Hlavní obsah

Zlom přišel ve výšce 6 900 metrů. Horolezec popisuje záchranu z Rakapoši

Foto: Jakub Vlček

Cesta na vrchol Rakapoši.

Reklama

26. 10. 11:50

Jakub Vlček, horolezec, jehož musel z výpravy na sedmitisícovku Rakapoši zachraňovat vrtulník, v prvním velkém rozhovoru popisuje, co se stalo v Pákistánu.

Článek

Jakub Vlček je jedním z dvojice českých horolezců, které ještě s pákistánským kolegou zachraňovaly vrtulníky z 27. nejvyšší hory světa. Výprava skončila šťastně, ale případ ještě není uzavřen – minimálně pokud jde o jednání s pojišťovnou, jež kvůli porušení podmínek prozatím odmítla záchrannou operaci zaplatit.

Vidím kus úplně černého malíčku na pravé ruce, to je…

Památka na sestup z Rakapoši, omrzlina 3. stupně. Černá část pak sleze, otázka je, jak hluboko. Kost by měla být v pohodě.

Jakube, co jste na své cestě nedomysleli nebo podcenili?

V každou chvíli jsme s Mácou (kamarád, horolezec Petr Macek, pozn. red.) postupovali podle nejčistšího svědomí. Těžko říct, jestli bychom dnes ve stejné situaci postupovali jinak.

Pojďme od začátku. Ještě tady v Česku jste plánovali a domlouvali, že chcete na Rakapoši v Pákistánu…

Původně jsme chtěli v červnu na Gašerbrum II v desetičlenné expedici. To už je osmitisícovka, o 250 metrů vyšší než Rakapoši. Nemohli jsem tam ale jet, protože jsem v práci nedostal volno. Byli jsem limitováni časem a mohli jsme odjet až v srpnu. To už je ale na Gašerbrum pozdě, protože tam zasahuje monzun a bylo by to riskantní. Volili jsme tedy horu v lepší oblasti, západní cíp Karákóramu, Rakapoši.

Zkoušeli jste novou cestu výstupu, jak se o tom mnohde psalo?

Ne, vůbec. Šli jsme cestou prvovýstupců z roku 1958.

Jaký jsi měl rozpočet na takovou expedici?

Rakapoši vzhledem k tomu, že není osmitisícovka, vychází oproti původnímu plánu levněji. To byl také důvod, proč jsme se rozhodli jet tam. Ve dvou jsme byli schopni zaplatit expedici na Rakapoši, ale nezaplatili bychom Gašerbrum.

Takže cena se navyšuje už jen tím, že výška hory začíná osmičkou?

Přesně tak, je to výškou, ale i popularitou hory. Zmiňovat cenu expedice na Rakapoši ale nechci.

A Gašerbrum by tě v početnější expedici vyšel na kolik?

Obecně expedice na takové hory stojí v řádech nižších statisíců až milionů podle popularity a služeb.

Věděli jste, že musíte vyrazit do nějakého konkrétního data, abyste stihli vhodné počasí?

To je přesně to, kvůli čemu jsme nakonec vyrazili nahoru. Abychom se zvládli dostat i dolů. Včas. Věděli jsme, že teď bude deset dní hezké počasí, pak už být nemusí a může napadnout sníh. A bude konec. Byla to poslední šance na výstup.

+5

Jak to bylo se zařizováním povolení? Je tam několik agentur, které ho zařizují?

Je tam hromada agentur, které zprostředkovávají permit, tedy povolení od ministerstva turismu.

A vy jste prý lezli bez něj?

V tu dobu nás ubezpečovali, že je to „no problem“. My ze svého okolí víme, že permit se tímto způsobem často nestihne vydat včas a vyřizování probíhá obdobně až během výstupu. Důvěřivost v kombinaci s liknavostí úřadů byla zpětnou optikou lehce lehkovážná.

Není to tedy tak, že byste chtěli obejít systém?

To určitě ne. Nebyl k tomu ani důvod. Jen jsme věřili, že to není problém. Sám nemám rád lidi, kteří porušují pravidla. Ať už jsou psaná, nebo je to zvyk, i když s nimi nemusím souhlasit. Povolení jsme ale zaplatili a už ho máme.

Na jak dlouho jste plánovali výstup a sestup?

Na šest až deset dní. Plus rezerva.

Jak jste se dali dohromady do trojice s vaším pákistánským kolegou Wajidem (Pákistánec Wajid Ulláh Nagrí, pozn. red.)?

