Hlavní obsah

Známá pěvkyně o prodělané nemoci: V té beznaději se už nechci ocitnout

Foto: televizeseznam.cz

Hostem Blanky Kubíkové byla Kateřina Kněžíková.

Reklama

21. 11. 10:53

Profese pěvkyně dává zabrat. O to víc, když jste v rodině pěvci dva a jeden tráví spoustu času ve světě. O vyvažování mezi kariérou sopranistky, rolí matky a partnerky zpěváka Adama Plachetky hovořila Kateřina Kněžíková .

Článek

Když se vám narodila první dcera, měla jste strach, aby netrpěla tím, že má „bláznivé“ rodiče, kteří zpívají?

Děti si asi na ty „bláznivé rodiče“ už zvykly, a přijde jim to normální. Mám dojem, že to spíš řeší ti dospělí než děti.

Zpíváte dětem doma?

Zpívám ukolébavky, starší Adélce tedy už ne, ale ta mladší si to ráda poslechne. Ta zpívá pořád. Když jsem ale jednou ještě malé Adélce začala zpívat část z Exsultate Jubilate od Mozarta, začala hrozně brečet. To jsem opravdu nevychytala.

Bála se vás?

Myslím, že se bála najednou toho jiného zvuku.

Zpívá i Adam (manžel zpěvák Adam Plachetka, pozn. red.)?

Adam nezpívá vůbec.

Ani se doma nerozezpívává?

Jen občas trochu ve sprše, ale ta hlavní práce u nás probíhá v divadle, protože tam to jde rychleji. Holky už ale asi slyšely, jak se rozezpíváváme, a přijde jim to normální.

Když jsme spolu před časem dělaly rozhovor, říkala jste mi, že když jste poprvé přišla do jiného stavu, tatínek vám říkal: „Tak holka, a teď to bude jenom na tobě.“

To je tím, že Adam je více méně během roku pořád v zahraničí za prací. Hodně mi pomáhá maminka, a když byla jenom Adélka, pomáhal nám tatínek s jeho partnerkou a rodina od Adama, protože jsou z Prahy. Máme i chůvu, takže máme fakt velkou výhodu v tom, že máme pořád někoho vedle sebe. Když ale můžeme, jedeme za Adamem.

Jak jste si to teď užili jako rodina, když byl Adam kvůli současné situaci doma?

My si to užili a užíváme pořád, protože zahraniční divadla jsou stále zavřená a rozhodla se, že to tak bude minimálně do konce roku. A my si to užíváme někdy víc, někdy míň. Pro mě to je totiž velký nezvyk, protože já se naučila fungovat hodně sama, a potažmo s někým z rodiny. Takže když tam je můj muž, je někdy složitější se dohodnout. Ale ve výsledku je to fajn. Je to fakt dobré, protože mám dojem, že jsme nikdy neměli tolik společného času, jako máme teď.

Tak máte podobný syndrom, co mají manželky vojáků na misích? Všechno se naučí dělat samy, a potom s mužem už neumí spolupracovat v rámci rodiny.

My si z toho děláme legraci, že když jsme spolu čtrnáct dní, první týden je to boj, a druhý týden se sžijeme a když už se sžijeme, tak už se zase musí odjíždět. Takže teď jsme se sžili a u toho to zůstává. Je to takové nezvyklé.

Myslela jsem, že mám mít nějaké „normální povolání“

Jak se vůbec dcera dvou chemiků a sestra lékárnice dostane ke zpívání?

Dostala jsem se k tomu jako slepá k houslím. Když mi bylo dvanáct, ve škole, kam jsem chodila, hledali talentované děti. U toho zpívání jsem od těch dvanácti už zůstala, ale když se mě moje paní učitelka ptala, jestli bych nechtěla zkusit konzervatoř, tak jsem se jí vlastně vysmála, protože jsem měla dojem, že to je jen koníček. Stejně jako klavír byl koníček. Myslela jsem, že bych měla mít takové to „normální povolání“, jak mi bylo vštěpováno. Myšlenka, že budu opravdu zpěvačkou, přišla až v šestnácti letech, tehdy jsem viděla první operní představení. V Národním divadle jsem jako divák byla až v devatenácti. Měla jsem hrozně moc co dohánět.

Kde jste se potkali s Adamem?

Na studiích na konzervatoři. Já jsem nastoupila do prvního ročníku, Adam byl ve druhém, tak jako všichni ti zpěváci jsme spolu během těch šesti let studia koexistovali. A v pátém ročníku mého studia jsme se začali stýkat řekněme „blíže“.

Vy jste tedy byli dlouho kamarádi.

Adam je o tři roky mladší, takže já jsem nikdy neuvažovala nad tím, že by to mohl být můj partner. Byl a stále je skvělý kamarád. On byl takové velké malé dítě, a to se změnilo, když nastoupil do čtvrťáku nebo páťáku. To už mi najednou přišel jako dospělý muž.

