V Barceloně si stěžují na turismus, sami o něj ale usilovali, říká odborník

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ulice, které připomínají spíše zábavní parky než místo k životu, přeplněná veřejná doprava a vyšponované ceny bydlení.

Obyvatelé oblíbených letovisek si čím dál hlasitěji stěžují na to, že turismus překročil únosnou hranici. Obzvlášť hlasitě kritika zaznívá z evropských historických měst, jako jsou Barcelona či Benátky.

„Cestovní ruch tam soupeří s dalšími ekonomickými aktivitami a tím, že se tam lidé snaží normálně žít. V Las Vegas k ničemu takovému nedochází. Miliony turistů nikomu nevadí,“ popisuje jeden z důvodů profesor Richard Butler, přední expert na otázky spojené s turismem.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy se zamýšlí nad tím, jak lze mírnit přebujelý turismus i jak rozmanitý sektor přimět k větší udržitelnosti.

Pojem overturismus byl až donedávna poměrně neznámý. Čím to je, že o něm v poslední době slýcháme čím dál častěji?

Viděl bych za tím dva hlavní důvody. Některá místa mají s overturismem skutečný problém, připojuje se k tomu i nespokojenost ohledně toho, jak se turisté chovají - že vytlačují místní, nechovají se slušně, opíjejí se a tak podobně. Není to globální problém, spíše lokální na mnoha místech zároveň.

Dalším důvodem, proč o tom teď tolik slýcháme, je podle mě to, že k zotavení z pandemie koronaviru došlo velmi rychle. Lidé mají pocit, že se turismus utrhl ze řetězu, přitom se jen vrátil na předcovidovou úroveň.

Myslím, že spousta z nich, a zejména ti, kteří si stěžují, jsou v mylném dojmu. Ne, že by nebylo hodně turistů, není jich ale výrazně více než předtím. Jde spíše o to, že zde byl příliš rychlý přechod mezi klidem, tichem a prázdnem za covidu zase zpátky k rušnosti.

Vždycky existovala určitá opozice proti turismu. Někteří lidé to z pochopitelných důvodů nemají rádi, považují to za rušivé. A ti se spojují s lidmi, kteří si všímají dalších problémů, jako je například bydlení, které je ve spojitosti s overturismem zmiňováno nejčastěji.

Když jsem ale mluvil se španělskými kolegy, říkali mi, že Barcelona má problém s bydlením 20 let. Nemůže za to overturismus a platformy jako Airbnb pouze zhoršují již existující problém. To samé Benátky. Zmínky, že turisté kazí město, se datují do roku 1880. Turisté zde byli vždy, teď jsou jen ve větších počtech a více vidět, i vzhledem k tomu, že tamní populace postupně mizí.

Je to komplexní problém provázaný s dalšími věcmi, jako je bydlení, přelidnění, nedostatek parkování, nedostatečný přístup k plážím a tak dále. Jde o mnohem více než jen o čísla.

Na overturismus si často stěžují obyvatelé evropských historických měst. Jmenoval jste Barcelonu, Benátky. Proč na ně dopadá tak silně?

V nové knize se s kolegou věnujeme tomu, že jen zřídka slýcháte o overturismu v místech, která byla odevždy turistická, jako jsou Las Vegas, Orlando, Cancún, případně některé britské resorty jako Blackpool. Ty byly postavené pro cestovní ruch, a to je vše, co umí. Jsou rušné, ale to je přesně to, co chtějí.

Naproti tomu třeba Praha nebo Edinburg zažívaly dlouhá období bez nebo s minimem turistů. Cestovní ruch tam soupeří s dalšími ekonomickými aktivitami a tím, že se tam lidé snaží normálně žít. V Las Vegas k ničemu takovému nedochází. Miliony turistů nikomu nevadí.

Co se týče Barcelony, ta si v poslední době stěžuje na turismus, před olympijskými hrami 1992 ale velice bojovala o to, aby se odehrály právě tam a následný úspěch využívala k nakopnutí turismu. Takže pokud bychom chtěli být škodolibí, můžeme říct, že si to zaslouží. Rozhodli se pro cestovní ruch a povedlo se jim to. Nepřistoupili k tomu ale možná tak dobře, jak z hlediska předvídavosti a plánování mohli.

Lze říci, v jakém momentu se turismus stává přílišným, kdy překračuje hranice únosnosti?

Nemyslím si, že by šlo o určitý moment. Záleží na tom, kdo jste a kde jste. Pro průmysl zkrátka nic jako overturismus neexistuje. Téma konference, které jsem se v Praze zúčastnil, byl udržitelný turismus. Všichni zástupci z řad vlád ovšem mluvili o číslech, pracovních pozicích, příjmech.

To je fér. Je to velký průmysl, který zaměstnává miliony lidí. Jde o pravděpodobně nejefektivnější způsob rozdělování peněz po světě.

Co se ale udržitelné části týče, záleží na tom, kdo jste a kde. Ve městech, jako je Praha, je spousta lidí, kteří s turismem nemají nic společného. Je to tak pro ně jako žít vedle obrovské továrny. Vytváří to pracovní místa, ale proč by je to mělo zajímat? Pojí se s tím spíše nepříjemnosti, zasahuje to do normálního života. Nemůžete zaparkovat, dostat se do práce autobusem nebo vlakem, jelikož jsou plné turistů, nemáte kam chodit nakupovat, protože z tradičních obchodů se stávají turistické.

Když jste starosta města, turismus se stává přílišným v bodě, kdy začnete dostávat dopisy a telefonáty se stížnostmi. Většina politiků se začne věcmi zabývat až poté, co je na ně vyvinut tlak.

Jsou zde pokusy o limitování kapacity - já sám jsem zastáncem toho, že existují limity - je ale těžké přijít s jedním konkrétním číslem. Hotely a další ubytování mají své kapacity, existují parkovací kapacity, omezené jsou i kapacity restaurací a muzeí. I to je ale předmětem stížností. Lidé si stěžují, že čekají příliš dlouho, nedostanou se na nějaká místa.

Města jako Praha mají krásná historická centra, která táhnou turisty. Zbylých 80 % města ale žádné problémy s turismem nemá. Proto to, že věci zašly příliš daleko, se většinou odkryje až ve chvíli, kdy začnou chodit stížnosti. Je ale třeba si problémů všímat už předtím.

Jak mírnit přebujelý turismus?

V knize, kterou chystám, máme kapitolu o Amsterdamu, který udělal dost proto, aby se demarketoval (utlumil nadměrnou poptávku, pozn. red.) a posunul se od image města plného marihuany a sídla čtvrti červených luceren. Jde ale o to, že v podstatě jen přesouváte problém, skutečně ho neřešíte. Přijít s odpovědí na to, jak to řešit, je ovšem velmi těžké.

Pokud dramaticky nevyeskaluje situace mezi Indií a Pákistánem, v Pásmu Gazy nebo na Ukrajině, bude tady stále více turistů. Populace roste a nejsou náznaky, že by se to mělo změnit. Jestli nedojde k ekonomickému kolapsu, lidé budou mít stále více peněz a budou více jezdit na dovolené.

Ilustruje to i to, že aerolinky a letiště neustále mluví o expanzi. Nedávno jsem slyšel vtip od pilota, který říkal, že ještě neviděl letiště, které by bylo dokončené. Neustále se staví nové ranveje a tak dále. Všichni očekávají více. Když se ale některá místa rozhodnou, že takový nápor turistů nechtějí, kam s nimi?

Stále více turistů jezdí do Evropy z Číny, největšího jednotného trhu na světě. Na čínských turistech je ovšem zajímavé, že jim nevadí navštěvovat repliky. Mají repliku alpské vesnice, své vlastní Benátky s vnitřními lagunami a gondolami. Jsou lidé, kterým to stačí nebo jednoduše nemají na to podniknout cestu.

Může být odpovědí na přeplnění některých letovisek promování méně turistických míst?

Když už cestu podniknete, nechcete na předměstí. V Benátkách chcete vidět náměstí svatého Marka, v Paříži Eiffelovku, v Londýně zase Big Ben a parlament.

Rozptylování turistů do jiných částí navíc mnohdy nefunguje, protože se stává, že tyto oblasti na to nejsou připraveny, čímž vzniká problém na novém místě. A navíc turisty nejspíše stejně neodradíte od toho, aby jeli na místa, kam měli původně namířeno.

Když jste v této branži tak dlouho jako já, začnete být pesimističtí. Neexistují žádná jednoduchá řešení.

Pokud by se Praha rozhodla demarketovat a přilákat udržitelnější klientelu z vyšších tříd, která více dbá na životní prostředí, je kulturně vnímavá a utrácí více peněz, bylo by to skvělé. Takových lidí ale není dostatek pro všechny. Mohou přijet jednou a pak už zase ne. A navíc, co s lidmi, jako jsme my? S „obyčejnými“ turisty?

Akademici a marketéři mají zlozvyk členit nás do skupin - na masové turisty, kulturní turisty, ekoturisty. Většinu času jsme ale všichni prostě jen turisti. To, že zajdete do muzea, z vás nedělá kulturního turistu. Když jdete na procházku do přírody, nejste ekoturista.

Pokud budete demarketováni z Prahy, Barcelony, Dubrovníku, kam pojedete? Kde budete vítáni? Podle odhadů letos počty turistů dosáhnou 1,9 miliardy. Tolik lidí se chystá někam vyrazit. Akademici přesto tuhle otázku často ignorují. Mnozí z nich dávají důraz na snížení turismu a demarketing.

Zároveň s čím dál větším rozmachem turismu sílí tlaky na to, aby se stal udržitelnějším. Jak toho dosáhnout?

Není to tak, že by se dalo mávnout kouzelnou hůlkou a udělat z masového turismu udržitelný. Můžete aerolinkám nařídit, aby používaly pouze udržitelné pohony, celkovou změnu ale nikdo v moci nemá.

Existují miliony byznysů, od malých rodinných apartmánů až po obrovské hotelové řetězce, které se nikdy neshodnou na jednotném řešení. Nevidím proto příliš možnost pro celkové zlepšení. K pokroku lze ale na některých místech dojít individuálně, což se děje. Některé hotely mají svá vlastní funkční schémata.

Důležitý je i podíl jednotlivců. Podílel jsem se na knize, která má za cíl lidem ukázat, jak mohou sami přispět ke změně. Vycházíme přitom ze skutečnosti, že budou i nadále jezdit na dovolenou a nechtějí, aby jim někdo říkal, co mají dělat, protože celá věc týkající se dovolené a volného času spočívá ve svobodě volby - jedete tam, kam jedete a víceméně děláte to, co chcete, než se vrátíte zpátky do reality.

Jediný způsob, jak dosáhnout skutečné změny, je, že lidé trochu pozmění své chování. Začíná to už u toho, kdy si vybíráte destinaci, leteckou společnost, balíte si věci.

V knize jsme se zaměřili zejména na rodiny s dětmi, jelikož naší myšlenkou je, že lze zajistit, aby další generace o těchto otázkách přemýšlela. O tom, že nepotřebuje každý den nový ručník, myslela na to, aby zhasínala světla, vypínala klimatizaci. Když se tohle naučí doma, bude to pak dělat i na dovolené.

Stále můžete mít možnost se bavit a dělat, co chcete. Všichni si dělají legraci z toho, že musíte v hotelu vracet ručník zpátky na věšák a tak podobně. Tyto malé věci mohou mít ale velký význam. Svět se tím nezmění, ale je to krok vpřed.