Jak se žije v obci, kde je nejvíc uprchlíků na obyvatele

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od letošního června, kdy do Hodonína u Kunštátu začali svážet uprchlíky z Ukrajiny, fungují v malé obci na pomezí Jihomoravského kraje a Vysočiny dva paralelní světy, které se ale příliš nepotkávají.

Jeden představují tamní obyvatelé, hlášeno je jich v obci 118. Tím druhým je několikapatrový rekreační objekt s věžičkou s přiléhavým jménem Zámeček.

V něm jsou nouzově ubytovány desítky válečných uprchlíků, kteří do Česka začali přijíždět během léta z Luhanské, Doněcké nebo Charkovské oblasti nebo i Záporoží. Jak říkají, z oblastí, kde je válka.

V posledních týdnech tak nenápadná obec začala „svítit“ v uprchlických statistikách. Na počet trvale žijících obyvatel vykazuje nejvyšší koncentraci válečných uprchlíků s dočasnou ochranou v celé zemi.

Hned první člověk, kterého během pondělního odpoledne na ulici v Hodoníně potkávám, to potvrzuje. Jde o uprchlici, která se hned omlouvá, že nerozumí česky.

Seznam Zprávy se v říjnu v rámci unikátního dlouhodobého projektu Jak se žije v Česku zaměřily na soužití s menšinami. Z exkluzivního průzkumu od společnosti Ipsos mimo jiné vyplývá, že Češi vnímají nejvíce negativně soužití s Romy a hned v závěsu s Ukrajinci.

V Hodoníně ale mluví o bezproblémovém soužití. „Je slyšet, že jsou tam maminy s dětmi. A děti si hrají a jsou spokojené. Asi mají vyžití tam, po vsi moc nechodí,“ zamýšlí se Anna Golasová, zatímco pracuje na zahradě vzdušnou čarou jen pár desítek metrů od Zámečku.

„Řeknu vám to takhle: já jsem doteď ani nevěděl, že tam někdo je. Až mi potom říkali, že tam je x těch Ukrajinců. Vidíme jednu maximálně dvě rodiny. Není tady od nich pohyb,“ přidává vlastní zkušenost Radek, který se ženou Janou bydlí u hlavní cesty protínající obec.

„Vůbec nemám pocit, že by s nimi tady byly problémy, nebo jsem je nezaznamenala. Čekají ráno na autobus, když jedu do práce, někteří pozdraví, někteří nepozdraví, to je dneska normální. Ale že by byly nějaké výtržnosti, hluk to ne,“ přitaká Jana.

„Akorát večer vždycky vidím, jak se tam svítí. Zatím žádné problémy,“ konstatuje na odpolední procházce o holi a za doprovodu vnuka paní Marie.

Také další obyvatelé přizvukují, že nezaznamenali potíže a odkazují na starostu. „Jako obec, která s uprchlíky přichází do velkého kontaktu a má velký počet ubytovaných, tak můžu říct, že je to úplně bez problémů,“ konstatuje starosta Vít Hořínek (Pro Hodonín).

Připouští ale, že obec nenabízí příliš prostoru pro to, aby mohlo mezi místními a uprchlíky docházet k nějakým třenicím. V Hodoníně aktuálně nefunguje hospoda ani obchod, je zde jen zastávka a o víkendu otvírají výletiště, tedy přístřeší s lavicemi. Do obce ještě v předem daných časech zajíždí pojízdné prodejny potravin se zeleninou, pečivem a masem.

„Na druhou stranu si nemyslím, že by nám to nějak pomohlo. Že by nám někdo alokoval nějaké peníze,“ dodává starosta. Zároveň ale přiznává, že takové dotace ani nezkoumal a že by mu to nepřišlo v pořádku pokoušet se na uprchlících takto zprostředkovaně vydělávat.

Chvíli po rozhovoru obecní zastupitelé na schůzi řešili i o otázku, jestli mají nárok vybírat od uprchlíků místní poplatek z pobytu. Druhý den pak reportérovi starosta referuje, že se poplatek na osoby v režimu dočasné ochrany nevztahuje.

Sám starosta Hořínek se snaží do situace ubytovaných uprchlíků vcítit. „Představte si, že se vzdálenostně dostanete o tisíc kilometrů jinam a ubytují vás na vesnici o 100 obyvatelích. My jsme tady vyrůstali, máme srdíčko pro vesnici, máme tady kamarády a práci a jsme v pěkné krajině. Ale představte si, že jste z města, jste zvyklí si třeba zajít do divadla nebo na večeři a ocitnete se najednou tady,“ přemítá a ještě jednou zdůrazní, že místní mají Hodonín rádi, ale jsou na život na vesnici zvyklí.

Do obchodu či za prací vyrážejí nejčastěji do Bystřice nad Perštejnem, kam to mají autem 15 minut. V dojezdové vzdálenosti jsou ještě 25 kilometrů vzdálené Boskovice, do Blanska je to ještě o kousek dál. Do Brna je potřeba zdolat 45 kilometrů.

Na Zámečku se právě s touto odloučeností musí uprchlíci vypořádat. Například bar bývalého rekreačního objektu se změnil v improvizovanou lékárnu s nejčastěji poptávanými léky.

Zdeňka Pařízkova, která pro majitele na Zámeček dohlíží a zároveň je i místní zastupitelkou, mi hned vysvětluje, že do lékárny je jinak nutné zajet autem.

Přitom se ženy-uprchlice potýkají s tím, že často nemají řidičák, a tak si nemohou ani půjčit auto, které je u objektu k dispozici.

Spojkou se světem je tak Ivan – Ukrajinec, který se do Česka dostal pracovně těsně před začátkem války s manželkou a aktuálně dělá na Zámečku údržbáře. „Na Ukrajině to pro ženy není úplně samozřejmé, že by měly řidičák,“ zmiňuje.

Zdeňka Pařízková ještě přidává, že vedle dopravní obslužnosti řeší celou řadu dalších problémů, jejichž jmenovatelem je jazyková bariéra. „Třeba lékaři. Strašný problém. Volám jim, jestli někoho vezmou, a říkají mi, že mají plno nebo, že Ukrajince neberou. Nemají čas. Než si dlouhosáhle vysvětlí, co uprchlíky trápí, tak jim tam čeká dalších pět lidí,“ líčí správkyně Zámečku.

Poukazuje na svoji neformální pravou ruku – mladičkou Mášu, která je na Zámečku tři měsíce společně se svým bratrem. „Má šestnáct let a ukončenou základní školu, tak jsme jí domluvili, že půjde na kadeřnici. A má odklad. Musí se aspoň trochu naučit česky, aby to hlavně v praxi nebyl nějaký problém. Musíme to zkusit v únoru.“

Na Zámečku tak mají velký zájem o kurzy češtiny, zatím se to ale ani ve spolupráci s krajem nedaří zařídit. „Jediné, co jsme chtěli, je ať nám seženou lektora, který sem bude jezdit a vyučovat, protože oni fakt chtějí, ale nikdo se zatím neozval,“ povzdychne si správkyně Zámečku.

Naopak vyzdvihuje péči neziskové organizace Charita Blansko, která například dětem pomohla zařídit školní aktovky a penály.

Zdeňka Pařízková se snaží popsat i nesoulad v číslech ohledně ubytovaných: na Zámečku je podle ní aktuálně ubytování 74 uprchlíků, Ministerstvo vnitra ovšem v Hodoníně k neděli 8. října evidovalo 93 uprchlíků s dočasnou ochranou. Státem hrazené nouzové ubytování pak má podle systému HUMPO 70 uprchlíků.

„Kdybych sama lidi neodhlašovala, tak jsou tady někteří, kteří se odstěhovali, stále zaregistrovaní,“ zmiňuje správkyně s tím, že trvá, než se do oficiálních statistik propíšou skutečné přesuny uprchlíků.

Vypráví, že například jedna z ubytovaných rodin se přestěhovala do Brna, protože tam našli práci. Další lidé se vrátili na Ukrajinu.

Za krizové označuje Pařízková léto, kdy uprchlicí očekávali, že v okolí rychle dostanou práci, což se kvůli jazykové bariéře nestalo a zaměstnavatelé raději sahali po studentech.

„Měsíc tady seděli a neměli, co dělat a bylo to pro ně strašně dlouhé. Byla doba prázdnin a místa měli brigádníci a já jim to nedokázala vysvětlit,“ vzpomíná.

Aktuálně už má prý více než dvacet lidí ze Zámečku práci a zbytek jsou děti, matky s malými dětmi nebo senioři. „V Bystřici je průmyslová zóna. Vyrábí tam autosoučástky a takové,“ vysvětluje údržbář Ivan, kam nejčastěji míří.