Čím si vás získal?

Asi tím, že byl pořád normální. I v momentě, kdy se mu začalo dařit, pořád vyzařoval pozitivní energii. Toho si na něm všichni cení.

Když se stal světovou hvězdou?

Neřekla bych světovou hvězdou, protože já nežiju se světovou hvězdou. Ta světová hvězda zůstává tam na těch světových pódiích, a doma je normálním člověkem. Mě i všechny kolem si získal tím, jaké má charisma, jak je vtipný, že nelže a je prostě kamarád.

Adam je doma normální kluk

On je tak normální, že když jste měli vystoupení na střeše Lucerny, tak mezi svou a vaší zkouškou tam šel nosit židle…

To dělá pořád. On neustále staví scény a když je potřeba, tak něco nosí. Na znojemském festivalu pomáhal s techniky uklízet po představeních. Umí dát ruku k dílu a je to vidět i doma, že když se něco pokazí, spraví to a umí nad tím přemýšlet. Je to prostě normální kluk.

Kam myslíte, že se vaše rodina posune třeba za dvacet let?

Je hrozně těžké se tak nad tím zamýšlet, protože člověk neví dne ani hodiny. Já bych nám samozřejmě přála, abychom jako rodina fungovali skvěle pořád. Nikdy ale nevíte, co se může stát. Hlavně nám přeju, abychom byli zdraví. Od toho se myslím všechno odvíjí.

A co profesně? Hlasivky jsou přece jen křehká věc.

Jsou velmi křehké. Když se bude dařit tak, jak se daří teď, a budeme zdraví, bude můj muž zpívat o mnoho déle než já. Muži mají zenit v pozdějším věku než sopranistky.

Není to kruté?

Neviděla bych to tak strašně tragicky, já se umím představit i v pedagogické poloze.

Vy už teď vyučujete na kursech…

Snažím se předávat vědomosti mladším kolegyním, studentkám i studentům. Umím si ale představit, že u mě bude vyučování hrát ještě větší roli. Větší než zabírá teď v porovnání s mým působením na jevišti.

Baví vás to?

Baví mě, že ta profese musí mít i nějaký výsledek. A ta děvčata mají opravdu krásné výsledky. Ale je to i tím, že jsou strašně pracovitá.

Máte přitom stále i spoustu koncertů.

Já jsem strašně šťastná, že to můžu kombinovat, ale musela jsem pro to něco udělat. Když jsem se vrhla do vztahu s mým nynějším mužem, bylo mi jasné, že to nebude tak snadné, co se týče času. Na koncerty se musím hodně připravovat doma, ale opery se zase třeba dva měsíce zkouší v divadle.

Jak to vše stíhá matka sopranistka s časově vytíženým manželem?

Ono se zdá, že toho času mám hrozně moc, ale těch koncertů a těch divadelních představení je taky strašně moc. Takže si musím hrozně moc hlídat ten kalendář, abych se nepřepnula. Samozřejmě mé okolí to vidí naprosto jinak než já, protože já mám pořád dojem, že všechno zvládnu. Ale musím opravdu být hrozně opatrná, abych neskončila dřív, než chci.

Při posledním těhotenství před dvěma lety jste měla zdravotní potíže, měla jste autoimunitní onemocnění. Skoro si se nemohla hýbat.

Já jsem skoro nechodila. Mohla jsem trošku dýchat a trošku jíst, ale bylo to hrozně namáhavé. Nejhorší na tom bylo, že jsem byla těhotná a bála se o dítě. Nevěděla jsem, jak to tělo zvládne při porodu. Bylo to náročné nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Když jsem byla nemocná, tak mi do smíchu nebylo. V takovém stavu beznaděje se už nechci nikdy ocitnout.

Jaké jste si z toho vzala ponaučení?

Že se nebudu obecně zatěžovat věcmi, které nemůžu změnit. Nebudu trávit čas s lidmi, se kterými nechci trávit čas, a budu si vybírat jen ty produkce, které chci dělat. Mám samozřejmě velkou výhodu, že si můžu vybírat. A mám úžasné zázemí v podobě Národního divadla, které mi poskytuje krásné role. Takže nemusím tolik jezdit po představeních, protože tady se mi dostává všeho, co chci.

Ale Cenu Thalie jste dostala za roli v představení Julietta aneb Snář z Ostravy.

Thalii mám z Ostravy. Hrozně jsem přemýšlela, zda tu roli vzít, protože po prvním porodu jsem šla na jeviště asi po roce. Tady jsem na koncertní pódia šla po třech měsících od porodu druhé dcery. Zpětně si říkám, že kdyby to udělala moje dcera, tak bych jí tak trošku jaksi nafackovala.

Celý rozhovor s Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpověď pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené