Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Americký dolar vládne světovému měnovému systému minimálně od konce druhé světové války. Je měnou, která dominuje platby v mezinárodním obchodu, i bezpečným přístavem, kam se všichni uchylují v dobách krize.
Přibývá ale signálů, že stojíme na prahu nové éry, v níž dolar nebude mít tak výsadní roli. Hlavním důvodem přitom není geopolitika, ale vnitřní problémy Spojených států.
„Pozice dolaru slábne postupně už od roku 2015,“ uvedl Kenneth Rogoff, profesor ekonomie na Harvardu a bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu pro deník Financial Times. Rogoffovi aktuálně vyšla kniha Our Dollar, Your Problem (Náš dolar, váš problém) o dějinách a budoucnosti dolaru. „Trump je ale akcelerátor. Mysleli jsme si, že euro a renminbi (čínský jüan, pozn.red.) se přiblíží dolaru teprve za desítky let. Ale teď to může být otázka několika příštích roků,“ dodal.
Podle Rogoffa nejsou nebezpečí spojená s Trumpovým návratem pouze v politice, ale v samotné struktuře ekonomiky, která se uzavírá za celní hradbu. Americká měnová dominance totiž závisí nejen na velikosti ekonomiky, ale i na důvěře, stabilitě a otevřenosti. A právě tyto pilíře se nyní začínají bortit.
Varování z historie
Dominance dolaru se historicky projevuje tím, že funguje jako hlavní měna pro rezervy centrálních bank, jako zúčtovací jednotka v mezinárodním obchodě a jako kotva pro měny nedolarových států.
Počínaje hlavně mezinárodními sankcemi a hrozbou konfiskace cizoměnových rezerv, o nichž se mluví hlavně v případě Ruska, začala řada států přehodnocovat svou důvěru v dolarový systém. Země, jako jsou Čína, Indie, Brazílie a Jižní Korea, mají pochybnosti o tom, zda jsou jejich dolarové rezervy v bezpečí. Spojené arabské emiráty pak dokonce – s vydatnou pomocí Čecha Jana Pilbauera – vyvíjejí vlastní platební systém, aby nebyly závislé na americkém duopolu Visa a Mastercard. Všechny zmíněné země přitom mají velký potenciál stát se hybateli nové měnové rovnováhy.
V úvahu do budoucna připadají tři směry: posilování eura, internacionalizace čínského renminbi a expanze kryptoměn. „Kryptoměny si rychle ukrajují svůj podíl v šedé ekonomice, která tvoří podle mých odhadů až 20 procent světového HDP,“ dodává Rogoff. Na hlavní světovou měnu v oblasti obchodu a rezerv však v dohledné době i tak nemají žádnou šanci dosáhnout.
Číňané nepřicházejí příliš v úvahu, protože ve skutečnosti nechtějí své kapitálové trhy internacionalizovat. Je to uzavřené území. Eurozóna, která je další pravděpodobnou alternativou, není jednotná, nemá integrovaný trh s veřejným dluhem. Existují jen dluhové trhy pro německý, francouzský a italský dluh, ale společný je v plenkách.
Britský případ
Podobnou přelomovou situaci, kdy jednu světovou měnu nahrazuje jiná, už svět zažil. Barry Eichengreen, profesor na Kalifornské univerzitě v Berkeley, připomíná osud britské libry v meziválečném období.
V dubnu 1925 Winston Churchill jako ministr financí vrátil libru ke zlatému standardu v předválečném kurzu. Usiloval přitom současně o dva protichůdné cíle: zachovat pozici libry jako klíčové mezinárodní měny a londýnského finančního centra a upřednostnit konkurenceschopnější (devalvovaný) kurz pro posílení britského průmyslu a exportu.
Churchill zvolil první možnost. Libra skutečně obnovila svou pozici klíčové mezinárodní měny a Londýn zůstal finančním centrem, musel však nyní soupeřit s New Yorkem a dolarem. Britský export kvůli silnému kurzu stagnoval a v letech 1928 až 1929 byl nižší než v období 1924 až 1925. Zejména v britských dolech probíhalo masivní propouštění a stávky.
„Churchill, podobně jako dnešní američtí představitelé, lavíroval mezi udržením mezinárodní prestiže a potřebou konkurenčního kurzu,“ píše ve své eseji Eichengreen.
Silná libra a vysoké úrokové sazby potřebné k tomu, aby kurz neoslaboval, byly problematické, avšak špatný ekonomický výkon nelze přičítat pouze kurzu měny. Tradiční britský průmysl (textil, ocel, stavba lodí) se potýkal s intenzivní konkurencí z USA a Japonska. Situace připomínala dnešní konkurenci amerického průmyslu ze strany Číny. Ani zavedení cel ve 30. letech přitom tradiční britská průmyslová odvětví neoživilo.
Británie také obtížně rozvíjela nová odvětví (elektrotechnika, automobily, spotřebiče), a to i po devalvaci libry v roce 1931. USA však zaváděly nové technologie a výrobní metody daleko rychleji.
Pozice libry jako mezinárodní měny přesto přežila 30. léta a dokonce získala zpět část pozic, které předtím ztratila ve prospěch dolaru. Británie udržela bankovní a finanční stabilitu, zatímco Spojené státy měly tři ničivé bankovní krize. Velká Británie si zachovala stabilní obchodní vztahy v rámci Společenství a impéria a udržovala dobré vztahy s obchodními partnery a politickými spojenci.
Zkušenost Británie nicméně ukazuje, že ani dominance dolaru nemusí trvat navždy. Nadvláda měny totiž úzce souvisí s politickou, institucionální a finanční stabilitou a o důvěru může přijít vcelku rychle.
Odliv kapitálu
Spojené státy nyní ztrácejí důvěru nejen kvůli Trumpovi, ale i kvůli strukturálním problémům, hlavně obřímu státnímu schodku, politické polarizaci, útokům na soudy a centrální banku či restriktivní imigrační politice. „Trump omezuje příliv talentovaných cizinců, poškozuje akademické instituce a zvyšuje státní výdaje bez odpovídajícího krytí,“ uvádí Rogoff. Výsledkem je oslabení dlouhodobé konkurenceschopnosti a atraktivity dolaru.
K tomu se přidává chaotické zavádění cel i vůči někdejším spojencům v Evropě či Británii. Spojené státy tak dnes dělají přesný opak toho, co by měly, pokud chtějí udržet dolar jako světovou měnu. Díky vysokému deficitu státních financí dávají všanc svou finanční stabilitu a poškozují své spojence.
Dolar tak čelí hrozbě zvenčí i zevnitř. Zvenčí roste ochota zemí diversifikovat rezervy, měnové kotvy i obchodní vztahy. Zevnitř hrozí fiskální chaos, tlak na inflaci a potenciální měnová krize. „Nebude to konec světa, ale myslím, že v příštích pěti až sedmi letech nás čeká další vlna inflace. Dočkáme se finanční represe, kterou už v Evropě a Japonsku ve velkém praktikují, cpou dluhy do pojišťoven, penzijních fondů, bank. To je velmi špatné pro hospodářský růst, protože to snižuje objem prostředků plynoucích do soukromého sektoru,“ říká Rogoff.
Dolar samozřejmě nemusí padnout, ale téměř jistě oslabí. Udrží si světové prvenství, ale nebude tak dominantní. Místo unipolárního systému s dominantním dolarem nás spíš čeká multipolární měnová rovnováha, v níž budou hrát větší roli euro, renminbi i alternativní nástroje, včetně digitálních měn.
Může Amerika ještě změnit kurz, aby zabránila nastoupenému úpadku své měny? Ekonomové se shodují, že by jednoznačně pomohlo obnovit fiskální disciplínu, otevřenost ekonomiky a důvěru v instituce. Nicméně zůstávají skeptičtí. „Dokud nebude krev v ulicích, změn se zřejmě nedočkáme. A pak možná už bude pozdě,“ varuje Rogoff.
Poučení pro politiky, kteří usilují o zachování postavení dolaru jako světové měny, je jasné. Vyhnout se finanční nestabilitě, což v současném kontextu znamená hlavně omezit využívání cel, protože široké mezinárodní uplatnění dolaru se z podstatné části odvíjí od obchodních vztahů Ameriky se zbytkem světa. A zachovat geopolitické aliance, protože právě američtí alianční partneři s největší pravděpodobností považují USA za spolehlivého správce svých zahraničních aktiv a drží jejich měnu jako projev dobré vůle.