Seznámil nás s ním jeden kamarád kvůli konzultaci, když jsme ještě byli dole a zařizovali dokumenty. Řekl nám o něm, že má za sebou osmitisícovku a pět nebo šest sedmitisícovek, z jedné se vrátil pár týdnů zpátky. Chtěli jsme si s ním povídat o horolezeckých detailech, třeba jak sedí předpovědi počasí oproti modelu. Wajid je povoláním výškový nosič a původně to chtěl mít zaplacené. Řekli jsme mu, že jestli chce jít, tak jako parťák. Že budeme rovnocenní partneři. Chvíli se neozýval, pak za námi přišel do basecampu. Slovo dalo slovo, Rakapoši má takříkajíc nad barákem a ještě tam nebyl. Doladili jsme detaily a vyrazili jsme společně. Předcházelo tomu dlouhé domlouvání a hodnocení rizik. Nakonec rozhodlo to, že ve třech se stopa ve sněhu prošlapává mnohem snadněji než ve dvou.

Basecamp byl v jaké výšce?

To bylo ještě na trávě, 4 200 metrů. Advanced basecamp, tedy předsunutý základní tábor, pak byl ve výšce 4 700 metrů.

Tam jdou s vámi i nosiči?

Do předsunutého tábora šel už jen jeden ze tří. Pak jsme si sami do výšky 5 300 metrů nanosili materiál a zásoby jídla, abychom měli rezervu. Máca s Wajidem pak vyrazili po hřebeni. Mně nebylo dobře, tak jsem se vracel do basecampu a vyrazil za nimi o dva dny později. A pak jsem je dohnal. To, co šli tři dny, jsem zvládl za den, protože jsem měl od nich trochu prošlápnutou stopu. Doběhl jsem je pod „Monks head“, odkud už jsme šli společně.

Bylo na trase něco, co tě jako dosud evropského horolezce překvapilo?

Ne. Ten začátek byl asi nejtechničtější, dál už to bylo jenom o fyzické zdatnosti prošlapávat sníh, občas se vyhnout trhlině nebo séraku. To je kus ledu, který nad tebou trčí ze svahu. Je tam riziko, že by se mohl odlomit a spadnout na tebe.

Jak vypadala poslední část cesty k samotnému vrcholu?

Tam už šel každý sám za sebe. Je to běžná praxe. Nebylo potřeba lano ani jištění. Na většině velkých hor se dělají dolezy takto. Rozdělili jsme se někde v sedmi a půl tisících, když jsme se domluvili, že Máca už tam nechá batoh a půjde prošlápnout stopu. Já jsem zatím vařil do termosky litr čaje, což zabere tak půl hodiny. Máca byl na vrcholu první, čekal asi 30 až 40 minut, než jsem přišel já, a Wajid pak dorazil asi 10 nebo 15 minut po mně.

Jaké jste měli teploty?

V noci bylo podle předpovědi minus 27, přes den bylo docela sluníčko, protože jsme lezli jihozápadní hřeben. Nebylo to tedy nějak kruté, ale celou dobu jsem měl na sobě péřové kalhoty a většinu času i bundu.

A sebou jste měli satelitní telefony i mobily? Jak se průběžně objevovaly zprávy na sociálních sítích?

Měli jsme dva satelitní telefony. Jeden byl Wajidův, ale měl jiného operátora a moc mu nefungoval, takže jsme využívali jen ten náš. K tomu jsme měli i mobilní telefony. Zprávy jsme posílali domů a moje partnerka je vkládala na Facebook, později se tam ale dostaly i přepisy pákistánského Twitteru.

Měli jste tam signál na mobil?

Tato hora je vystrčená z pohoří a není ničím moc krytá, takže místy ano. Nijak silný, ale esemesky se posílat daly a později posloužily i na komunikaci se záchranáři.

S Petrem Mackem se znáš jak dlouho?

Tři roky. Lezli jsme spolu v zimě nějaké ledy i jiné výstupy. Na jaře a v létě jsme měli společné výstupy v Alpách, abychom se sehráli i kvůli aklimatizaci. Je to velmi dobrý kamarád a jsem rád, že jsem tam byl s ním. Kdybych si měl znovu vybrat parťáka, zase je to on.

A jak jste si rozuměli s Wajidem?

Byl to velice kamarádský vztah. Od první noci ve výšce nad 5 000 metrů jsme se domluvili, že si budeme navzájem zahřívat nohy. On si hodí nohy ke mně pod péřovku, já k němu. Zahřívali jsme se pak nahoře i v bivaku.

