Zelenskyj se „otevřením archivů“ k Volyni projevil jako hlupák, říká historik

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v pátek oznámil, že Kyjev zpřístupní všechny archivní materiály tajných služeb týkající se volyňského masakru, který se odehrál v letech 1943 a 1944 a jehož oběťmi byli vedle Poláků v menší míře i tamní Češi.

Krok, který má přispět ke zlepšení momentálně napjatých vztahů s Polskem, považuje historik a ukrajinista David Svoboda z Muzea paměti XX. století za zcela zbytečný a mimo realitu. Jak v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, ukrajinské archivy jsou badatelům už dávno otevřené.

„Zelenskyj se tím ukázal jako člověk bez hlubšího vzdělání a smyslu pro historii. Jestliže nejdřív pronese s vážným a ponurým patosem, že nikdo Ukrajině nebude diktovat její hrdiny, a do týdne řekne, že Ukrajina odtajní archivy, které jsou dávno odtajněny, nepůsobí to důvěryhodně ani doma, ani navenek,“ uvedl Svoboda, podle něhož se Zelenskyj v této věci projevil jako hlupák.

Může Zelenského páteční oznámení něčemu pomoci?

Neovlivní to vůbec nic. Polsku přece nejde o žádné narovnání vztahů. V současném Polsku jde o to, aby se tento historický problém neuzavřel, respektive aby něco, co by mezi dvěma státy dnešní Evropy problémem být vůbec nemělo, problémem být nepřestalo. Bez přihlédnutí k tragédii, jakou Ukrajina už pátým rokem prochází.

Na to my nebezpečně zapomínáme a kvůli tomuto opomenutí nejsme schopni rozeznat, abych tak řekl, dosti charakteristickou slabinu polské politiky: ukrajinské téma táhne, je to téma mobilizující, které jitří emoce.

Z čeho by potom mohl prezident Nawrocki, Konfederace (krajně pravicová strana zastoupená v polském parlamentu, pozn. red.), nakonec i velká část polského koaličního mainstreamu před volbami tak dobře čerpat?

Tato mezistátní otázka se u nás a ve světě líčí strašně nepoučeně, zploštěle. A troufám si říci i cynicky, protože neustále Ukrajinu odkazuje na lavici obžalovaných; přitom kořen konfliktu leží jinde: je to vnitropolitická polská hra a také projev nervozity před sílící Ukrajinou.

Ale zkusme se vrátit k původní otázce: Může Zelenským avizované zpřístupnění archivů něčemu pomoci?

Zelenskyj se tím ukázal jako člověk bez hlubšího vzdělání a smyslu pro historii. Jestliže nejdřív pronese s vážným a ponurým patosem, že nikdo Ukrajině nebude diktovat její hrdiny, a do týdne řekne, že Ukrajina odtajní archivy, které jsou dávno odtajněny, nepůsobí to důvěryhodně ani doma, ani navenek.

A skutečně v těch archivech není nic, co by zůstalo pro historiky nepřístupné?

Pro historiky zůstává nepřístupné téměř vše, co je v Moskvě. Po Moskvě ovšem změnu nikdo nežádá. Ale Ukrajina má jeden z nejsvobodnějších archivních režimů v celém východním bloku. Mimochodem, Česká republika na tom také není vůbec špatně.

Kdo to Zelenskému podle vás poradil, že toto „odtajnění“ archivů může utlumit ony polsko-ukrajinské vášně?

Netuším. Zelenskyj ale nemůže nevědět, že do polské hry vstupuje jako aktér Rusko.

To by chtělo více osvětlit. Vy za tím vším vidíte vliv Ruska, že rozdmýchává historické démony, aby v Evropě znovu vyvolalo národnostní konflikty?

Neříkám, že Rusko je úplným původcem a vynálezcem, protože démoni šovinismu tady dávno jsou. Teď jde ale o to, kdo přijde a vysype je z rakví. A že ruská politika a ruští hybatelé subverzivní metodiky přiložili polínko do společného krbu, to je věc zcela zřejmá a mimo spekulace.

Vlna nenávisti se přehnala Českou republikou letos v květnu. Německá AfD, strana zarytě proruská, zas už otevírá téma Benešových dekretů. Bláhový, kdo věří, že nemluvíme o speciální ruské operaci s celoevropským záběrem.

Uvažme v naší souvislosti, že minulý týden ruská FSB na svých stránkách zveřejnila – a Ukrajinci před tím dopředu varovali – podvržený dokument, který se vztahuje k dění právě na Volyni. Nezapomínejme také na to, že Dmitrij Medveděv pohotově přispěchal na pomoc Karolu Nawrockému, když ten avizoval, že odebere Zelenskému státní vyznamenání. Doličné kapitoly krutých dějin rozdělující Poláky a Ukrajince začaly být nastolovány od první dekády našeho století, kdy se ukrajinská společnost začala bouřlivě odklánět od Moskvy.

Říkám to ve spojitosti s tím, že polsko-ukrajinská paměťová averze má také své pozoruhodné dějiny. Devadesátá léta 20. století byla k nepoznání odlišná od toho, čím žije diskuse ve střední Evropě v letech posledních. Když jste u nás tehdy řekl „Volyň“, napadali leckoho maximálně volyňští Češi, spíše ale hezké město na Strakonicku. Dnes je to téma, které v polské politice tvoří hlavní rétorický pilíř vůči sousední Ukrajině.

Na Ukrajině toto téma nebylo?

Ukrajina tuhle tematiku dlouho ponechávala v pozadí. Země si svá dramata odžívala v čase přítomném, neměla klid na bolestínství a postrádala celonárodní sjednocující nazírání na minulost, jak je to běžné v Polsku, u nás a jinde.

A ač ukrajinští historici od té doby odvedli něco práce, to asi i vysvětluje, proč se Zelenskyj odhodlal k použití názvu „UPA“ u jednotky ozbrojených sil s takovou bezstarostností. Ten krok byl samozřejmě zcela legitimní, nebyl navíc zdaleka první toho druhu, ale já mluvím o bezstarostnosti. Měl se lépe připravit na to, co se od Polska a číhajících Rusů dalo čekat.

Takže u vás osobně nehrozí, že byste po tom Zelenského oznámení „sedl na vlak“ a jel do Kyjeva zkoumat archivy, abyste se dozvěděl něco nového o volyňském masakru?

Na vlak se dalo sedat dávno. A navíc ukrajinská strana představila světu v tomto směru docela hodnotné počiny. Vycházely sborníky dokumentů, podíleli se na nich i polští historici. Nic nového, jsou to letité záležitosti.

Samozřejmě že Ukrajina disponuje celou řadou cenných materiálů, které se nevztahují jen k Volyni. A mám-li jako historik něco říct, pak soudím, že ukrajinská historická obec dosud nenapínala úsilí tím úplně žádoucím tematickým směrem. Ale pozor, také by mělo být zmíněno, že Ukrajinská katolická univerzita ve Lvově zastřešuje projekt evidující jednotlivé oběti tehdejších etnických čistek po jménech. A ten už vydává své plody.

Ani Poláci během této poslední vřavy nedávali najevo, že by Ukrajina utajovala zásadní skutečnosti. Polská strana se přece dlouhodobě tváří, jako by už vše podstatné znala.

Polští historici by nemohli v minulosti tvořit svoje legitimní studie bez přispění ukrajinských archivářů. Historici obou stran se setkávají na konferencích a jsou to konference kvalifikovaných lidí, kam Volodymyr Zelenskyj s prominutím nezapadá. Jestliže ten člověk najednou z moci úřední řekne, že teď otevře a odtajní archivy, tak promiňte, to je hlupák.

Co to podle vás vyvolá v Polsku?

Sleduji sociální sítě a Poláci zákonitě říkají: „Vždyť to je všechno dávno dostupné, tak co to na nás hraje?“ Zelenského smírné gesto ohodnotili jako trik, související spíš s vnitropolitickými motivy, s čerstvou vládní rošádou na Ukrajině. Neříkám, že je to soud spravedlivý, jak už jsem říkal v úvodu.

Takže vy to celé vnímáte jen jako Zelenského neznalost v kombinaci s tamní politikou?

Má to formu jakési neotesanosti a malé argumentační důslednosti. My nevíme, co se děje v zákulisí. Je docela možné, že obě strany, ukrajinská i polská, jsou teď vnějšími aktéry nabádány k tomu, aby problém co nejrychleji utlumily, ale nač spekulovat.

Jde mi ale primárně o tu formu. Jestliže prezident demokratické země, která v nejmenším nebránila archivnímu ani historickému bádání, najednou přijde s něčím podobným, chce tím říct, že Ukrajina do té doby něco tajila?

Ještě jeden dotaz: Přece jen při těch etnických čistkách na Volyni zahynuli vedle Poláků také stovky tamních Čechů. Je možné, že v ukrajinských archivech je něco, co jsme zatím o jejich osudech nevěděli?

Měl jsem zrovna dnes čest pronést projev v Žatci u příležitosti výročí vypálení Českého Malína. A v něm jsem zmínil to, co trochu vyvěrá z vaší otázky. Že se válečné osudy a paměť volyňsko-české komunity staly pumlíčem ve hře zahraničních aktérů a jejich českých politických poboček, kteří mají zájem krmit českou veřejnost dezinformacemi.

Samozřejmě, že v ukrajinských archivech se může leccos pozoruhodného k tomu nacházet. Ale ono se to nachází už v archivech českých. A jsou to fakta, která bourají náš hlavní paušalizující narativ, na němž se mainstream shodne s antisystémovými silami.

A ten narativ byste shrnul jak?

Jde o podání, které se snaží udělat z ukrajinského hnutí odporu lidožravou sílu, jejímž cílem bylo zbavit Ukrajinu cizorodého etnického elementu. Už dávno máme k dispozici dokumenty, které ukazují, že ukrajinské hnutí odporu volyňské Čechy chápalo naopak jako své spojence. Nedává tedy smysl tvrdit, že se volyňští Češi ocitli na jídelním lístku takzvaných banderovců jako cizorodý prvek, který je nutno vyhubit.

Násilí v onom regionu, které dopadalo na naše soukmenovce a vyžádalo si zhruba čtyři stovky zdokumentovaných obětí, mělo ale různorodé pachatele. Některé případy jsou sporné, chabě doložené.

Často se ale „volyňáci“ stávali terčem také kriminálních band, které se vydávaly za tu či onu stranu konfliktu. Jak už jsem zmínil, nešetřily je v některých případech ani některé segmenty polské aktivní populace, které se spojovaly s nacisty, aby bránily etnické Poláky před ukrajinským terorem. Zajisté – provinila se i UPA, ale svrchovanou metlou byli nacisté a Stalin. Ten naše krajany začal vraždit už před válkou, ač se to tolik nezdůrazňuje.

A na závěr si dovolím vzkaz všem, kteří dnes tak horlivě bojují s UPA své včerejší války - rád bych jej přeložil i do polštiny, ale asi to sem nepatří: To vám při pohledu na tu nynější, čtyři roky trvající tragédii Ukrajiny, není ani trochu hanba?