Článek
Modžtabův příběh vykazuje zřetelné rysy úspěšného mysteriózního dramatu. Média se předhánějí ve spekulacích, ba konspiračních teoriích. Žije nejvyšší vůdce, neboli rahbar? Kde? Nebo spolu s otcem zahynul 28. února při izraelském útoku na Teherán?
Do debaty přispěl rovněž americký prezident Donald Trump, podle kterého nový rahbar „na 90 procent“ zemřel. Místy nevkusné se jeví polemiky o počtu končetin, které stěží přeživšímu Modžtabovi zůstaly. Stejně jako úvahy o znetvořeném obličeji či omezené schopnosti přijímat potravu.
Řadu dní dokonce reportéři zkoumali záhadnou tvář zachycenou na posledním rozloučení s Alím Chameneím. Nicméně pod maskou (sic!) se zřejmě skrýval nebožtíkův vnuk.
Připomeňme fakta. Modžtaba Chameneí byl po Alího prokazatelném skonu zvolen jeho následníkem. V rozporu se slibem, podle kterého se islámská republika vyvaruje dynastického, povýtce monarchistického principu.
Od konce února nový lídr nevystoupil na veřejnosti. Žádný snímek, zvukový záznam, o videu nemluvě. V rozporu s tradicí a na rozdíl od bratrů nedorazil na smuteční obřady za vlastního otce. Zdůvodnění? Bezpečnostní ohledy! Aby se posléze objevilo údajně rahbarem sepsané prohlášení, ve kterém podle očekávání volá po pomstě za prolitou „krev mučedníků“.
Právě skrze písemné zprávy vládce komunikuje se světem. Alespoň to tvrdí oficiální Teherán. Z rahbarova neznámého úkrytu se ven do paláců moci dostanou s pomocí speciálně prověřených kurýrů, přičemž původní zprávy uváděly, že jde (nikoli překvapivě) o příslušníky takřka všemocných Revolučních gard (IRGC).
Více k tématu si přečtete zde:
Snad mi stoupenci šíitské, v Persii panující větve islámu prominou nadsázku, když povím, že na panování fyzicky absentujícího lídra jsou myšlenkově připraveni. Co nejstručněji: Muslimové směru (Isná ašaríja) věří, že v pořadí dvanáctý, poslední imám Muhammad al-Mahdí zmizel v dětském věku. Neodešel ovšem nadobro, ba ani nezemřel – je vnímán jako skrytý vůdce věřících, který se vrátí, aby porazil zlo a uskutečnil nápravu.
Doktrína Velájat-e fakíh, kterou v Íránu uplatňují vítězové islámské revoluce z roku 1979, pak určuje, kdo má řídit společnost v čase nepřítomnosti 12. imáma. Řešení? Bossem, rozuměj rahbarem, musí být učenec znalý islámského práva, který zajistí správu lidských záležitostí v souladu s Božím zákonem.
Zpět do reálných kulis
Jinými slovy: Kromě skrytého imáma má teď teokratická republika i neviditelného nejvyššího vůdce.
Rahbar přinejmenším dosud disponoval ryze pozemskou mocí, měl poslední slovo ve všech oblastech řízení země. Alí Chameneí sice držel tvrdý islámsko-revoluční kurz a s věkem spíše přitvrzoval, přesto dokázal smiřovat znepřátelené politické tábory i zájmové skupiny.
A jakkoli otevřeně stranil islámským Revolučním gardám, tedy paralelní armádě a podnikatelskému molochu v jednom, nebál se je pragmaticky omezit. V zájmu ekonomické stability zvládl překročit vlastní stín, třeba když v roce 2015 odsouhlasil smířlivou dohodu se Západem (JCPOA).
Proto se k jeho kritikům řadili jak přesvědčení opozičníci, tak výběrově i ti, kteří si přáli republiku ovládnout, aniž by došlo k rozkladu systému. Zákulisní zprávy naznačují, že teheránské elity čekaly na jeho přirozenou smrt (byl ročník 1939), aby roli rahbara předefinovali. A nového předáka upozadili nebo zkrotili.
Zdá se, že diletantský, nedomyšlený americko-izraelský útok na Írán problém vyřešil. Připustíme-li, že je Modžtaba opravdu živ a při smyslech, chová se jako rukojmí Revolučních gard. V lepším případě. Možná totiž dobrovolně papouškuje propagandistické floskule, kterým věří.
Z obecných proklamací každopádně není cítit autorita, snaha vyvažovat, prostě vládnout, byť špatně. S notnou dávkou cynismu je tudíž jedno, zda je Modžtaba stále na této planetě. Skutečný rahbar zesnul s jeho otcem a Bůh ví, zda se kdy probudí do plné síly.
A kdo Írán kormidluje teď? Je přece válka, argumentují revoluční gardisté, kteří zemi nyní už otevřeně šéfují vojensky i hospodářsky. Je brzy mluvit o jejich diktatuře? Sotva. O vliv, peníze a zdroje s nimi soupeří regionální i politické klany, mnoho šancí ale nemají.
Kdo jen zoufale přihlíží, jsou ti, kteří doufali v pád režimu, volnost, budoucnost. Opozičníci, studenti, menšiny, mladí, ženy. Ano, fušerský zásah USA a Izraele zabil rahbara a proměnil Írán. Jenže jinak, než doufal svobodný svět.
