prezidentovi. Je pohodlný pro politické vedení země a obklopuje se lidmi, kteří mu nikdy neodporují,“ říká Krotevyč, který patří k nejznámějším vojákům Ukrajiny.
Před týdnem uplynulo 1100 dní od kapitulace v mariupolských ocelárnách. Vzpomínáte si na ty poslední dny před zastavením obrany – jaký byl tlak, co vás tehdy drželo v boji i za tak extrémních podmínek?
Nikdy to nenazvu kapitulací. Nebyla to naše volba. Přišel rozkaz shora – ukončit obranu. A my jsme ho jako vojáci splnili. Ale kdyby ten rozkaz nepřišel, bojovali bychom dál. Do posledního muže. Až do smrti. O tom nepochybuji ani na vteřinu.
Jak to vypadalo uvnitř Azovstalu?
Metalurgický areál v jihoukrajinském Mariupolu byl dlouho poslední baštou ukrajinské obrany města. Ruská armáda zveřejnila záběry z vnitřku podzemního komplexu, kde se obránci ukrývali.
Co vás drželo při životě?
Víra. Víra, že děláme správnou věc. Že náš boj má smysl. Jsme občané Ukrajiny, vojáci, kteří brání svůj domov, své rodiny, svá města. A to je podle mě nejsilnější motivace, jakou může člověk mít. Žádná ideologie, žádná sláva – jen obrana toho, co je nám vlastní.
Věděli jsme, že jsme obklíčení. Že nám dochází munice, jídlo, voda, léky. Každý den byl o přežití. Ale ani to nás nezlomilo. Nikdo z nás neřekl: dost, končím. Místo toho jsme každý den znovu vstávali a drželi linii. Protože jsme věděli, že nejde jen o nás.
Drželi jsme pozice, abychom získali čas. Aby se jinde mohli evakuovat lidé, přesunout posily, připravit obrana. Každá hodina, co jsme tam vydrželi, mohla znamenat zachráněné životy někde jinde. A právě to vědomí – že náš odpor má dopad – nám dávalo sílu pokračovat. I když fyzicky i psychicky už jsme byli na dně.
Jaká byla nejtěžší rozhodnutí, která jste musel jako velitel během obléhání učinit?
Všechna vojenská rozhodnutí jsou těžká – to je fakt. Snažil jsem se rozhodovat tak, aby mě moji muži zpětně neproklínali. Když potkám zraněné vojáky, a oni mi podají ruku a poděkují – to je pro mě největší ocenění. Nemyslím, že jsme měli jedinou operaci, kterou bych označil za vyložený neúspěch. Chyb bylo dost, ale do každého plánu jsem dal 200 %.
Každý plán, který ohrožoval životy, mi bral spánek. Ale věděl jsem, že nerozhodnost je ještě nebezpečnější. Respekt od mužů, kteří se mnou krváceli – ten má pro mě větší cenu než jakákoliv medaile.
Bohdan Krotevyč
Bývalý náčelník štábu 12. brigády Národní gardy Ukrajiny „Azov“ a jeden z nejviditelnějších představitelů této jednotky. Bojoval při obraně Mariupolu a oceláren Azovstal, po pádu města strávil několik měsíců v ruském zajetí. Po návratu pokračoval ve službě, ale na jaře 2024 oznámil, že armádu opouští – podle svých slov kvůli nesouhlasu s nekompetentním velením a nesmyslnými rozkazy, které ohrožovaly životy vojáků.
Krotevyč je známý svou otevřenou kritikou generála Syrského, současného vrchního velitele ukrajinské armády.
Bývalý náčelník brigády Azov Bohdan Krotevyč.
Několik dní jste strávil v ruském zajetí a po návratu jste se po nějaké chvíli ve službě rozhodl opustit armádu. Pro britský deník The Guardian jste řekl, že to bylo hlavně proto, že velitelé po vojácích chtěli to, co by nikdy nechtěli po sobě. Co byl ten původní impuls?
Začaly mi z hlavního velení, od štábu vrchního velitele, chodit rozkazy, které byly čím dál více na hraně trestného činu. A já jsem je, při svém svědomí, nedokázal splnit ani následovat.
Můžete to konkretizovat?
Současný vrchní velitel se ukázal jako nekompetentní – stačí se podívat na ztráty personálu, zničené rezervy, ztracená území. Možná byl dobrý taktický velitel, ale jako vrchní velitel selhal. A situace se dál zhoršuje.
Jsme svědky systému, kde nahoře chybí odpovědnost. Důstojníci v poli nesou následky špatných rozhodnutí, která sami nepřijali. To je neudržitelné pro profesionální armádu.
Dnes vidíme, že velitelé, kteří kladou nepříjemné otázky nebo nesouhlasí s nesmyslnými rozkazy, jsou odvoláni, převeleni nebo vyšetřováni. Ti, kdo slepě podporují vedení, dostávají vyznamenání a povýšení. Tenhle systém připomíná Sovětský svaz a NKVD. Musí se změnit. Ti, kdo nesou odpovědnost za ztrátu tisíců kilometrů území, zůstávají nepotrestáni, zatímco velitel čety je trestán za ztrátu jediné pozice.
To není jen neefektivní – to je demoralizující a rozkladné. Ničí to ducha těch, kteří se ještě snaží systém zlepšit.
Proč podle vás ty chybné strategie stále pokračují? Je to tlak politiků, nezkušenost, nebo hlubší problém?
Je to kombinace hlouposti, politického tlaku a hlavně personální krize. Nemůžete dosazovat „pohodlné“ velitele – potřebujete schopné a respektované lidi. Ti jsou často nepohodlní, protože neříkají vždy „ano“. Ale jsou to profesionálové. Politici jim musí naslouchat.
Teď není doba, kdy loajalita může nahradit kompetenci. To stojí životy – a jednou to bude stát i válku.
Když prezident chce ofenzivu, aby „ukázal Západu“, že ještě útočíme (narážka na ukrajinskou invazi do ruské Kurské oblasti, pozn. red.), musí mít velitel odvahu mu říct: „Ano, bude to těžké, ale teď potřebujeme přejít do obrany, doplnit brigády, vytvořit zálohy. To chce čas, ale je to strategické. Jinak se fronta zhroutí.“
Bohužel věřím, že současný vrchní velitel říká jen: „Rozkaz, pane.“ Skutečný vůdce se obklopuje lidmi, kteří s ním nesouhlasí. To není zrada – to je leadership. A právě ten teď nahoře chybí.
Generála Syrského popisujete opakovaně jako člověka bez strategické představivosti. Můžete uvést konkrétní příklady?
Pod velením generála Syrského se vojenské operace často dělají podle jednoho vzorce: buď nařídit přímý, čelní útok, nebo rychle poslat co nejvíc jednotek tam, kde se zhroutila obrana. Věří se, že když nasadíme víc vojáků, dosáhneme lepšího výsledku. Jenže takhle válka nefunguje. Není to matematika, kde víc = lépe. Válka je mnohem složitější – je to strategie, přemýšlení, tvořivost. Kdyby šlo jen o počty, mohli by být generály učitelé matematiky.
Problém je, že Syrskyj zachází s vojáky, jako by byli spotřební materiál – jako by lidské životy byly nevyčerpatelný zdroj. Takový přístup je podobný tomu, co dělá ruská armáda, kde obrovské ztráty nevadí, protože mají stále nové vojáky. Ale Ukrajina si tohle nemůže dovolit – máme omezené síly a každý ztracený život je obrovská rána.
Kritika ukrajinského vojenského velení
Zatímco velitel Národní gardy Bohdan Krotevyč byl jedním z prvních, kdo otevřeně zpochybnil způsob velení generála Syrského, postupně se k němu – byť často neoficiálně – přidávají i další. Kritika přichází především z řad vojáků působících na frontě, vojenských blogerů a některých analytiků. Často se opakuje výtka, že Syrskyj upřednostňuje zastaralý, „sovětský“ styl velení, včetně rozkazů držet pozice i za cenu vysokých ztrát.
Největší ohlas vyvolaly vzpomínky na obranu Bachmutu, kdy ukrajinské jednotky čelily mnohaměsíčnímu opotřebovávacímu boji, jenž si vyžádal tisíce životů. Stagnace na frontě a frustrace z neúspěšné ofenzivy vedou k otázkám, zda je Syrskyj tím pravým pro vedení armády v další fázi války. Ačkoliv prezident Zelenskyj stojí za svým rozhodnutím ho jmenovat, debata o jeho kompetencích se neustále vrací.
Profil generála Syrského z doby jeho jmenování:
Oleksandr Syrskyj se k některým výtkám na svou adresu vyjádřil, i když spíše nepřímo a bez konkrétního zmiňování jednotlivých kritiků. Veřejně zdůraznil, že „život a zdraví vojáků jsou hlavní hodnotou ukrajinské armády“ a že je nutné najít rovnováhu mezi plněním bojových úkolů a intenzivním výcvikem a rotací jednotek. Tím reagoval na obavy z vysokých ztrát a vyčerpání vojáků na frontě.
V reakci na kritiku ohledně obrany Bachmutu Syrskyj uvedl, že cílem operace bylo přerušit klíčové zásobovací trasy ruských sil a tím je donutit k ústupu. Přiznal však, že ukrajinské jednotky byly pro tento úkol nedostatečně vybavené.
Hlavní problém je ale podle mě jinde: ten člověk nepřemýšlí o vítězství nebo o lidech, ale o tom, jak se zalíbit prezidentovi. Je pohodlný pro politické vedení země – a vždycky řekne „ano“.
Obklopuje se lidmi, kteří mu nikdy neodporují. Naopak, pokud se najde někdo, kdo má jiný názor, vytváří mu takové podmínky, že se nedá pracovat.
Syrskyj také odvolává a přesouvá velitele brigád, kteří si dovolí diskutovat o jeho plánech nebo je zpochybnit. Těsně před ofenzivou směrem na Kursk například zbavil velení plukovníka Emila Iškulova, velitele 80. výsadkové brigády – jen proto, že upozornil na extrémní rizikovost celé operace. Takhle se ale válka nevyhrává. Tak se ničí kompetentní lidé.
Vyvolala vaše rezignace nějakou reakci uvnitř armády nebo vlády?
Nevím o žádném konkrétním dopadu svého odchodu. Ale tím, že už nejsem v uniformě, můžu mluvit naplno a bez autocenzury. Možná to něco změní. Vezměte si případ generála Sodola – i když se to třeba nakonec zamete pod koberec, mnoho vysokých důstojníků si dnes dvakrát rozmyslí, jestli pošlou lidi do naprosto nesmyslných a krvavých operací.
Zbývá jediné – změnit způsob uvažování na nejvyšších úrovních velení. Tlak zespodu roste. Teď je otázkou, jestli ti nahoře najdou odvahu naslouchat. A jednat podle toho.
Generál Sodol
Generál Jurij Sodol je vysoce postavený důstojník Ozbrojených sil Ukrajiny, který čelil ostré kritice kvůli údajnému posílání vojáků do nepřipravených útoků s vysokými ztrátami. Jeho velení bylo zpochybněno i některými příslušníky elitních brigád, přičemž se stal symbolem širších problémů s odpovědností a strategií ve vedení armády.
Připomeňte si kauzu okolo generála Sodola:
Jaký typ vedení a doktríny Ukrajina teď ve válce potřebuje?
Doktrína se mění každý den, protože válka se neustále vyvíjí. Musíme se rychle přizpůsobovat. Nestačí mít jednoho velitele, který rozhoduje o všem. Potřebujeme tým důstojníků, kteří spolupracují, přicházejí s různými nápady a navzájem se vyzývají k lepším řešením.
Příkladem je třeba nápad vytvořit motocyklovou útočnou jednotku – podle mě to byl nápad generála Syrského. Myslel si, že je to inovace, ale ve skutečnosti to už dřív napadlo spoustu lidí. Jenže to vždycky zavrhli, protože to nedává v naší armádě smysl.
Nemůžeme bojovat jako Rusko. Nemáme nekonečné zásoby vojáků. A nejsme diktatura, kde za nesouhlas hrozí smrt. Rusko může posílat vojáky na jistou smrt – my si takové plýtvání lidskými životy dovolit nemůžeme.
Potřebujeme chytré, asymetrické myšlení. Ne zastaralé sovětské taktiky převlečené za nové nápady.
Jak rozšířená je nespokojenost s vojenským vedením mezi frontovými jednotkami?
Je to systémový problém. Pokud se rychle neřeší, budeme svědky dalších a dalších rezignací velitelů. Jsem o tom přesvědčen.
Když se ohlédnete zpět – udělalo velení v Kyjevě maximum pro obránce Mariupolu, nebo tam byly promarněné šance?
Bohužel, tahle válka je sérií promarněných šancí a opakovaných chyb. Kdybychom se sami nestříleli do nohy, Rusko by už ustupovalo. O tom jsem hluboce přesvědčený – a udělám vše pro to, aby se to stalo co nejdřív.
Nepřicházíme o pozice kvůli nedostatku odvahy – ale kvůli špatným rozhodnutím. A to se musí změnit.
