Hlavní obsah

Zpověď zachráněného zajatce. Rusové trhali prsty zaživa a „očkovali“

Foto: Profimedia.cz

Podle německého umělce Thomase Baumgaertela by měl ve vězení skončit Vladimir Putin. Snímek z Kolína nad Rýnem.

Reklama

29. 4. 15:15

Nikita Horban sedí se zkříženýma nohama na ocelovém nemocničním lůžku a přejíždí si rukou po ploché části obvazu. Ještě před několika dny tam míval prsty u nohou. Jenže padl do ruského zajetí.

Článek

Nikita zatím ani nesvlékl oblečení, ve kterém ho Rusové poslali domů. V khaki tričku a teplákách vyniká, jak bledý a hubený je. „Nevypadám dobře,“ omlouvá se novináři BBC 31letý Nikita. „Hodně jsem zhubl,“ dodává se sklopenýma očima.

Jsou tomu asi dva týdny, co se poprvé dokázal postavit. Nohy si kvůli bolesti musí pravidelně protahovat. Venku je jasný jarní den, okna nemocnice jsou však zatemněná – Rusové v Záporoží na jihu Ukrajiny provádí nálety. Vzduch na oddělení je tak dusný a zatuchlý.

Nikita se na Ukrajinu vrátil před třemi dny v rámci výměny zajatců. V ruském vězení strávil tři ponuré týdny. Spolu s ním do nemocnice přivezli i druhého muže Serhije Vasylyha. „Neměl takové štěstí jako já,“ říká Nikita směrem k mladému muži. Přišel o obě nohy.

O výměnách vězňů vyjednává ukrajinská místopředsedkyně vlády Iryna Vereščuková. „Součástí této výměny byli těžce zranění lidé – amputované končetiny, sepse, další těžká zranění,“ popsala BBC Vereščuková. „Jsou tam jasné známky mučení,“ řekla. „Příběhy, které nám vyprávěli, jsou hrozné.“

Loučení se životem

Nikitovo utrpení začalo na začátku března, kdy ruská armáda vtrhla do Andrijivky, malé vesnice západně od Kyjeva. Nikita, laboratorní asistent v kyjevské nemocnici, se skrýval ve studeném vlhkém sklepě pod zahradou se svou ženou, pětiletým synem, nevlastním otcem Sašou a jeho manželkou.

Rusové chodili dům od domu. Nikitu a Sašu vytáhli ze sklepa a zbili je. „Střílelo se, zabíjeli lidi ve vesnici, bylo to děsivé,“ vzpomíná Nikita.

Rusové jim zavázali oči a odvedli je na pole. Z mučení, které následovalo, má Nikita na kloubu čerstvou jizvu. Vojáci mu na prst nasadili hasák a tahali a otáčeli jím, dokud se mu neroztrhla kůže. Po celou dobu měl Nikita zavázané oči. Netušil, kolik lidí „kratochvíli“ ruských vojáků přihlíží.

„Pamatuji si jen, že jsem myslel na to, kde je můj otec. Co když se mnou už není?“ vzpomíná Nikita. Potrhání kůže nestačilo. Rusové zajatcům sundali boty, naplnili je vodou a znovu jim je obuli. Potom je v mrazivém počasí nutili ležet na zemi tváří dolů. „Leželi jsme tak tři nebo čtyři noci. Pršelo a bylo stále chladněji,“ řekl Nikita.

Když hlasy Rusů utichly, Nikita se odvážil zavolat: „Tati, jsi tam?“ Vrátila se mu tichá odpověď. Od té doby spolu mluvili, kdykoli vyhodnotili, že je to bezpečné. Vzájemně se ujišťovali o tom, že jsou si nablízku.

Nikita, leže na studeném poli, brzy prostupující chlad v nohách přestal cítit. Někde poblíž začaly padat granáty a země se otřásala. „Dlouho jsme jen tak leželi na zemi a znovu a znovu se loučili se životy,“ vzpomíná Nikita.

Rusové je nakonec posbírali ze země a naložili na nákladní auta. Nikita se snažil se zavázanýma očima odhadnout, kolik času uběhlo. Pak je spolu s další skupinou vězňů naložili do vrtulníků. Začínal mít hlad. Od chvíle, kdy je Rusové sebrali, dostali jen jednu misku ovesné kaše, kousek chleba a sušenku.

Z vrtulníků byli přemístěni do nákladního letadla. Nikita cítil, jak letadlo uhání po ranveji a vzlétá. Hádal, že byl s asi 10 nebo 12 dalšími vězni. „Jsi v pořádku?“ zeptal se nahlas přes řev motorů. „Ano, jsem v pořádku,“ odpověděl Saša.

Mezitím se ze sklepa domu v Andrijivce manželky Nikity a Saši, Nadia a Svitlana, přestěhovaly spolu s malým Artem do většího úkrytu pod sousedovým domem. Nikdo neměl ponětí, kde jsou jejich muži.

Starosti si o pár domů dál dělali i Sašovi rodiče, Nadia a Volodymyr. Saša přestal odpovídat na jejich volání, ale nebylo možné vyjít z domu a zjistit o něm víc. Kolem vesnice pršely granáty a během přestávek v bombardování ruští vojáci plenili domy. Více než měsíc rodiny nevěděly, kdo z jejich členů je, či není naživu.

Kursk a „očkování“

Nákladní letadlo s ukrajinskými zajatci začalo klesat. Ocitli se v ruském zajateckém táboře, kde jim konečně sundali pásku z očí. Nikita a Saša se objali.

Nikita si všiml, že Rusové použili mučící metodu s hasákem i na Sašův kloub. Jeden z jeho prstů visel jen na malém množství tkáně a kůže. Převezli ho na ošetření do polní nemocnice.

Nikita si konečně mohl prohlédnout škody napáchané na svém těle. Prsty u nohou mu zčernaly. Věděl, že má těžké omrzliny z chladu, a tak požádal o lékařskou pomoc. V polní nemocnici mu nohy jen osušili a prsty na nohou obvázali.

Po pěti dnech v táboře je kamiony převezly do vyšetřovací vazby číslo 1 – věznice v ruském městě Kursk.

Noví vězni vyfasovali uniformy a ostříhali jim vlasy. Pak je poslali na „očkování“, což, jak záhy Nikita zjistil, byl jen eufemismus pro zmlácení. On a Saša byli zavření s dalšími 10 lidmi. Nikita dostal vážný strach o své nohy.

„Tu první noc jsem si uvědomil, že necítím ani neovládám své nohy,“ vzpomínal. „A začaly strašně smrdět.“ Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Zdravotní péče byla minimální – injekce antibiotik a výměna obvazu jednou za tři dny. Nikita si prý od vězeňského lékaře vyslechl, že „dobré léky k dispozici jsou, ale ne pro ukrajinské vězně“.

Mezi sebou se vězni v cele bavili o svých rodinách a vyprávěním vtipů. Jinak se museli učit zpaměti ruské vlastenecké písně a pak je zpívat strážným. „Ruskou hymnu a další nechutnou píseň oslavující Putina. Dali nám je ráno a řekli nám, abychom se je naučili do oběda,“ popsal Nikita.

Výslech vězňů probíhal dvakrát nebo třikrát denně a neobešel se bez bití. Potom museli podepsat prohlášení, že je s nimi zacházeno slušně, dostávají jídlo a není jim ubližováno. Díky razítku na dokumentu se alespoň dozvěděli, kde jsou – „Centrum předběžného zadržení Kursk 1“.

Po třech týdnech ve vězení se stav Nikitových nohou dramaticky zhoršil a nakonec byl se dvěma dalšími převezen do nemocnice. Chirurg mu sdělil, že mu musí amputovat všechny prsty na nohou. „Tehdy už byly v tak špatném stavu, že mi při vyšetření právě jeden prst upadl,“ vzpomíná.

Po operaci strávil týden v nemocnici, než mu tamní úředník řekl, že on a několik dalších těžce zraněných mužů bude posláno domů, „aby se o ně postaraly rodiny“.

Vereščuková, místopředsedkyně ukrajinské vlády, pro BBC uvedla, že se Rusové pokusili vyměnit civilní rukojmí za ruské vojenské zajatce na Ukrajině – tento krok ale zakazují Ženevské konvence. „Proto zajali všechna tato rukojmí – civilisty, ženy, zaměstnance místních zastupitelstev, aby je zkusili využít,“ řekla. „Víme, že je tam více než tisíc rukojmích – včetně téměř 500 žen. Víme, že jsou ve věznicích a ve vyšetřovacích vazbách v Kursku, v Brjansku, v Rjazani, v Rostově.“

„Vítej zpátky, kamaráde“

Nikita se už do věznice v Kursku, kde naposledy viděl Sašu, nevrátil. Z nemocnice ho naložili do nákladního letadla, tentokrát směr Simferopol na Krymu. Ruské úřady ukrajinské straně vzkázaly, že nemají žádné volné sanitky, takže těžce zraněné vězně čeká pětihodinový transfer na ústřednu v zadní části prázdných valníků.

Na místě srazu Rusové položili raněné na nosítkách na dálnici a odešli, načež si je přišli vyzvednout ukrajinští vojáci. Nikita nemohl věřit tomu, že je na Ukrajině, až do chvíle, kdy se mu jeden z vojáků podíval do očí a ukrajinsky řekl: „Vítej zpátky, kamaráde.“

„Byl jsem zničený,“ přiznává Nikita. „Ale věděl jsem, že jsem zpět ve vlasti.“

Nevěděl ale, jestli jeho rodina žije. Nevěděl nic o tom, co se na Ukrajině za poslední měsíc stalo. Nikita dal ukrajinskému úředníkovi číslo na svou manželku Nadiu a napjatě čekal.

„Čekal jsem jen na zvuk vytáčení, abych alespoň věděl, že její telefon funguje,“ řekl. „Pak to začalo vytáčet, ona hovor odmítla a já věděl, že je naživu.“

Na druhý pokus Nadia hovor přijala. Spolu se synem Artemem odjela do Belgie, kde jsou v bezpečí. „Pět minut jsme jen plakali do telefonu,“ řekl Nikita. „Snažili jsme se spolu mluvit, ale nešlo to. Po tvářích mi stékaly slzy. Jen jsem ji slyšel pozdravit a nemohl jsem se nadechnout.“

Nadia zavolala i Sašovu bratrovi Vjačeslavovi a jeho rodičům, aby je informovala o novinkách. Ta zásadní zpráva ale chyběla. „Víme, že byl Saša naživu, když Nikita odešel, ale to bylo před dvěma týdny,“ řekla BBC Sašova matka Nadia. „Takže dál jen čekáme a doufáme.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované