Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a Tomáš Maca každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Kdo jsou k sakru Arcade Fire?“ ptali se v roce 2011 po předávání Grammy fanoušci Lady Gaga, Eminema nebo Katy Perry. Kanadská skupina tenkrát vyfoukla cenu za album roku mnohem zvučnějším jménům a mnozí diváci nemohli její vítězství rozdýchat. „Parta podivných hipíků“ se okamžitě stala terčem internetových memů.
Překvapení bylo namístě. Velké rockové kapely se v nultých letech pomalu stávaly ohroženým druhem. Arcade Fire tak mohli mainstreamovému publiku připadat jako prehistorická stvoření. Jejich třetí desku The Suburbs o dospívání na předměstí texaského Houstonu sice vychvalovali kulturní publicisté z Pitchforku i NME, širší veřejnost se však o původně sedmičlenné formaci v čele s manželi Winem Butlerem a Régine Chassagne dověděla až díky Grammy.
Na pozici nových U2 nebo Radiohead přitom Arcade Fire aspirovali už na svém debutu Funeral z roku 2004, který později hudební média včetně webu Rolling Stone řadila mezi nejlepší desky první dekády nového tisíciletí. Vyžívali se ve velkolepých gradacích a hymnických refrénech. Jejich skladby zněly, jako by muzikanti nesli na bedrech všechnu tíhu světa, což z nich udělalo hrdiny rozervaných outsiderů. Druhé album Neon Bible dokonce nahráli v kostele v québeckém městě Farnham, který koupili a zrenovovali.
Potíže při dobývání rockového nebe
Oblíbil si je Bono, ale i David Bowie, který hostoval na jejich konceptuální desce Reflektor z roku 2013. Arcade Fire se tehdy posunuli od Brucem Springsteenem ovlivněného srdnatého rocku k tanečním rytmům a syntezátorům v duchu New Order. V elektronických experimentech pokračovali také na následující nahrávce Everything Now z roku 2017. V textech se začali čím dál víc zabývat výzvami digitálně propojeného světa – od informačního přehlcení až po pocity odcizení a samoty uprostřed internetového davu.
Nadšení kritiků však postupně opadlo, a když Arcade Fire v květnu 2022 vydali desku We zachycující úzkosti z covidových lockdownů, bylo zjevné, že na své pouti do rokenrolové síně slávy trochu zabloudili. Nad dalším slabším zářezem v diskografii by se ještě dalo mávnout rukou. V srpnu téhož roku ovšem tři ženy a jedna nebinární osoba obvinily frontmana Wina Butlera ze sexuálního obtěžování, které mělo zahrnovat nevyžádaný sexting a pokusy o sexuální styk. Všem bylo v době incidentů mezi 18 a 23 lety.
Svědectví mladých fanynek přinesl web Pitchfork, který ve své investigaci vycházel také ze screenshotů problematických konverzací. Zpěvák jejich nařčení popřel a zdůraznil, že byl veškerý vzájemný kontakt konsenzuální. V pozdějším prohlášení se nicméně omluvil všem, jimž mohlo jeho chování ublížit.
Butler si u svých příznivců vybudoval obraz rockového kazatele, krátce před vypuknutím kauzy dokonce obhajoval právo žen rozhodovat o svém těle. Obvinění tak na jeho pověsti zanechala hluboké šrámy a málokoho by překvapilo, kdyby se kvůli nim kapela rozpadla.
Katarze nepřichází
Arcade Fire však alespoň prozatím přežili a na začátek května přichystali novou desku Pink Elephant, s níž se zbylé obecenstvo pokouší přesvědčit, aby jim dalo ještě jednu šanci. Předznamenal ji singl Year of the Snake odkazující k roku Hada, který je podle čínského lunárního kalendáře příležitostí k introspekci. „Je období změn, a pokud se cítíš divně, je to nejspíš dobře. V roce Hada jsem udělal čistý řez a zkusil něco nového,“ zpívají Butler a Chassagne dvojhlasem, jako by se chtěli odstřihnout od minulosti a začít znovu jako nepopsaná tabule.
Manželka se ostatně za frontmana před třemi lety postavila. „Vím, že by se nikdy žádné ženy nedotkl proti její vůli. Sešel z cesty, ale pak ji zase našel,“ uvedla Chassagne pro Pitchfork. „Snažil jsem se být hodný, ale jsem jen obyčejný kluk. Moje srdce je plné lásky, není z kamene,“ hájí se nyní v pilotním singlu.
Titulní skladbu zase Arcade Fire pojmenovali podle psychologického efektu růžového slona – paradoxní situace, kdy se člověk snaží na něco nemyslet a o to víc se mu to do mysli vkrádá. Jako by tušili, že budou fanoušci při poslechu alba chtě nechtě uvažovat o Butlerových skandálech.
Pink Elephant zní na poměry kanadských megalomanů nečekaně minimalisticky. Začíná ambientním intrem, které svými sirénami navozuje velké drama. Desetipoložkový tracklist ovšem očekávanou katarzi nepřináší. V hypnotické písni Circle of Trust frontman posmutněle deklamuje mantru o kruhu důvěry, který se tvoří uprostřed tancujícího davu. Slova, která by mu lidé ještě nedávno nadšeně hltali, ale najednou vyznívají nepřesvědčivě.
Tvůrce a dílo už nelze oddělit
Podobně rozpačitých momentů je na novince víc. Butler sice občas projeví náznaky pokání, nikdy ale nejde úplně na dřeň. Spíš nás vyzývá, abychom na jeho černé puntíky zapomněli a oddali se očistné síle hudby, která nám pomůže jít dál. Kdyby se Arcade Fire na scénu vrátili se stejně podmanivým materiálem jako na svých průlomových nahrávkách, dokázali bychom snad přimhouřit oči. Pink Elephant je ovšem důkazem, že Kanaďané nadále tápou a motivace tápat s nimi se pozvolna vytrácí.
Pád jedněch z posledních rockových spasitelů nás navíc staví před odvěkou otázku, jestli je vůbec možné oddělit dílo od jeho tvůrců. Budou teď s námi desky The Suburbs nebo Funeral emočně cloumat stejně jako kdysi, anebo se nostalgie po zlaté éře oblíbené skupiny časem promění v nesnesitelnou hořkost?
Posluchači Arcade Fire nejsou zdaleka jediní, kdo se musí s pochybným morálním statusem svých idolů vypořádat. Stejné dilema řeší příznivci Marilyna Mansona, Rammstein i Michaela Jacksona, byť se jednotliví hudebníci v závažnosti svých činů pochopitelně liší.
V době sílící personalizace, hypertextového čtení mediálních obsahů a mizejících hranic mezi umělci a influencery se nicméně rozlišování mezi autory a jejich tvorbou stává takřka nemožné. Fanoušci prahnou po popkultuře i osobnostech, které ji produkují. Vyžadují, aby je pustily do svého života a komunikovaly s nimi jako s nejlepšími kamarády. Zároveň ale nesmí porušit hranice. Pak totiž mohou důvěru nenávratně ztratit.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
