Hlavní obsah

Zničit souseda bez jediného výstřelu? Z indického snu se může stát noční můra

Foto: OlegD, Shutterstock.com

Příslušník indické pohraniční stráže na kontrolním stanovišti v oblasti Kašmíru. V době napětí mezi Indií a Pákistánem se znovu skloňuje otázka, zda Indie může soka zničit i bez použití přímé síly.

Pákistán se ani po vyhlášení příměří nedočkal obnovení dohody o sdílení vody. Mohlo by se tak zdát, že Indie se tentokrát skutečně rozhodla přerušit tok z klíčových řek a souseda tak zničit. Technicky ale ve skutečnosti nemá jak.

Článek

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Výměny palby mezi Indií a Pákistánem se po vyhlášení příměří v sobotu uklidnily. V pondělí úřady obou zemí oznámily první noc bez jediné přestřelky a zdá se, že nejvyhrocenější moment mezi dlouholetými rivaly za desítky let snad nesměřuje k plnohodnotné válce.

I když ale klid zbraní vydrží, je jasné, že nepřátelství mezi rivaly nikam hned tak nezmizí. To je totiž živené plejádou dlouhodobých a stále nevyřešených sporů, k nimž patří i spor o vodu, který i po vyhlášení příměří zůstává v bezprecedentní krizi.

Indie po dubnovém teroristickém útoku v Kašmíru poprvé v historii naplnila svou již několikrát vyřčenou hrozbu a pozastavila platnost smlouvy o sdílení vody v povodí řeky Indus (IWT – Indus Water Treaty), podle níž se už od roku 1960 řídí tok životodárné vody v korytech několika pro Pákistán klíčových řek.

Pozastavení dohody má podle původního prohlášení Indie platit do té doby, než se Pákistán „neodvolatelně vzdá podpory přeshraničního terorismu“. Podle dosavadních informací platí nadále i po vyhlášení příměří.

Krok může mít pro Pákistán vážné důsledky a spor o vodu má potenciál k dalšímu prohloubení nepřátelství obou jaderných zemí. Není vyloučeno, že by je mohl posunout i blíž k otevřené válce a proto se na něj právem upíná světová pozornost.

Je tu ale ještě jeden kritický, a přesto často přehlížený fakt.

Množství a směr vody tekoucí v klíčových řekách přes hranice do Pákistánu jsou i přes ostré výhrůžky Indie z valné většiny výlučně „v rukou“ přírody a stav mezinárodních úmluv na tom nemůže nic změnit.

Krev a voda mohou téct společně

Indický premiér Naréndra Módí sice už v roce 2016 po teroristickém útoku na indickou vojenskou základnu prohlásil, že „voda a krev nemohou téct zároveň“, a v posledních týdnech z Dillí přichází prohlášení o tom, že odklánění vody z řek tekoucích do pákistánských zavlažovacích systémů dokonce už začalo. Realita je ale taková, že kdyby Indie opravdu chtěla, aby voda „přestala téct“, musela by v povodí řeky Indus zbudovat inženýrské veledílo, které zatím nikdo neschválil, nenaplánoval, natož aby vůbec začal stavět.

Odstoupení od smlouvy tedy sice je vážným krokem a může Pákistánu působit potíže, ale ne tak fatální, jak by se z rétorické přestřelky mohlo zdát.

Situace v hraniční oblasti povodí řeky Indus vypadá následovně:

Foto: Seznam Zprávy

Přehled povodí řeky Indus regulovaného v rámci IWT.

Předmětem dohody IWT je celkem šest řek a spory o vodu vznikly prakticky okamžitě po rozdělení Britské Indie na dva státy v roce 1947. Hranice moderní Indie a Pákistánu totiž řeky a na ně napojené Británií vybudované zavlažovací systémy přeťala vedví. Smlouva IWT byla po dlouhých letech neshod, které jsou ve své podstatě i jednou z příčin nepřátelství obou zemí, uzavřena za asistence Světové banky až v roce 1960.

Indie podle ní může volně nakládat s vodou z řek Ráví, Bjás a Satladž, přičemž voda z nich „patří“ Pákistánu jen v případě, že do něj nějaká doteče. Pákistánu dohoda garantuje vodu ze samotné řeky Indus a dále z řek Čanáb a Džhilam, kterou podle dohody Indie může zadržovat jen velmi omezeně. Skrze tyto tři řeky přitom protéká celých 80 procent vody celého povodí a na trojici řek „pod kontrolou“ Indie připadá jen zbylých 20 procent.

Všechny řeky protékají z Indie do Pákistánu, a Indie tak má jasnou geografickou výhodu.

Pákistán přitom moc jiných vodních zdrojů nemá a na vláze z povodí řeky Indus je do značné míry závislý. Voda z ní je využívána jako pitná ve městech s desítkami milionů obyvatel, jako například Karáčí, a je hlavním zdrojem i pro zemědělství, hlavní stavební kámen pákistánské ekonomiky.

Scénář, ve kterém by došlo k zadržení vody ze všech řek v Indii, by tedy pro Pákistán byl bez nadsázky katastrofický. Dohoda nicméně „přežila“ několik válek, jaderný závod i nespočet přeshraničních přestřelek. Indie během více než 60 let jejího fungování „zkrotila“ jen „své“ řeky a její možnosti v ovládání průtoku řek Indus, Čanáb a Džhilam jsou tedy velmi omezené. Žádná možnost, jak to v dohledné době změnit, přitom neexistuje.

Rétorická vodní válka

Podle pákistánského hydrologa a světově uznávaného experta na IWT Hassana Abbáse tento stav totiž není dán jen dohodou jako takovou, ale i čistě technickým aspektem.

„Bylo by to z inženýrského hlediska extrémně náročné, protože by se muselo stavět v jednom z nejdrsnějších horských pásem, které je ještě k tomu seizmicky aktivní. Jakákoliv podoba takového projektu by byla neúměrně drahá,“ řekl Abbás Seznam Zprávám.

Žádnou možnost zastavit nebo odklonit tok trojice řek Indie nemá ani podle dalších expertů i například nedávno publikované analýzy experta na potravinovou a vodní bezpečnost z Centra pro strategická a mezinárodní studie (CSIS) Davida Michela.

Jak můžete vidět na mapě výše, Indie sice během let vybudovala (a nadále buduje) několik přehrad i na „pákistánských“ řekách, ale v drtivé většině jde o malé přehrady zbudované hlavně za účelem výroby elektřiny. Indie by teoreticky mohla začít stavět další přehrady, ale to by trvalo dlouhé roky a zadržování vody v nich (namísto průběžného vypouštění za účelem výroby elektřiny) by bylo ekonomicky nevýhodné.

Michel, který v minulosti pracoval například i jako poradce pro Světovou banku, OSN nebo americkou Národní zpravodajskou radu (NCI), k tomu dodal, že podobným problémům by čelil i plán na odklonění řeky z jejího koryta nebo snaha o masivní odčerpávání do podzemních vod.

Vypovídající je i skutečnost, že například na řece Ráví Indie dokončila stavbu velké přehrady až loni, přestože smlouva ji v tom nelimitovala a voda tak desítky let volně tekla do Pákistánu prostě proto, že ji Indie neměla jak zachytit. Na řekách Indus, Čanáb a Džhilam podle Abbáse Indie zatím navíc nemá dostatečnou infrastrukturu ani na zadržení vody v množství povoleném smlouvou IWT.

Zatím tedy ve věci IWT spíš než opravdovou vodní válku sledujeme hlavně rétorickou přestřelku, v níž se obě strany snaží přicházet se silnými výroky a gesty, jež pravděpodobně mají sloužit hlavně zájmům v domácí politice obou zemí.

Tento problém se podle Abbáse s IWT táhne v podstatě od začátku. „Veřejnost v Pákistánu byla přesvědčena, že IWT zachránila Pákistán, zatímco v Indii si lidé zase často myslí, že IWT znemožnila Indii brát si víc vody. Technicky a prakticky je to ale tak, že Indii bylo umožněno odklonit veškerou vodu, kterou odklonit jde, a Pákistánu zůstalo to, co odklonit nejde,“ řekl hydrolog.

Spor o Kašmír

Indie a Pákistán si nárokovaly Kašmír od vypuknutí války po rozdělení subkontinentu Brity v roce 1947. Pohraniční šarvátky dlouho vytvářely nestabilitu v jižní Asii.

Oba úhlavní rivalové také vedli tři války o Kašmír, kde ozbrojení povstalci po desetiletí vzdorovali indické nadvládě, přičemž mnoho muslimských Kašmírců podporovalo cíl rebelů sjednotit území, ať už pod pákistánskou nadvládou, nebo jako nezávislou zemi.

Indie obvinila Pákistán, že tam v průběhu desetiletí podněcoval k násilí, což Islámábád popírá. V průběhu let byly v konfliktu zabity desítky tisíc civilistů, rebelů a příslušníků vládních sil.

Foto: Seznam Zprávy

Mapa žhavé oblasti mezi Pákistánem a Indií.

Bezprostřední riziko je jinde

Přesto zároveň platí, že je odstoupení Indie od IWT vážným krokem, který může Pákistánu způsobit citelné problémy a prohloubit celkovou krizi.

V rámci smlouvy totiž docházelo i ke sdílení dat a pravidelným schůzkám hydrologů obou zemí. Konec této spolupráce může Pákistán silně pocítit v případě povodní, před kterými nemusí být postižené oblasti včas varovány. Nedá se také vyloučit, že by Indie neohlášeným a rychlým vypuštěním vody z přehrad v nevhodnou chvíli mohla povodně i způsobit, ač by tím pravděpodobně zasáhla i část svého území.

Dalším obávaným krokem je účelové „propláchnutí“ a odbahnění indických přehrad, což by při taktickém načasování mohlo způsobit škody pákistánským zemědělcům. IWT odbahnění totiž povoluje provádět jen v létě v období monzunu, ale technicky je možné ho provést kdykoliv, takže třeba i v době setí, kdy nevratně poškodí úrodu.

Zcela vyloučit nejde ani variantu, že by Indie skutečně myslela své výhrůžky vážně a začala stavět nové přehrady nebo vodní kanály odklánějící vodu z pro Pákistán klíčových řek. V takovém případě by se dala očekávat rychlá eskalace a možná i přímé útoky Pákistánu na vznikající stavby. „Kinetická odpověď“ totiž pro takový případ už je zanesena v pákistánské bezpečnostní doktríně.

Jakýmkoliv z výše zmíněných kroků nicméně Indie – kromě odvety Pákistánu či mezinárodního tlaku – čelí i riziku, že nechtěně nastaví sobě nebezpečný precedens.

Využít by toho mohla Čína, z níž do Indie vtéká řeka Brahmaputra, tvořící 30 procent indických zásob pitné vody. Zrovna nedávno Peking k velké nervozitě Dillí schválil projekt stavby největší vodní elektrárny na světě právě na této řece. V Číně, která má s Indií dlouhodobě napjaté vztahy a podporuje Pákistán, ostatně pramení i samotná řeka Indus a Satladž.

Jakákoliv další eskalace vodní války s Pákistánem by se tak Indii v konečném důsledku mohla nehezky vymstít.

Související témata:

Doporučované