Západ ztrácí ekonomickou převahu, hraje se přitom o hodně

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Celní přestřelka mezi USA a Čínou dospěla do bodu, kdy nejspíš situaci vyhodnotil jako neúnosnou i „Muž cla“ neboli americký prezident Donald Trump. Zástupci jeho administrativy pak v Ženevě vyjednali s čínskou stranou dohodu. Díky ní americká cla na čínské zboží klesla ze 145 procent na 30 a opačným směrem padly dovozní tarify ze 120 na 10 procent.

Trumpova silná vyjádření na čínský účet tak podle všeho vzala prozatím za své. Vzhledem k tomu, že to byl Trump, kdo konflikt inicioval, interpretují experti vzájemnou dohodu velmocí jako porážku USA.

„Uklidnění situace je velmi důležité, protože nejistota zvedá ceny a rozbíjí dodavatelské řetězce. Zároveň je to důkaz, jak naivní je americká obchodní politika a jak se nevyplácí ignorovat základní ekonomická pravidla. Čína porazila Donalda Trumpa na hlavu, ale protože se rozhoduje na základě emocí a nikoliv faktů, může se stát ještě cokoliv. Jedno je ale jisté - USA už nikdo nebude brát jako spolehlivého partnera a Evropa, Asie i Latinská Amerika budou hledat cesty, jak posílit vzájemné vazby, aby snížily svou závislost na USA,“ uvedl pro SZ Byznys prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza.

Světové instituce, experti i zahraniční média si proto stále častěji kladou otázku, jestli nastává úpadek Západu - zda nejlidnatějších země světa Indie a Čína přebírají otěže světové ekonomiky, zatímco západní svět má nejlepší časy za sebou.

Odpověď lze vyčíst například skrze soupeření ekonomických bloků (převážně) západního a východního světa. Nejvýznamnější je v tomto kontextu skupina G7 zahrnující největší vyspělé ekonomiky světa, mezi něž patří země Severní Ameriky, západní Evropy a Japonsko.

Proti ní pak stojí hospodářské uskupení BRICS+ pojmenované podle zakládajících států Brazílie, Rusko, Indie, Číny a Jihoafrické republiky. Skupina založená v červnu 2009 se postupně rozšířila o země Blízkého východu, africké státy a země Jihovýchodní Asie. Jako poslední vstoupila do BRICS+ v lednu 2025 Indonésie.

BRICS+ nad G7 momentálně vede z hlediska demografie i podílem na světovém HDP.

„S nadsázkou bych řekl, že G7 umírá postupně posledních 15 let. Z hlediska globálního významu pro skupinu byla nejsilnější 80. i 90. léta a začátek tohoto století. Tehdy bylo sedm členských zemí z hlediska globální ekonomiky dominantních. Jenže tato situace se minimálně v posledních dvou dekádách mění,“ říká pro SZ Byznys hlavní ekonom J&T banky Petr Sklenář.

Proměnu rovnováhy sil naznačuje výše zmíněný podíl bloků na světovém HDP. V roce 2000 byl podle společnosti Statista podíl zemí spadajících dnes do uskupení G7 na světovém HDP v paritě kupní síly více než 43 procent. V případě zemí, jež jsou dnes součástí skupiny BRICS+, tentýž údaj činil zhruba 21,3 procenta. Podle stejné statistiky v roce 2024 už mocnosti G7 zastávají podle téhož zdroje necelých 30 procent a BRICS+ přes 35 procent.

„Tahouny bloku jsou ekonomicky Čína a Indie. Ačkoliv hovořit o bloku je z mé perspektivy příliš silné tvrzení. Pokud si složíte dohromady všechny strategické zájmy mocností BRICS+ dohromady, nedojdete ale ani zdaleka k jednotnému úhlu pohledu. Indie má blízko ke Spojeným státům, Brazílie má jiné zájmy než Rusko a tak dále. Blok dnes spojuje především snaha o finanční nezávislost na ‚starém‘ finančním systému, který reprezentují země G7, potažmo USA,“ říká pro SZ Byznys investor Daniel Vořechovský.

Dominanci drží BRICS+ rovněž z demografického hlediska. Členské státy představují zhruba 45 procent světové populace, zatímco G7 pouze 10 procent. Skupina BRICS+ narostla v průběhu času do takové velikosti, že zájmy členských států je stále obtížnější sladit do jednotné strategie.

Zakládající členové skupiny – Brazílie a Indie – se chtějí prezentovat jako „nezařazené“ kvůli lepším vztahům se Západem než v případě Ruska, Číny a Íránu. Tyto země naopak chtějí představovat protipól Západu, který vnímají jako příliš dominantní.

„Nesmíte se na ně dívat jako na homogenní skupiny. Členové BRICS+ nezastávají stejné pozice ve strategických otázkách, stejně jako G7 není jednotná. Přemýšlet nad těmito uskupeními černobíle proto nedává smysl. Dochází k deglobalizaci, kdy jednotliví členové spolupracují spíše regionálně než globálně. Není to o tom, že by se zastavil vzájemný obchod uvnitř či vně bloků, ale o to, že různé části skupin silněji obchodují mezi sebou. A tento trend bude podle mě narůstat,“ říká Sklenář.

Obě skupiny mají také své pomyslné vůdce definované především ekonomickou a vojenskou silou. V případě G7 jde o Spojené státy, u BRICS+ zase o Čínu. Bloky spolu pod pomyslným vedením obou velmocí soupeří o strategické oblasti i rozhodující ekonomickou dominanci ve světě.

Klíčové oblasti, o než se lidově řečeno hraje především, jsou tři.

První je technologická dominance, kterou v současnosti představuje především kontrola nad výrobním řetězcem v oblasti čipů. Dalšími jsou pak nerostné zdroje, investiční projekty a mezinárodní finanční instituce.

Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že BRICS+ se blíží k pomyslnému vítězství. Při bližším pohledu na situaci kolem klíčových komponent pro moderní technologie, tedy polovodiči, se ovšem tato teze částečně rozpadá.

Washington si díky smlouvám a dohodám s klíčovými zeměmi v rámci dodavatelského řetězce udržuje dominanci. Z perspektivy G7 jsou však USA jedinou zemí, která drží kontrolu nad odvětvím.

Na druhé straně se zejména Čína snaží vytvořit svébytnou infrastrukturu v oblasti polovodičů a spolu s dalšími členy BRICS+, zejména s Ruskem, usiluje o vytvoření vlastních technologických platforem. Ruský prezident Vladimir Putin nedávno oznámil vznik Aliance pro spolupráci v AI mezi BRICS+, jejímž cílem je vyvinout konkurenční řešení a „utkat se s dominancí USA v klíčové technologii 21. století“.

V případě soupeření o energetické zdroje má BRICS+ rovněž rozhodně s čím operovat. Po připojení ropných velmocí Blízkého východu se podle údajů amerického Úřadu pro energetické informace (EIA) zvýšila produkce surové ropy v zemích BRICS+ celosvětově na přibližně 41 procent. Vzhledem k tomu, že samotné Spojené státy zůstávají stále největším producentem ropy s podílem 21 procent, ovšem nelze ani zde tvrdit, že G7 je bezzubá.

Evropské země se v rámci G7 soustředí na snižování závislosti na fosilních palivech a vývoj obnovitelných zdrojů. Investice do zelené energie poskytují rovněž v Africe a Asii.

Naproti tomu Čína a další země BRICS+ čerpají z renty za dodávky ropy a plynu, díky čemuž mimo jiné financují projekt Nové hedvábné stezky – největšího investičního plánu na planetě. Připojilo se k němu více než 140 zemí a podle oficiálních zdrojů do výstavby stezky nateklo již přes bilion dolarů.

Čínské společnosti a banky skrze stezku budují po světě elektrárny, železnice, dálnice, přístavy, továrny na baterie a telekomunikační infrastrukturu. Řada chudých ekonomik asijské investice přijímá, navzdory tomu, že se v minulosti proslavily špionážními kauzami či nastraženými dluhovými pastmi.

Evropská unie se snaží kontrovat vlastní iniciativou Global Gateway, zatím ale zdaleka nedosahuje rozměrů čínského megaplánu.

Další arénou pomyslného souboje jsou prostředky měnové politiky či platební infrastruktury. Zatímco G7 včetně Evropské unie podporují dolar či euro jako hlavní rezervní měny, země BRICS+ dlouhodobě mluví o dedolarizaci.

Číňané a Rusové na summitech zdůrazňují rozvoj vlastních platebních systémů a obchodu v národních měnách. Padají návrhy i na zavedení společné měny pro BRICS+, ale podle ekonoma Sklenáře na oslabení dolaru nemá zatím jiné platidlo.

„Že by se například čínský juan stal ve světě platidlem číslo jedna, není reálné. Z hlediska ekonomické reality zůstávají Spojené státy nejsilnější zemí světa a navzdory současným tamním otřesům si nemyslím, že se na tom něco změní,“ predikuje.

Umírání G7 tak podle Sklenáře spočívá především v nefunkčnosti globálních vazeb těchto spolků a příčinami změn jsou koncentrace obchodu do regionálních celků. Z evropského hlediska hraje roli i fakt, že kontinent nedisponuje v globálním měřítku klíčovými technologiemi, jako je čipový řetězec nebo velcí hráči v oblasti AI. V tomto ohledu má Evropa podle ekonoma ještě na čem pracovat.

„Evropa nemá technologicky co nabídnout. V některých technologiích nejenom, že ustoupila, ale úplně ztratila stopu. Když se podíváte na žebříčky největších tech firem, tak mezi top padesáti najdete americké a asijské společnosti, ale evropské tam nejsou. To neznamená, že jsme odsouzení k prohře, ale vybrali jsme si strategie, které nesou ekonomické důsledky a brzdí náš vývoj,“ dodává.