Hlavní obsah

10 důvodů, proč hvězdná hodina Česka neudeřila. Nastaly rozpaky, ne-li ostuda

Jiří Hošek
zástupce šéfredaktora
Foto: Juraj Kovac, Shutterstock.com

Česko se na mezinárodní scéně po kauze Vrbětice chová nejednoznačně a polovičatě.

Reklama

12. 5. 8:00

Ne zcela vzorná reputace Česka v Evropě, včetně potíží jeho ministerského předsedy, nerozhodnost, co vlastně chceme, i načasování. Důvodů, proč Česko na mezinárodní scéně ohledně kauzy Vrbětice zatím moc neuspěla, je vícero.

Článek

Evropská unie nechce zvyšovat napětí ve vztazích s Ruskem vyhošťováním jeho dalších diplomatů. Takhle jednoznačně a tvrdě odpověděl šéf unijní diplomacie Josep Borrell na výzvu českého premiéra Andreje Babiše, aby sedmadvacítka zvážila vyhoštění byť jen jednoho ruského diplomata.

I když nový šéf české diplomacie Jakub Kulhánek mluví o tom, že Unie dál v kauze Vrbětice jednoznačně stojí za Českem, což potvrdil i Borrell, jednoznačná podpora přece jen vypadá jinak. Ona by taky jednoznačná žádost o vyhoštění Rusů z české strany musela vypadat dost jinak.

Česko se na mezinárodní scéně po oznámení zapojení agentů GRU do výbuchů ve Vrběticích chová nejednoznačně a polovičatě. Polovičatá je i reakce mezinárodního společenství. Několik desítek hodin po slavné sobotní večerní tiskovce dua Babiš–Hamáček jsem napsal, že obří krize ve vztazích s Ruskem je hvězdnou hodinou pro Česko. Bohužel to nevypadá, že bychom tuhle nahrávku dokázali zasmečovat. Sice jsme rozbili ruskou rezidenturu v Česku, ale jinak jsme sotva pozvedli raketu. Tady je 10 důvodů, proč jsme na mezinárodní scéně v kauze Vrbětice zatím příliš neuspěli.

1. Chtěla vůbec česká vláda „zasmečovat“? Podle dostupných informací se kabinetu Andreje Babiše nechtělo ani do samotného zveřejnění poznatků vyšetřovatelů ohledně počínání agentů Miškina, Čepigy a jejich kolegů na českém území. Praha sáhla v první reakci k vyhoštění 18 ruských diplomatů (rozuměj agentů ruských tajných služeb), což vypadalo velmi razantně, jenže poté jí nějak spadl řetěz. Asi žádné načasování kauzy Vrbětice by nebylo z pohledu české vlády ideální. Nakonec se ale muselo jít s pravdou ven v době, která se Andreji Babišovi a spol. brutálně nehodila.

2. Po čem Češi touží? Dočasný dvojministr Jan Hamáček udal nejednoznačný tón (viz bod 1) hned v pondělí 19. 4., kdy šéfy unijních diplomacií jasně nevyzval k vyhoštění ruských diplomatů. „Požádat o solidaritu, ať už verbální, nebo i o vyhoštění diplomatů“, není totéž, co „vyzvat k vyhoštění ruských diplomatů“.

3. Kolegy z EU brífuje o věci zcela zásadní pro českou zahraniční politiku Jan Hamáček, o jehož existenci nejspíš většina ministrů zahraničí nikdy neslyšela. Připomněl bych na tomto místě razantní Hamáčkův výrok, že „s Petříčkem bychom Vrbětice nezvládli“. To nevím, každopádně je dost indicií, že bez Tomáše Petříčka v Černínském paláci to Česko taky úplně nezvládlo.

4. Ano, několik států na znamení solidarity s Českem Rusy vyhostilo, ale nebylo to vyústění jednotného postupu v rámci EU nebo NATO, jako spíš výraz výborných vztahů s Českem (příklad Slovenska) nebo vlastní bídné zkušenosti s Ruskem a jeho vměšování do vnitřních záležitostí (Pobaltí). S tím souvisí i to, jakou má Česko v Evropské unii reputaci. Kdyby byla Praha s jejími čelnými představiteli u spojenců a partnerů z posledních let dobře zapsaná, pokud bychom jen nenatahovali ruku a nechtěli neustále něco brát, ale měli ochotu i dávat, velmi pravděpodobně by unijní reakce vypadala jinak, a to i za situace, kdy si další eskalaci napětí ve vztazích s Moskvou Unie skutečně nepřeje.

5. Faktor Babiš. V Česku premiérovi část veřejnosti možná stále „baští“ kňourání, že si na něj zlá Unie zasedla a že není ve střetu zájmů. Jenže v Bruselu má český premiér zkrátka a dobře stále větší škraloup a to nám v případě, kdy po svých partnerech něco chceme, opravdu nepomáhá.

6. Cimrmanovsky jít na sever a současně na jih prostě nejde. Pokud tady máme nevídanou krizi ve vztazích s Ruskem, co potom dělá velvyslanec Vítězslav Pivoňka 9. května 2021 na Rudém náměstí, kde Vladimir Putin mluví o tom, že ve druhé světové válce stál Sovětský svaz proti Německu sám?! Proč neoslavil ambasador v Moskvě vítězství nad nacismem už 8. května jako jeho pobaltští kolegové? Chtělo by to znovu připomenout, že nejsme neutrální země. Nemůžeme chtít být opticky drsňáci a současně nabízet zcela vážně Prahu jako dějiště schůzky Putin–Biden. To fakt nejde.

7. Kdo tady vytváří zahraniční politiku? V takové pohnuté době mají premiér, prezident a ministr zahraničí sedět u telefonu a obvolávat dlouhé hodiny všechny relevantní a aspoň trochu přátelsky se tvářící země. Informovat, ujišťovat se, připomínat se, přesvědčovat. Něco takového dělal podle mně dostupných informací jen Jakub Kulhánek. A to ještě nevím, zda v dostatečné míře. Každopádně tahle intenzivní komunikace se spojenci měla probíhat už před 17. dubnem. A to se nestalo.

8. Visegrád? Spíš koule na noze než opravdová opora. Maďaři i v kauze Vrbětice ukázali, že driftují kamsi k sibiřské tajze (aby ne, když si necháte od Ruska postavit jadernou elektrárnu a ještě si od Moskvy na tu stavbu půjčíte), a Poláci si jedou svoji národní agendu. To všechno v situaci, kdy Andrej Babiš ke svému maďarskému a polskému kolegovi obdivně vzhlíží.

9. Miloš Zeman. Kroky vlády se sice údajně děly se souhlasem a podporou od normálního světa a normálních myšlenek odstřiženého prezidenta. Jinak ale Zeman svou zmínkou o více vyšetřovacích verzích vrbětické kauzy ukázal pramálo týmového, zato velké množství podvratného ducha.

10. Načasování. Jak stojí v bodě 1, „timing“ nevyhovoval ani trochu české vládě. Z pohledu Evropské unie a vztahů s Ruskou federací to nebylo o moc lepší. Časový souběh s utrpením Alexeje Navalného, který držel hladovku, a hlavně s houfováním desítek tisíc ruských vojáků u hranic s Ukrajinou představoval kombinaci, která v konečném důsledku hovořila proti tvrdému postupu vůči Putinovu režimu. Ale jak jsme viděli i v případu Skripal, rozhodná reakce třeba ještě přijde.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované