Zprávy z bojiště: Jednání váznou i proto, že fronta je příliš zelená

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Istanbulu sice v těchto dnech probíhají další kola mírových jednání, avšak výraznější posun se od nich neočekává. Skeptický pohled na jejich možný výsledek posiluje i skutečnost, že ruská strana vyslala delegaci, v níž chybí nejvyšší představitelé Kremlu.

Zdá se, že především Moskva není v současnosti připravena na rozhovory vedoucí k ukončení konfliktu. Svou roli v tom pravděpodobně hraje několik faktorů.

Jeden je čistě „vnější“: Letní počasí přeje útoku. Nejenže je půda suchá, ale stromy jsou obalené listím, a pěchota se tak může snáze schovat před drony, ať už průzkumnými, nebo útočnými.

Ruská armáda a stát se také připravily na to, aby příznivého počasí dokázaly využít. Kremelské armádě se daří relativně efektivně nahrazovat ztráty na bojišti a netrpí, alespoň prozatím, akutním nedostatkem personálu pro své vojenské potřeby.

Dokud ruské vedení věří, že dokáže válku udržovat a potenciálně i vylepšovat své pozice na frontě, bude ochota k ústupkům minimální. Výraznější pokrok v diplomatických jednáních tak lze očekávat spíše až s příchodem podzimního a zimního počasí, kdy se možnosti pro rozsáhlé útočné operace tradičně zhoršují.

Než se ponoříme do popisu pozemních bojů, zastavme se u aspektu současné války, který představuje varovný signál pro bezpečnost celé Evropy po konci konfliktu.

Podle odhadů západních analytiků, které nedávno citoval například týdeník The Economist, je ruský obranný průmysl v současnosti schopen vyrobit více než 1400 mobilních balistických systémů krátkého dosahu Iskander 9K720 ročně. Roční produkce střel s plochou dráhou letu Ch-101 se pohybuje kolem pěti stovek kusů. Pro srovnání: V roce 2021 Rusko vyrobilo pouze 56 střel Ch-101.

Z uniklých interních dokumentů, které získala soukromá zpravodajská společnost Dallas od informátora přímo ze společnosti TRV-Engineering (součásti státního koncernu KTRV), vyplývá, že plány počítají s dodáním 633 střel Ch-101 v roce 2025 a dalších 223 kusů v roce 2026. Má se jednat o konkrétní čísla podložená fakturami, ne odhady.

Tyto dokumenty rovněž odhalují, jak Rusko obchází mezinárodní sankce. Nejde jen o nákup šroubů či drátů. Pašují se servopohony pro naváděné bomby KAB, výškoměry pro střely s plochou dráhou letu, a dokonce čínské mikročipy, které jsou účelově označovány jako běloruské. V ruských raketách se tak nacházejí zahraniční kondenzátory, americké a japonské mikročipy, často s vymazaným označením, aby se znesnadnilo jejich sledování.

Zatímco v Evropě se vedou roky trvající debaty o potřebě a možnostech obnovení výroby podobných zbraňových systémů z evropských arzenálů, Rusko svou produkci navýšilo řádově. Ačkoliv takto masivní produkce je vzhledem k ceně komponentů a celkové náročnosti dlouhodobě těžko udržitelná, v současné chvíli poskytuje Rusku jednoznačnou výhodu.

Důsledky této vzdušné převahy pociťuje Ukrajina dennodenně. Intenzita bombardovací kampaně proti ukrajinským městům a infrastruktuře roste. Přesný přehled o způsobených škodách na jedné ani druhé straně sice vzhledem k citlivé povaze zamýšlených i zasažených cílů nemáme a v dohledné době mít nebudeme, statistiky civilních obětí však hovoří jasně. Podle údajů dobrovolnické iniciativy CIT bylo jen za duben 2025 v důsledku úderů na obou stranách fronty zabito nejméně 273 civilistů a dalších 1748 zraněno.

Vyšší počet obětí na životech byl zaznamenán pouze jednou, v květnu 2024, kdy ruské síly zaútočily u Charkova a město se stalo ve větší míře terčem ostřelování.

Údaj je důsledkem zesílených ruských raketových a dronových útoků na ukrajinská města, včetně Kryvého Rihu, Sum a Kyjeva. Trend nárůstu obětí byl patrný již v březnu a v dubnu pokračoval. Drtivá většina civilních obětí z nevybíravého použití síly se přitom nachází na Ukrajinou kontrolovaných, neokupovaných územích.

Určitou, byť dočasnou úlevu v tomto směru přineslo třídenní příměří, které Rusko jednostranně vyhlásilo na konci minulého týdne. Během něj se vzdušné útoky na ukrajinská města zastavily, ačkoliv na samotné frontě klid zbraní zcela nenastal a došlo pouze k částečnému poklesu aktivity.

Celková situace na rozlehlých frontových liniích zůstává pro Ukrajinu spíše nepříznivá. Ale jak poznamenává vícero analytiků, v tuto chvíli nejde ani tak o to, že by přímo prohrávala, dokáže se ovšem hůře vyrovnávat se ztrátami. A stále platí, že ukrajinské armádě v dohledné době nehrozí kolaps.

Obě strany konfliktu vynakládají enormní zdroje, aniž by kterákoli z nich měla v dohledné době reálnou perspektivu dosažení svých původních strategických cílů. Spíše se snaží vylepšit si pozici v konfliktu, ve kterém možná přijde „oddechový čas“, ale jehož konec se nezdá být v dohledu.

Tempo diktují do značné míry ruské síly, které se snaží jak protivníka vyčerpat v moderní obdobě zákopové války, tak hledat slabá místa v jeho obraně, aby mohly postoupit hlouběji na ukrajinské území.

Příkladů takového kombinovaného přístupu lze nalézt několik: Masivní bombardování Vuhledaru mělo usnadnit postup v jižní části Doněcké oblasti, malé, ale bolestivé průlomy u Očeretyne a Prohresu v květnu a červenci 2024 narušily ukrajinskou obranu na celé měsíce a v Novomychajlivce ruské síly doslova srovnaly město se zemí pumami FAB-500, aby umožnily následný masivní útok.

Navzdory obrovskému nasazení a masivním útokům se však Rusku nedaří dosahovat velkých strategických průlomů, podobně jako tomu bylo na jihu Doněcké oblasti v roce 2024, u Kursku po ukrajinské ofenzivě či na severu Ukrajiny v roce 2022.

Ruská armáda přitom naráží na limity své logistiky, závislost na dělostřelectvu a především na ukrajinský odpor. Rusko tedy zřejmě sice kombinuje strategii opotřebování se snahou o průlomy na mnoha místech současně (podrobnější popis této teze například zde), aby maximálně napnulo ukrajinské síly, ale hlavní důraz klade na územní zisky vedoucí k dosažení strategických cílů. Pomalý postup je pak spíše důsledkem selhání v dosažení těchto velkých průlomů než nedostatkem snahy.

Ukrajinská strategie se v současnosti, na rozdíl od roku 2023, soustředí na způsobení co největších ztrát ruské armádě. Na snahu o znovuobsazení okupovaných území v tuto chvíli v podstatě rezignovala.

Způsob obrany se pochopitelně trochu mění podle podmínek, schopností jednotek i velitelů atp. Na některých úsecích dochází k pomalému ústupu v kombinaci s přípravou nových obranných pozic v týlu, který ale pochopitelně nejde udržovat donekonečna a navíc neumožňuje připravit si kvalitnější a hlubší obranná postavení.

K polovině května 2025 se frontová linie stále pohybuje jen velmi pomalu. Na mnoha úsecích se bojuje o naprosto stejné pozice jako v předchozích letech konfliktu. To platí například i v ruské Kurské oblasti, kde dnes linie leží v podstatě na mezinárodně uznávané hranici.

Jak si možná vzpomínáte, ukrajinské ozbrojené síly tu 5. května podnikly útok na ruskou pohraniční oblast poblíž obce Ťotkino v Gluškovském okrese. Ukrajinským vojákům se podařilo s pomocí obrněné techniky, čtyřkolek a za podpory bezpilotních letounů proniknout přes linie betonových protitankových jehlanů na ruské území. Nicméně nepodařilo se jim zde pevně uchytit a boje v oblasti pokračují. Přesný účel této ukrajinské operace je ale velmi nejasný. Rozhodně zatím nevede ke zjevným výsledkům.

Jen pomalu se také (alespoň prozatím) vyvíjí situace u města Kupjansk v Charkovské oblasti. Vývoj v tomto regionu, který v posledních měsících vedl k plíživému postupu ruské armády za řeku Oskil – teoreticky silnou přírodní obrannou linii –, je podle známého ukrajinského válečného reportéra Jurije Butusova výsledkem přetrvávajících a opakujících se problémů v ukrajinské armádě.

Mezi hlavní příčiny patří především slabé a pozdě přicházející zálohy. Doplňování jednotek často probíhá až poté, co jsou zkušené pěší jednotky téměř zničeny v bojích. Rezervy pak místo vedení protiútoků a zpevňování linií zoufale „ucpávají díry“ ve frontě.

Místní velitelé taktických a operačně-taktických uskupení sice podle něj objektivně informují vedení země o situaci, ale nedostávají potřebné síly a prostředky ke stabilizaci fronty. Selhání vyššího velení jsou tak přenášena na bedra podřízených velitelů na frontě.

O něco jižněji, na úseku u města Lyman, si ruské síly připravily poměrně výhodnou pozici, která jim otevírá různé možnosti dalšího postupu. Postoupily směrem ke strategickým výšinám v oblasti. V ruských rukou je například vesnice Nove.

Odtud mohou ruské jednotky snadněji postupovat k dalšímu pásmu kopců, které je poslední významnou vyvýšeninou před vesnicí Lozove u řeky Oskil. Pokud by ruské síly dosáhly Lozove, mohly by přerušit zásobovací trasy ukrajinského uskupení na sever od ní.

Dalšími variantami jsou postup na jih nebo na sever podél těchto výšin, případně ofenziva jižním směrem k řece Severní Doněc, která by mohla ohrozit zásobování ukrajinských jednotek v Serebrjanském lese východním směrem.

Dlouhý úsek fronty táhnoucí se od Torecku přes Pokrovsk až po Novopavlivku charakterizuje neustálý ruský tlak a snaha o zarovnání linie dotyku. Hlavním tématem nejbližších týdnů zde bude pravděpodobně osud rozsáhlé kapsy u Kosťantynivky.

Podle některých odhadů je ztráta území o rozloze přibližně 230 kilometrů čtverečních jen otázkou času (byť třeba poměrně dlouhého). Kosťantynivka leží v údolí, a není tak vhodnou obrannou pozicí jako například Časiv Jar.

Přesný vývoj událostí je však těžké předvídat, neboť ruské síly budou neustále hledat a využívat slabá místa v ukrajinské obraně.

Za zmínku stojí i detail ze západního křídla pokrovského směru. Tady Rusové z velké části či zcela obsadili vesnici Kotljarivka. K administrativní hranici Dněpropetrovské oblasti tak zbývá jen několik kilometrů. Ačkoliv bezprostřední riziko hlubšího ruského postupu do tohoto regionu zatím zřejmě nehrozí, dosažení administrativních hranic Doněcké oblasti je jedním z hlavních deklarovaných cílů ruské armády. Malý postup má tedy i nezanedbatelný symbolický význam.