Hlavní obsah

Ztráta práce vyvolá v mozku reakci jako zranění. Jak se s ní vyrovnat?

Foto: Shutterstock.com

Ilustrační foto.

Lidský mozek vnímá ztrátu práce jako existenční ohrožení, výrazný pokles společenského postavení, ale i jako ztrátu sounáležitosti s nějakou skupinou, a tedy ztrátu jistoty a bezpečí. Jak se se situací mentálně srovnat a jít dál?

Článek

Ztráta zaměstnání je nepříjemná v jakékoli době, zvlášť v té dnešní nejisté, covidové. V podstatě znamená, že jsme byli vypuzení ze své tlupy nebo kmene. Náš mozek takovou skutečnost vnímá jako silnou hrozbu na mnoha úrovních: nejen jako bezprostřední existenční ohrožení a výrazný pokles společenského postavení, ale i jako ztrátu sounáležitosti (kdy už nepatříme do uskupení, společenství, které nám dávalo pocit jistoty a bezpečí). Často se k tomu připojuje i pocit nespravedlnosti, kdy vlivem okolností a průběhu propuštění byla narušena důležitá sociální potřeba férovosti.

„To vše vyvolává v mozku stejně bolestnou reakci, jako kdyby došlo k fyzickému poranění či dokonce nemoci. Analogicky pak musíme přistoupit i k ‚léčbě‘ tohoto traumatu. Pravděpodobně si při tom projdeme třemi stadii: šokem, bolestí a rehabilitací,“ tvrdí kouč Vladimír Tuka, šéf společnosti NeuroLeadership.

Zpočátku se dostaví šok. Je spjat s obavou z nedostatku peněz, zpochybněním našich základních hodnot, ztráty části své identity, ale i s pocity lítosti a studu. Navíc umocněnými nepříznivou situací na trhu práce.

Jednou z častých nevhodných reakcí je sklon vnímat svou situaci jako osobní selhání. „Ve většině současných případů není rozvázání pracovního poměru důkaz o naší ‚nadbytečnosti‘, zbytečnosti nebo neschopnosti. Je to prostě dopad současné složité ekonomické situace,“ zdůrazňuje psycholog a personální konzultant TCC Group Petr Brichcín. „Není také příliš konstruktivní brát ztrátu zaměstnání jako křivdu a zůstávat v ‚mentalitě oběti‘. Neustálé přemítání o tom, jak na nás byli zlí a jak je to nespravedlivé, obyčejně k ničemu dobrému nevede,“ doplnil.

V tomto stadiu je nezbytné přijmout realitu v plném rozsahu, a získat tak alespoň trochu pevné půdy pod nohama. „Ve skutečnosti je totiž propuštění z práce situací, která má řešení. I díky znalostem, dovednostem a schopnostem, které jsme v uplynulých letech nabyli,“ podotýká Tuka.

Stadium bolesti

Následně podle něj vstoupíme do stadia bolesti, kdy začneme vyhodnocovat, co se stalo. Určitě je dobré situaci příliš nepodléhat a nepřijímat roli oběti, ale ani ji nezlehčovat - říkat si, že se vlastně nic nestalo. Naopak je přímo žádoucí porozumět souvislostem, uchopit tuto událost realisticky a zamyslet se nad tím, co se od nás nyní vyžaduje.

„Jinými slovy, popřemýšlejte, jaké jsou vaše přednosti, co umíte, co jste se naučili. Uvědomte si i to, co nového byste si ještě potřebovali osvojit,“ doporučuje kouč.

Užitečné bývá pokusit se podívat na své profesní zkušenosti s trochou nadhledu a pokusit se objevit takzvané přenositelné kompetence. Tedy ty znalosti a dovednosti, které mohu uplatnit i v jiných oborech než v tom, ve kterém jsem působil naposledy. „Přenositelné kompetence jsou často takzvané ‚měkké‘ dovednosti, jako například komunikační dovednosti, organizační schopnosti, dovednost dobře pracovat v týmu s ostatními. Uvědomění si těchto ‚univerzálních dovedností‘ nám rozšiřuje škálu oblastí budoucího uplatnění a dává nám třeba možnost reagovat na pracovní příležitosti, které by nás nenapadly. Stejně tak nám takový přístup dodává odvahu k účasti v různých typech rekvalifikačních programů,“ vysvětluje psycholog Petr Brichcín.

Poslední fází je rehabilitace. Své předpoklady, ale třeba i profesní sny, už máte promyšlené – nyní je zapotřebí je realizovat. Neberte zatím vaše úvahy jako definitivní scénář. Vždy se držte toho, kdo jste a co chcete – a každý další krok při budování kariéry čiňte s respektem k sobě samému. Zmapujte tedy konkrétní možnosti a pokračujte vpřed, byť jen v drobných krůčcích. Nebojte se usilovat o cíl, který vám dává opravdový smysl. Vytvářejte si prostor pro nečekané příležitosti, protože v tomto případě více než kdy jindy platí, že štěstí přeje připraveným.

Cesta od ztráty zaměstnání k nové profesní příležitosti je náročná. „Zvládli jsme prvotní šok, prošli jsme si negativními emocemi křivdy a vzteku, oplakali jsme ztráty. Můžeme se tedy odpoutat od minulosti a začít se s nadějí a odvahou dívat do budoucnosti,“ míní Petr Brichcín. „Určitě záleží na tom, zda již máme s podobnou situací zkušenost, nebo zda jsme se v ní ocitli poprvé. Pokud jsme již něco podobného zažili, se situací se zřejmě vyrovnáváme snáz, můžeme se vyhnout tomu, co nám nepomohlo, a naopak opřít se o to, co nám v minulosti fungovalo,“ dodal.

Varuje před přeskočením nebo potlačením některé z fází. „Pokud to uděláme, riskujeme, že se se ztrátou dobře nevyrovnáme, neodžijeme si negativní emoce. Ty by se nám mohly později vracet a budou nám kazit radost z nových šancí a příležitostí,“ tvrdí.

Myslet i na ty, kdo zůstali

Po propuštění konkrétního člověka je třeba myslet i na jeho kolegy, kteří ve firmě zůstali. Pokud je zřejmé, že se bude muset propouštět, zaměstnavatel by měl poskytnout lidem maximum možných informací.

„Je daleko lepší oznámit, že v určitém časovém horizontu dojde k optimalizaci, než hloupě mlžit, zastírat, zamlčovat. Mozek má rád jistoty, jakékoliv nejednoznačnosti a nejasnosti vyhodnocuje jako hrozby. I v takto nepříznivé situaci se proto vyplatí dát lidem jasné a konkrétní sdělení, a ne je nechat v paralyzující nejistotě,“ doporučuje šéf společnosti NeuroLeadership Vladimír Tuka.

Dojde-li ke změnám v personálním obsazení, je třeba uvést konkrétní důvody: ať už jde o propad tržeb, ztrátu důvěry či porušení předpisů, restrukturalizaci a podobně. Je přitom nezbytné, aby důvody byly skutečně podložené. Díky tomu si stávající zaměstnanci utvoří představu o tom, co je může v budoucnu čekat – a nebudou pak žít ve stresujícím očekávání, kdy může přijít řada na ně.

„Také rozloučení s propouštěnými musí být důstojné, zcela adekvátní důvodu propuštění. I v případě hrubého porušení pravidel je nezbytné dbát na lidskou důstojnost. Člověk pořád zůstává člověkem. Sice udělal chybu, za kterou pyká, ale nesnižuje se tím jeho lidská povaha, hodnota,“ zdůrazňuje Tuka.

Doporučované