Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Zase je na stole Indie, je tu snaha domluvit se s Malajsií nebo s Indonésií. Zkrátka je vidět soustředěné úsilí Evropské unie uzavírat jednu obchodní dohodu za druhou,“ řekl tento týden šéf bruselské redakce deníku Financial Times Henry Foy podcastu Seznam Zpráv 5:59.
Právě volný obchod s dalšími světovými celky bude podle řady ekonomů jedním ze zdrojů prosperity evropských států, pokud dojde k výpadku Ameriky. Ochranářské státy EU se k tomu dlouho neměly, liberalizace byla na chodbách v Bruselu pomalu zakázané slovo. Teď se ale hnuly ledy.
Podobné je to v obraně. Německý parlament schválil výdaje ve výši astronomických 500 miliard eur na přezbrojení Bundeswehru, dánská vláda oznámila, že v příštích třech letech počínaje letoškem svůj vojenský rozpočet více než zdvojnásobí, Velká Británie se postavila do čela koalice ochotných, tedy států, které chtějí pomáhat Ukrajině a do budoucna krýt záda aliančním členům, pokud by se rozpadlo NATO. A je tu nápad celoevropských tendrů na nákup a vývoj zbraní, na které chce Evropská komise dát 150 miliard eur.
Že se tohle všechno má dít, věděli kontinentální politici dlouho. Ale nedělali nic, nebo nedělali dost. K akci je přiměl až Donald Trump.
Dívat se na dopad kroků amerického prezidenta jako na kýženou „léčbu Trumpem“ je ale přesto mylný a potenciálně nebezpečný pohled. Trumpem vyvolaná krize je tím, čím je. Rozbořením systému, který 80 let zajišťoval stabilitu a bezpečnost Západu. Otřesem globální ekonomiky, který pocítí všechny země. Ne všechny stejně, ale všechny. Důvěra mezi USA a jejich spojenci byla natolik poškozená, že návrat před Trumpa zřejmě nebude možný.
Všechno, co v reakci na amerického prezidenta dělají evropské země, je ad hoc snaha minimalizovat škodu. Utěsnit díry, ze kterých nejvíc teče, nebo to nějak s Trumpem ukoulet. Někdo toho dělá víc, někdo míň, ale pořád je to záplatování - vydávání extra peněz a energie, které budou chybět jinde.
Oceňovat „léčbu Trumpem“, tak jak to dělají někteří čeští politici, je jako přivodit člověku, který navzdory varováním lékařů desítky let intenzivně kouří, rakovinu slinivky. S tím záměrem, že ho to přiměje přestat.
Je možné, že přestane kouřit. Mnohem pravděpodobnější ale je, že agresivní zhoubný nádor nepřežije.
Léčba v tom správném smyslu nastane, až Evropa sáhne k systémovým změnám. V případě obrany se dlouho mluví o standardizaci výstroje a výzbroje tak, aby český, dánský, polský, švédský pilot mohl v zásadě ihned pilotovat francouzskou stíhačku, když do ní sedne. Nic z toho se neděje. Když se sejde jedenáct evropských armád na cvičení, hlavní výzva je, aby se vůbec domluvily, protože si s sebou vezmou jedenáct různých typů vysílaček.
V ekonomice se léta mluví o nutnosti sjednotit kapitálové trhy v EU, aby se uvolnilo přeshraniční investování, a o ještě naléhavější potřebě odstraňovat administrativní a technické překážky na trhu sedmadvacítky, které se hromadí pokaždé, když zboží překročí národní hranice.
Jak pro SZ připomněl Tomáš Prouza, šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu, „dle analýzy Mezinárodního měnového fondu znamenají bariéry obchodu uvnitř EU to samé jako 45% clo na zboží a až 110% clo na služby“.
Tyhle a další systémové změny jsou teď stejně blízko, respektive daleko, jako byly před návratem Trumpa k moci. Evropská komise nepřišla se seznamem opatření, která by vnitřní trh teď hned odšpuntovala. Co je horší a příznačné zároveň, netlačí na ni v tomhle směru národní politici a to včetně těch, kteří jinak jezdí do Bruselu s potřebou deregulovat na rtech.
V obraně se zase státy EU už osmnáct měsíců hádají o drobný projekt za 1,5 miliardy eur, protože nechtějí pustit ke zbrojním zakázkám konkurenci z jiné země. Příkopy národních zájmů - které jsou tím hlubší, čím víc se blíží volby v dané zemi, a v sedmadvacítce jsou pořád nějaké - zkrátka nezasype a nezahladí ani Trump.
Naděje na změnu ale vždycky existuje. Jednak proto, že ještě nejsme na konci příběhu. Je možné, že účet za Trumpovu divokou jízdu světem bude natolik vysoký, že národní politici v Evropě přijdou a sami začnou příkopy zasypávat a zahlazovat.
A pak, často poznáme rozhodující změnu až při pohledu do zpětného zrcátka.
Před pár lety mi vyprávěl Lucemburčan Robert Goebbels, jak v roce 1985 coby úředník na ministerstvu podepsal s kolegy ze čtyř dalších zemí v jedné lucemburské vesnici dohodu, že se mezi signatářskými státy vydají takové speciální zelené placky. Lidé si je dají do auta, aby mohli volně projet z jedné země do druhé, když nepovezou nic k proclení.
„Nikoho z nás nenapadlo, že píšeme dějiny,“ poznamenal Robert Goebbels. „Celá událost taky proběhla za naprostého nezájmu médií. Na podpis přijela jediná televize, francouzský regionální kanál.“
Ta vesnice se jmenovala Schengen a dala název jednomu z nejúspěšnějších projektů současné Evropy. Schengen pro řadu lidí zhmotňuje samu Evropskou unii a vedl k zásadní proměně evropských ekonomik kvůli zrušení hraničních kontrol mezi státy.
V roce 1985 ale nic nenasvědčovalo, že tomu tak bude.