Co se tedy zvrtlo, že jste nestihli sestoupit?

Byli jsme pomalí v sestupu. Vyrazili jsme z vrcholu stejnou cestou, Wajid ještě telefonoval a fotil se, mohl se zdržet deset patnáct minut. Domluvili jsme se, že půjdeme s Mácou napřed. Bylo to bezpečné, nebylo se kam zřítit ani nebylo možné zabloudit, protože cesta byla prošlápnutá a bylo dobré počasí. Přešli jsme zpátky k rovnému platu ve výšce 7 300 metrů, kde jsme předtím spali, to má délku necelý kilometr, a došli jsme na zlom, kde se to svažovalo k našemu stanu ve výšce 6 900 metrů. To už ale byla tma, tak jsme čekali. Věděli jsme už, že Wajid na tom není technicky až tak dobře, a také to bylo místo, kde by se teoreticky mohlo něco stát.

Proč?

Skončil tam hluboký sníh a začal firn, což je mezistupeň mezi sněhem a ledem. Takže přestaly být zřetelné stopy. Tam jsme na Wajida čekali asi půl hodiny, než přišel bez čelovky, bez termosky, bez rukavic, cepíny měl z nějakého důvodu na batohu. Vypadal dost vyjeveně, zmateně a roztěkaně. Prý uklouzl, když se mu mačka obalila sněhem. Zvážili jsme situaci a shodli jsme se, že by nebylo bezpečné pokračovat v technickém sestupu. Nechtěl jsem se s ním uvazovat na lano, abychom se případně nezřítili všichni.

To bylo tedy místo, kde už bylo potřeba se navázat na lano?

Za normálních okolností ne. Druhý den jsme to slezli bez lana. Šlo to, protože Wajid už vypadal normálně. Tohle je potřeba hlídat, protože výška může mít takový vliv na člověka, že není schopen racionálního uvažování. Rozhodli jsme se prostě ještě jednu noc strávit ve výšce 7 300 metrů, i když s Mácou bychom radši došli níže nocovat do našeho stanu. I proto, že jsme věděli, že další den večer už se má kazit počasí. Ráno jsme pak chtěli sejít do těch 6 900 metrů, sbalit stan a jít do 6400 metrů. Tam jsme chtěli počkat, kdyby nás potkalo horší počasí. Dali jsme prvních 400 výškových metrů asi za dvě a půl hodiny, Wajid přišel zhruba za stejnou dobu po nás.

Foto: Jakub Vlček

Na vrcholu Rakapoši.

Jaká v tu chvíli mezi vámi panovala komunikace, když jste chodili napřed a pak na něj čekali?

Stále jsme byli tým. Takže na sebe čekáte, jenom se domluvíte kde. Ten svah je dost přehledný, takže když se kdykoliv otočíš, tak toho člověka vidíš, máš o něm přehled. Jinak se chodí individuálním tempem.

Takže jste pořád byli na dohled?

My jsme se viděli furt. Bylo to podobné jako jít po sjezdovce. Někdo jde rychleji, někdo jde pomaleji.

Kdy a jak tedy nastal ten zlom?

To bylo v 6 900 metrech. Sbalili jsme stan, udělali pár kroků a zjistili, že se to nedá, zhoršila se viditelnost. Postavili jsme ho znovu na stejném místě. Věděli jsme, že tam budeme tak tři dny zaseklí. Možná i víc kvůli vzniku lavinového nebezpečí. Neměli jsme radost, ale nebyla to tragédie. Měli jsme stan, dost jídla, dost plynu. Věděli jsme, že pokud to nebude na deset dní, tak to nějak zvládneme.

Co jste řešili?

Dohodli jsme se, že ve špatném počasí nesestupujeme. Nejenže foukal vítr nějakých 40 metrů za sekundu, takže člověk vylezl ze stanu a málem ho to odfouklo, ale navíc byla nulová viditelnost. V tu chvíli jsme se rozhodli, že budeme preventivně kontaktovat záchrannou službu, aby o nás věděli pro případnou pozdější záchranu. Věděli jsme, že v tu chvíli ještě všichni racionálně uvažujeme a jsme schopni komunikace, což se ale může změnit. To je jeden z příznaků horské nemoci. Další věcí je, že se ti z vlhkosti uvnitř stanu může rozbít telefon. Je sice vodotěsný, ale bývá problém s napájením, což se nám později v 6 400 metrech opravdu stalo.

A co jste tedy dali vědět a komu?

Informovali jsme záchranáře, kde jsme a co se děje a že možná budeme v řádu dní potřebovat pomoci, tak aby byli připraveni. Kdybychom třeba za tři dny měli problém, tak abychom nemuseli řešit, s kým volat a co volat. Komunikoval hlavně Máca. Naše představa byla, že někde dole na centrále oznámíme, že jsme zaseklí ve výšce 6 900 metrů. Vůbec jsme nepředpokládali, že by pro nás někdo letěl, navíc v takovém počasí. Uvědomovali jsme si, že je to nereálné. Hlavně jsme chtěli, aby věděli, kde jsme, kdyby se něco zvrtlo později při sestupu. Kdyby se pak něco dělo, nedej bože lavina, tak abychom nemuseli popisovat všechno od začátku. Najednou přišla informace, že posílají vrtulník. To se zase neodmítá.

Byli jste tedy v průšvihu?

Vnímal jsem hlavně to, že tam teď budeme kvůli blbému počasí tři dny a že se to může podělat. Vidina malého stanu, kde budeš víc a víc mokrý, budou pokračovat omrzliny, k tomu nebezpečí horské nemoci… Diskomfort nám nevadí, na ten jsme zvyklí z jiných akcí. Šlo ale o zdravotní a životní riziko, to tam bylo.

V tuhle chvíli jste počítali s tím, že formálně máte všechno v pořádku?

Volali jsme si i s naší pojišťovnou a ujišťovali jsme se, že helikoptéry mohou vzít i Wajida, ačkoliv ten pojistku neměl. Bylo by nesmyslné uvažovat o záchranné akci, kdyby vzali jenom dva ze tří. To je nesmysl, toto jsme si ujasnili ještě před vzletem prvního vrtulníku.

Co jste měli za pojistku?

Jednu z mála pojistek, která kryje pohyb po horách nad 5 tisíc metrů. Navíc oficiálně doporučovanou Českým horolezeckým svazem.

Do oblasti, která je nedoporučovaná?

Z důvodu teroristických útoků, sektářského násilí a únosů turistů. Což na té hoře nehrozí.

Jak to bylo dál s vrtulníky?

Záchranáři nám říkali, že musíme sestoupit níž, což jsme věděli. Odmítali jsme, aby nám šel po zemi naproti pozemní tým, s tím, že to je přesně ten důvod, proč tam nemůžeme jít. Že je to v tuto chvíli nebezpečné. Ohledně záchranného balíčku jsme psali, že ho nepotřebujeme, že máme lana i dost jídla. Je mi jasné, že záchranáři dělali všechno možné, aby nás podpořili jak materiálně, tak psychicky. Nejspíš proto neustále vysílali vrtulníky, i když věděli, že nás nemohou nabrat.

Jakub Vlček (1990)

Vzdělání: Outdoor Activities – Ústí nad Labem, biotechnologie na pražské VŠCHT s titulem Ing., VŠCHT Praha – doktorské studium

Práce: výškové práce a rizikové kácení stromů, sládek – Pivovar Němý Medvěd a Pivovar Druid Garden v Bengalúru – Indie, naposledy Budějovický Budvar v sekci výzkum/technologie

Zkušenosti

  • 2012 na kole – 1 000 MILES ADVENTURE 1 800 km, 11 dní, 7. místo
  • 2013 na kole – CESTA DO TROMSØ, bez podpory, 4 000 km
  • 2014 na lyžích – SOLO EXPEDICE NA ŠPICBERKÁCH NA LYŽÍCH 30–80 km/den, 16 dní
  • 2015 na kole – TRANSCONTINENTAL RACE 4 100 km, 12 dní, 7. místo
  • 2016 na kole – ISLAND křížem krážem na MTB
  • 2017 na horu – EIGER, severní stěna, Heckmairova cesta / Kleine Scheideck, Švýcarsko – zimní výstup
  • 2018 na horu – GRANDES JORASSES Severní stěna / Wolkerův pilíř, Chamonix Mont Blanc, Francie + Cima Grande – severní stěna, cesta Comici, Dolomity, Itálie
  • 2019 na horu – MATTERHORN Zermatt, Švýcarsko – zimní výstup
  • 2020 na horu – PIZ BADILE, Švýcarsko, Casinova cesta, na kole Bohemia divide, 3. místo
  • 2021 na horu – PÁKISTÁN – výstup na Rakapoši – 7788 metrů

Ze shozeného záchranného balíčku jste něco využili?

Použili jsme lano, bylo delší než naše. Dal jsem si s velkou chutí i tyčinky, které nám shodili, protože byly zase jiné, než na jaké jsme byli zvyklí. Těsně před odchodem nám prostě shodili odhadem asi 30 kilo materiálu. To se nedalo pobrat. Ani jsme to nemohli využít. Sestup pak probíhal tak, že já nebo Máca jsme šli první, druhý z nás jistil sestup. Wajid to slaňoval jištěný shora i zdola, protože už měl problémy s chůzí.

Postupně jste se tedy dostali do 6 400 metrů?

Jo, tam už jsme si mysleli, že nás vrtulníky vyzvednou. Přeletěly nad námi, ale nepřistály. Ráno jsem pak vylezl ze stanu, když jsem slyšel přílet, najednou udělal kolečko a začal přistávat. Nejdřív jsme tomu úplně nevěřili, už jsme byli smířeni s tím, že to sejdeme až dolů.

A toho byste byli fyzicky a psychicky schopni?

Bylo by to náročné, ale šlo by to. Víc by to odneslo zdraví. Nevím, těžko odhadovat, jak moc. Už jsme si mysleli, že záchranná akce nebude. A najednou byla. Nastoupili jsme opravdu rádi, nebylo to tak, že bychom se rozhodovali. Ani omylem. Wajid byl sbalený první a odletěl prvním vrtulníkem, do druhého vrtulníku jsem pak nastoupil já. Přistáli jsme v Gilgitu a ta první helikoptéra se po natankování zvedla a letěla nahoru pro Mácu. Ten byl při mém odletu ještě ve stanu, protože ho držel kvůli náporu větru od vrtule.

Co se dělo dole?

Byli jsme ve vojenské nemocnici se specifickými pravidly. Jediné, co jsme věděli, že se nemůžeme zvednout a odejít z areálu nemocnice. Oficiálně nám nikdo nic kloudného neřekl.

A mobily jste nadále měli, takže jste byli ve spojení?

Ano, ale první dny jsme se snažili starat spíš sami o sebe než o hromadu článků. Až z nich jsem se dočetl, že naše situace měla být výrazně dramatičtější, než ve skutečnosti byla.

Jak se informace dostávaly k vám, kromě článků?

Komunikovali jsme s ambasádou a ta měla stejný postoj jako my, když není nic oficiálního, tak nemůžeme věřit zkazkám v médiích.

Jaká byla informace z ambasády?

Oni také nevěděli, proč jsme stále v nemocnici, a ptali se nás na to. Pak dokonce zástupce velvyslance volal vedoucímu nemocnice, jak jsme na tom, a dozvěděl se, že už jsme propuštění a jsme někde na hotelu. Ale my byli pořád v té nemocnici. Pak jsme začali pracovat na různých prohlášeních, psali jsme e-maily a hledali cestu k nějaké autoritě, která o nás může rozhodnout. Bylo to jako v Kafkově Procesu. Posílali nás z oddělení na oddělení, až po třech týdnech jsme se od jednoho úředníka dozvěděli, že nesmíme opustit toto místo, dokud se všechny věci neurovnají. Nakonec se nám s pomocí ambasády podařilo odletět do Česka, odkud situaci nadále řešíme.

Co teď řešíte s pojišťovnu?

To je mezi námi a pojišťovnou, k tomu se teď nemůžu vyjadřovat.

Začínali jsme otázkou, co jste na své cestě nedomysleli nebo přehnali. Co tě k tomu napadá, po více než hodině, co se spolu bavíme?

Rozhodně si nemyslím, že by byla špatná naše fyzická, psychická nebo taktická příprava, co se týká samotné hory. Příště si ale dám pozor na jednání s úřady a pohlídám si, aby k takové situaci nedošlo. Od horolezectví mě to neodradilo a nápadů mám hodně, nejen v této oblasti. I v Alpách mám pořád ještě resty – dvě severky ze šesti velkých stěn, ty chci ještě dokončit. To znamená severku Matterhornu a Petit Dru. A k tomu vlastně hromada dalších. Stále plánuji i účast na cyklistickém závodě kolem světa World by Bike Challenge, který se měl jet loni a padl kvůli covidu. A popravdě – Rakapoši, původně tedy Gašerbrum II, byla příprava právě na vyšší hory.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované