Hlavní obsah

Zpráva z 10 nejmenších obcí: Nás nezabíjí koronavirus, ale něco jiného

Foto: Tomáš Svoboda, Seznam Zprávy

Místostarostka obce Čilá na Rokycansku Eva Chmelová. „Nikdy bychom neměnili,“ říká představitelka obce, která má jen 18 stálých obyvatel.

Reklama

17. 6. 2020 10:02

Redakce Seznam Zpráv kontaktovala představitele první desítky nejmenších obcí v České republice. Co vysává jejich rozpočty? A jak si poradí s propadem příjmů z daní?

Článek

Neexistuje v zemi mnoho jiných lidských sídel, kde by se tak snadno dodržovala sociální izolace a povinné rozestupy.

Na návsi v Čilé není v podmračený den ani noha, kolem obecního domku jsou ale jasně patrné známky postupující stavební činnosti. Prostranství uprostřed obce na Rokycansku se zvolna zkulturňuje tak, aby mohlo záhy začít fungovat jako společenské centrum: Zastřešené posezení, parket, dokonce i pódium. Hned vedle na místě původního obecního rybníčku už místní vybudovali koupací biotop s dřevěným molem. Ještě chtějí dodělat přírodní systém filtrace.

„A hned tady bychom časem měli rádi i saunu,“ naznačuje prstem k protějšímu břehu další investiční vizi místostarostka Eva Chmelová. Z této vsi pochází, rodiče se věnují zahradnictví a zemědělské činnosti, ona sama je malířkou a grafičkou. Studium i umělecká tvorba ji na několik let zavály i do velkých měst, odlehlý kraj křivoklátských lesů ale zůstal jejím domovem a srdeční záležitostí. Působení v komunální politice je zde nepsanou povinností pro každého dospělého obyvatele.

Investiční záměry v Čilé nevypadají nikterak ambiciózní, v řádu statisíců korun. Ovšem je třeba mít na paměti, že jde o obec, která má dle údajů Českého statistického úřadu pouhých 18 stálých obyvatel. Když pomineme čtyři obce ve vojenských újezdech (Boletice, Březina, Hradiště, Březina), jež jsou bez lidí, potom je Čilá druhou nejmenší v Česku.

V létě je v ní o poznání živěji, protože okolní lesy s blízkou Berounkou zaplavují chataři a chalupáři. Mimo sezonu je to ale ráj pro samotáře.

Nejen daně, ale i vysychající studny

Když se dnes mluví o ekonomických potížích, které v souvislosti s pandemií koronaviru postupně doléhají na obce a města, často padá argument, že právě nejmenší osídlení budou trpět nejvíce.

I v Čilé se zabývají tím, jak je postihne snížený výběr daní a krácení odvozené od tzv. kompenzačního bonusu pro malé podnikatele. Mohou jim to vynahradit vládou slibované zvýšení dotací a vyplácení jednorázového příspěvku 1200 korun na každého obyvatele?

„Zrovna včera jsme měli zastupitelstvo, ale zatím přesné propočty ohledně propadu rozpočtu nemáme. Informace, které přicházejí z vlády, jsou dost zmatečné. Nepochybné je, že to také pocítíme,“ uvádí Eva Chmelová v roli reprezentantky obce, jejíž současný rozpočet nedosahuje ani půl milionu korun.

Více než na dotace od státu, v jehož současné představitele místní moc nevěří, spoléhají v Čilé v posledních letech na příspěvky od Plzeňského kraje. V případě biotopu využili například grant z Nadace Partnerství.

Jisté pozitivum vidí Chmelová v tom, že probíhající úprava prostranství u obecního úřadu se blíží k závěru, tudíž by tuto hlavní letošní investiční akci nastupující ekonomická krize překazit už neměla.

Malá vesnice ale také zvažuje třicetitisícové příspěvky pro každou domácnost na zřízení domovní čističky odpadních vod. „Nakonec jsme to na zastupitelstvu po jistém váhání schválili. Nebudou se určitě stavět všechny naráz, tak by to snad náš rozpočet měl utáhnout,“ doufá místostarostka.

Klíčový problém, který miniobec podle Chmelové tíží, však nesouvisí až tolik s koronavirem, jako spíše s klimatickou změnou. Tak jako jinde zde v suchých letech výrazně poklesla hladina spodní vody a lidem se vyprázdnily studny. Místní se obávají, že ani lepší letošní stav celkový negativní trend nezmění.

Masakr v obecních lesích

Vesnice Čilá v Plzeňském kraji má ale svým způsobem štěstí v tom, že teď nemusí souběžně řešit i problémy s kůrovcem. Ač je lesy obklopena, sama jich vlastní minimum a není ani nucena v nich těžit.

Jde i o to, že západní část republiky - na rozdíl od východní, jižní a Vysočiny - nebyla agresí lýkožravého brouka tolik zasažena.

Redakce Seznam Zpráv v minulých dnech kontaktovala všechny další starosty z první desítky nejmenších obcí v České republice. Finanční problémy, které nepřímo vyvolává kůrovec, zmiňovali až překvapivě často. Kalamita nutí místní samosprávy těžit, ale dřevo je dnes už tak levné, že jeho prodej často ani neuhradí vynaložené náklady.

„Nás nezabíjí koronavirus, ale kůrovec. Je to masakr,“ říká Jiří Procházka, starosta obce Bludov na Kutnohorsku. Obec s 25 trvalými obyvateli má rozpočet kolem půl milionu korun. Pravidelně si jej vylepšovaĺa o 300 až 400 tisíc z prodeje dřeva. Lesů mají úctyhodných 55 hektarů, z toho je ale kvůli kůrovci už asi polovina vytěžených. Loni jim prodej kulatiny vydělal už jen asi 150 tisíc korun, letos se při současných cenách starosta bojí, že neodkladnou těžbu budou muset dotovat. Přičemž není moc z čeho.

Jako přes kopírák je to i jinde. „Nikdo to dřevo už ani nechce. Za kubík nám nabízejí někdy jen 200 korun, přičemž dříve bylo za palivové dříví 800 korun. Někdy si člověk říká, jestli by nebylo lepší to zapálit,“ zoufá si starosta František Plášil z Vysoké Lhoty na Pelhřimovsku.

Malebná vesnička na rozhraní Vysočiny a Jihočeského kraje je právě tou nejméně lidnatou v republice, má jen 15 obyvatel, věkový průměr téměř 65 let.

Starosta se může pochlubit tím, co vše se mu podařilo v obci za téměř čtvrtstoletí postupně zvelebit, od opravy obecního úřadu po rekonstrukci místních komunikací. Teď má ale kvůli kůrovci strach, aby měl za co lidem svítit a v zimě prohrnovat sníh. „Je to velká nejistota,“ říká Plášil a bojí se požádat na kraji i o dotaci 120 tisíc korun, jak to každý rok dělával, protože usuzuje, že mu už nezbude 80 tisíc na povinnou finanční spoluúčast.

O budoucích chudších letech kvůli kůrovci mluví i starosta Čejkovic na Kutnohorsku Miroslav Kunášek. To vše za situace, kdy chystají stavbu obecního vodovodu. „Už máme vybraného projektanta. Otázka je, co bude dál se samotnou stavbou. Bez dotace bychom to určitě nezvládli, vyjde to na nějakých 5 až 7 milionů,“ propočítává starosta obce, která má 29 obyvatel.

Vždy na chvostě

Paseku v obecním rozpočtu dělá kůrovec i zastupitelům v Kaničkách na Domažlicku, kde žije 28 obyvatel. Starosta Jiří Rada považuje za relativní úspěch, že se mu kalamitní dřevo z obecních lesů podařilo vytěžit a zpeněžit s nulovým ziskem, tudíž bez ztráty.

Jak také říká, měl z tohoto výsledku donedávna velkou radost. Teď ale neví, zda bude mít na to, aby zaplatil již objednané sazenice a oplocenky k výsadbě nového lesa. Obec sice má ještě nějaké rezervy, ale ty se zdráhá využít a nechce se rozhodně zadlužovat.

I zde očekávají - nikoliv bezvýznamný - propad příjmů. „Samozřejmě nás budou chtít krátit, byť vláda kolem toho mlží. Vždycky jsme ale byli až na chvostě. Ti poslední, o které se někdo zajímá,“ popisuje svou životní zkušenost starosta Rada.

Jako příklad přístupu „vrchnosti“ uvádí své zážitky z časů nouzového stavu, kdy mu prý úřady nabízely dezinfekci teprve ve chvíli, kdy už jí bylo všude dostatek. I přesto za přemrštěnou cenu. „Nakonec jsem si ji sehnal přes své kontakty jinde a zdarma. Tak jako roušky,“ popisuje Rada, jak chránil obec před nákazou. Nevěří Babišově vládě, že by takovým vesnicím, jakou je i ta jejich (tedy s minimem obyvatel), byla skutečně ochotna ve zvýšené míře pomáhat.

Především na vlastní síly spoléhají i v Hradišti na Benešovsku, zatím větší problémy necítí, ale očekávají je. „Dostane se to k nám až později,“ soudí starosta obce s 23 obyvateli Radek Brabenec.

Nikdy bychom neměnili

Navzdory všem problémům si představitelé nejmenších obcí váží své suverenity. Často velmi tvrdě vyvzdorované a odpracované. Z rozhovorů s nimi lze vyčíst i jistou obavu z centralizace moci a omezování samosprávy.

Platí to také o Čilé na Rokycansku, v úvodu představené. Místní rozhodně nechtějí systém, kdyby si o každou korunu museli jezdit žádat do Prahy.

„My si přejeme jediné, aby nás vláda nechala samostatně rozhodovat,“ říká místostarostka Eva Chmelová.

Místní prý dosud nezalitovali, že se hned po revoluci odtrhli od sousední obce Podmokly, své nezávislosti si váží nade vše. „Nikdy bychom neměnili,“ zdůrazňuje místostarostka.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučené