Dcera Felixe Holzmanna o minulosti svého otce. „O drastických věcech nevyprávěl.“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Malý, vkusně zrekonstruovaný lovecký zámeček nedaleko Litoměřic. Šestasedmdesátiletá Irena Pettrichová ho zdědila po svém otci Felixi Holzmannovi. S manželem Wernerem nemovitost desítky let piplají. Na zdech visí rodinné fotografie. Další vytahuje bývalá učitelka českého a anglického jazyka ze šuplíku. Je na nich její otec, když mu bylo mezi devatenácti až zhruba třiadvaceti lety. Oblečen v říšské uniformě.

„Já o tom vím opravdu málo, protože táta asi prožil ve válce hrozné věci a nechtěl o nich mluvit. A když o tom mluvil, tak jen útržkovitě nebo řekl něco veselého, ale o těch drastických věcech nevyprávěl,“ říká při prohlížení dobových fotografií z let 1941 až zhruba 1943. O jeho působení v německé armádě vypráví vůbec poprvé.

„A také říkal, že o tom nechce mluvit proto, aby z něj neudělali nacistu. On měl opravdu strach, že ho odepíšou, že ho nenechají vystupovat, když se to dozvědí. Přitom on žádný nacista nebyl, byl proti Hitlerovi i proti Stalinovi. Po otci měl německou národnost, takže tehdy musel narukovat, nebyla jiná možnost,“ přibližuje, jak to v Sudetech v období protektorátu, kde její otec vyrůstal, chodilo. Kdo se chtěl tehdy vyhnout branné povinnosti, hrozila mu smrt.

„Vyprávěl mi, že když ho přijímali na vojnu, tak jim řekl: ‚Já jsem Čech, já nechci bojovat v německé armádě.‘ A ten člověk mu odpověděl: ‚Proboha, nikde to neříkejte, máte štěstí, že jsem tu já, kdybyste to řekl před mým kolegou, tak vás na místě zastřelí,‘“ přeříkává paní Irena slova svého otce. To byla jedna z mála vzpomínek, se kterou se své dceři o působení ve wehrmachtu Felix Holzmann svěřil. O této životní etapě zkrátka nemluvil.

Irena Pettrichová se detailnější informace dozvěděla teprve nedávno od ústeckého historika Martina Krska, který v německém Spolkovém archivu vypátral vojenské listy Felixe Holzmanna.

„Jsem strašně ráda, že to vím. Když tatínek zemřel, tak jsem si říkala, doprčic, já jsem se ho nezeptala na tolik věcí a tolik bych chtěla vědět. Stále sliboval, že napíše knihu, ale nenapsal,“ říká. Paní Irena přiznává, že na ní objev sedmi listů vojenských karet silně zapůsobil a stále to vstřebává

„O tomto jeho období mám jen útržkovité informace. Sem tam utrousil něco jako: Člověk musí zažít hrozně moc zlého, aby si věcí víc vážil,“ líčí.

Z dokumentů nalezených v německém Spolkovém archivu plyne, že Felix Holzmann nebyl žádný zapálený voják. Spíš naopak. V listech se doslova píše „nevhodný k povýšení na svobodníka“, tedy ani na ten nejnižší armádní stupeň. Ústecký historik Martin Krsek má za to, že v armádě legendární komik tak trochu švejkoval. S tím souzní i Holzmannova dcera Irena.

„Rozhodně nebyl bojovnický typ, ale také nebyl žádný zbabělec. Spíš se asi snažil tou válkou nějak proplout, nějak ji vydržet, přežít,“ dovozuje z toho, jak svého tátu, s nímž měli bezvadný vztah, znala.

Námořní dělostřelec Felix Holzmann patroloval na pobřežích nebo na lodních hlídkách. Sloužil v Baltském a Severním moři na území dnešního Polska, Německa a ve Francii.

„Zmiňoval, že byl na výcviku v Gdaňsku, ve Gdyni, že byl zařazený k námořnímu dělostřelectvu a že sledoval pobřeží dalekohledy, jestli se neblíží nějaký nepřítel. Ale drasťárny, bitvy nebo bombardování, o tom nemluvil,“ vzpomíná jeho dcera.

Podle vojenských listů se mu přímé boje poměrně dlouho vyhýbaly. Pak ale následovaly nejméně dva těžké spojenecké nálety, které v roce 1943 zničily velkou část přístavu a města Kiel, kde působil, a při nichž zemřelo zhruba pět set lidí. Konec války zažil Felix Holzmann podle historika Martina Krska v pekle na východní frontě. Po osvobození padl do zajetí Rudé armády.

„Skončila válka, dědeček s babičkou čekali, že se vrátí, ale nic. Až za rok přišla zpráva, že na hranicích je nějaký muž, nemá doklady a který o sobě tvrdí, že je Felix Holzmann, tak ať to někdo přijede potvrdit. Sestra tam vyrazila a málem ho nepoznala, jak byl zrychtovaný,“ popisuje Irena Pettrichová.

„Vyprávěl, že byl někde na severu v Rusku a že tam byly strašlivé mrazy. Že museli každý den chodit v té zimě kilometry ve sněhu. Někam šli, tam něco kopali, odstraňovali trosky a zase kilometry zpátky. Spali na nějakých pryčnách,“ reprodukuje vyprávění svého otce. O této poválečné etapě byl přeci jen sdílnější.

Werneru Pettrichovi tchán zmínil, že s ostatními zajatci likvidovali trosky po bombardování a místní obyvatelé jim pomáhali a občas dali i jídlo.

„V zajetí poznal různé charaktery. Byli tam i Rusové, kteří byli proti Sovětům. Poznal tam lidi strašně dobré, kteří by se s ním podělili o poslední skývu chleba, ale i strašně zlé, že by za špaček cigarety nechali někoho zastřelit. Říkal doslova, že Rus může být fantastický člověk, ale také všech sviní futrál,“ cituje Holzmannův výraz. „Asi i proto neuznával později ani komunismus. Jakýkoliv totalitní systém mu byl proti srsti,“ dodává.

V rodině se vypráví také historka o „foťáku“.

„Tatínek byl synek bohatých rodičů. Když šel do války, vzal si s sebou drahý fotoaparát. Měl ho celou dobu, až když ho zajali a vezli někdy na jaře nebo v létě dobytčáky do zajetí, tak mu někdo nabídl, že vymění foťák za kožich. A on to udělal. Všichni se mu chechtali, že je léto, že za chvíli budou doma, co bude dělat s kožichem. No a ten kožich mu nakonec v těch čtyřicetistupňových mrazech zachránil život,“ popisuje paní Irena.

„Ke konci života trpěl táta depresemi a já myslím, že ač na to chtěl zapomenout, vymazat z paměti, tak se mu ty válečné věci ve stáří vracely,“ ztichne a vyskládá fotografie mladého Felixe Holzmanna na stůl.

„Já jsem ho milovala. Byl to můj tatínek milovaný,“ podotkne.