Rusové Evropany vystaví skutečné zkoušce, říká americký generál John Allen

Velel 150tisícovým silám pod vedením NATO v Afghánistánu. Bojoval v Iráku, na Balkáně či v Karibiku. Později ho americká vláda vyslala jako zvláštního poradce pro mírový proces na Blízký východ. Penzionovaný americký generál John Allen v podcastu 5:59 nabízí svůj pohled zkušeného vojáka na dva z nejdiskutovanějších válečných konfliktů současnosti i roli AI v moderním válčení.

Ruská agrese na Ukrajině a válka v Gaze. Dva konflikty, které si v současnosti získávají nejvíce pozornosti mezi západními mocnostmi a zásadními světovými hráči. Svůj zájem na vyjednání příměří v obou konfliktech deklaroval i americký prezident Donald Trump, který dokonce sliboval, že vyjedná mír mezi Ruskem a Ukrajinou do 24 hodin po své inauguraci.

V Evropě se zase ustanovila skupina, které se říká koalice ochotných a k níž se připojila třeba i Austrálie, Kanada nebo Nový Zéland. Tyto země si kladou za cíl podporovat Ukrajinu v boji proti ruské invazi a případně se i podělit na řešení toho, co přijde po případném příměří.

Například britský premiér Keir Starmer před časem mluvil o tom, že Velká Británie by byla ochotna poskytnout až 30 tisíc vojáků ke střežení hranice mezi Ruskem a Ukrajinou. Podle penzionovaného amerického generála a bývalého velitele sil NATO v Afghánistánu Johna Allena je nicméně na takové sliby brzy. Nejdříve je potřeba se dohodnout na konkrétních podmínkách příměří.

„Všechny detaily je potřeba vyjasnit a zahrnout do mandátu. A jako generál ve výslužbě a někdo, kdo měl na povel spoustu jednotek v terénu a kdo myslím celkem dobře poznal Rusy, vám můžu říct, že bych jim vůbec nevěřil,“ popisuje v  rozhovoru pro podcast 5:59.

Co říkáte jako voják nedávnému útoku ukrajinských dronů na základny ruských strategických letounů v hloubi ruského území? Jak byste to z vojenského hlediska ohodnotil?

Je tam několik věcí. Zaprvé to byl brilantní útok, který odhalil řadu mylných představ v ruském uvažování o jejich vnitřní bezpečnosti. Myslím ale, že jedna velmi podstatná věc, která jde nad rámec toho, jak účinný byl tenhle útok cílící na ruské systémy schopné zasahovat ukrajinské území a její občany naváděnými střelami na velkou vzdálenost a tak dál, je to, že šlo o úder na vojenské schopnosti nepřítele, ne na ruské civilisty.

Ukrajinci se nezaměřili na mateřské školky nebo nemocnice tak, jako to proti nim opakovaně dělají Rusové. Tady šlo o zcela jasný úder proti vojenským cílům, konkrétně proti strategickým bombardérům, které dokážou zasáhnout v hloubi ukrajinského území a způsobit civilní oběti, což je od počátku nedílnou součástí ruské strategie, jak ukrajinské obyvatelstvo přimět k nějaké formě akceptace případného mírového urovnání.

Jak říkám, byl to brilantní útok. Zcela nečekaný. Rusy to naprosto zaskočilo. A myslím, že to jasně ukázalo na mylné předpoklady ohledně úrovně bezpečnosti, jakou Putin dokáže Rusku zajistit. Nebo spíš nedokáže. Ukrajinci jsou evidentně schopni zasáhnout v hloubi ruského teritoria, když si to budou přát.

Vy jste jednu dobu velel Mezinárodním bezpečnostním podpůrným silám pod vedením NATO v Afghánistánu, což byla mnohonárodnostní mise, která na svém vrcholu zahrnovala téměř 150 tisíc vojáků. Když se s touhle zkušeností podíváte na Ukrajinu, dokázaly by podle vás armády evropských zemí účinně kontrolovat možné příměří mezi Ruskem a Ukrajinou? A pokud ano, kolik vojáků by tam muselo být rozmístěno, na jak dlouho a s jakou podporou?

K tomu bychom pochopitelně potřebovali znát specifika toho příměří. Protože příměří může mít mnoho podob. Může jít jen o jakési zmražení bojů, chcete-li, kdy na linii dotyku ustane vedení války na operačně-strategické úrovni, ale pořád může lokálně docházet k taktickým střetům a potyčkám. Může to být ale i více formalizovaná dohoda, kde se od sebe válčící strany odpoutají a umožní vytvoření demilitarizované zóny. A nebo to může být něco, co by opravdu znamenalo odrazový můstek k mírové dohodě.

Pokud by se ale v kontextu takové dohody očekávalo, že Evropa nebo externí síly poskytnou kontingent, který bude na mír dohlížet, respektive si ho aktivně vynucovat, nemyslím si, že na to nyní mají Evropané kapacitu. Znovu říkám, bavíme se tu, aniž bychom znali specifika toho, jak by daná forma příměří mohla vypadat. Ale pokud by to mělo znamenat, že evropským silám připadne úkol vymáhat nějakou formu příměří, myslím, že Evropa může přispět nějakými dílčími schopnostmi.

Ale pokud má jít o příměří dozorované takovými silami, kterých by bylo třeba k zajištění budoucnosti Ukrajiny a udržení Rusů mimo dosah, což je koneckonců to, o co nám jde, bude tam muset být americká účast. Američané by celý ten proces mohli vést, Evropané by mu poskytli organizační rámec. Nemyslím, že se do toho pustí Severoatlantická aliance. A Evropa nemá mimo NATO jednotné vojenské velení, které by mohlo tento proces vést, pokud si ho sama nevytvoří.

Takže já nechci říct, že se Evropané nemohou účastnit dohledu nad dodržováním příměří nebo se podílet na vojenských silách, které by ho přímo vymáhaly, říkám jen to, že pokud by mělo jít o opravdu zevrubnou záležitost, musí v tom mít svou roli Spojené státy. Možná jako ten, kdo tomu celému dá rámec a centrální velitelství, zajistí logistickou podporu a také palebnou sílu, bude-li jí třeba, pokud by se tyto síly dostaly do potíží.

A co je tedy největší problém Evropy? Je to nedostatek lidské síly, zbraní nebo vojenských struktur mimo Severoatlantickou alianci, anebo nedostatečný respekt Ruska vůči Evropě?

Všechno z toho. Doufáme samozřejmě, že se dočkáme toho – a Evropa se k tomu ostatně z toho, co vidíme, sama odhodlala –, že se evropské vojenské síly začnou podstatným způsobem vyzbrojovat a přezbrojovat pod velením NATO. Pokud by ale NATO teoreticky nebylo součástí nějaké formy nového uspořádání, musí mít Evropa vlastní schopnosti se vojensky modernizovat, strukturovat své síly, personálně je doplnit, rozvíjet mobilitu.

Logistika expedičních sil se musí zlepšit, pokud má mít Evropa v nějakou chvíli schopnost takovou misi, o které se bavíme, obstarat a celkově si zajistit obranyschopnost i bez NATO. Samozřejmě že tu nadále je článek 5 Washingtonské smlouvy, který říká, že útok na jednoho z nás je útokem na všechny. Čeká nás teď summit NATO, kde bude poprvé od návratu do Bílého domu prezident Trump, a uvidíme, jak tam bude na Severoatlantickou alianci nahlížet a jakou odezvu to zanechá v myslích evropských lídrů, kteří tam budou s ním.

Myslím, že spousta našich drahých přátel v Evropě a evropských lídrů došla k závěru, že ta zjevná nejednoznačnost, kterou teď Washington vyzařuje, si žádá, aby se Evropa postavila k otázce svého vyzbrojení mnohem zodpovědněji. A bavíme se o všech úrovních od těch nejvyspělejších technologických schopností až k těm nejzákladnějším systémům a připravenosti jednotek či schopnosti rekrutovat, jakož i schopnosti přesouvat evropské síly rychle přes celý kontinent, pokud mají být relevantní pro jakoukoli potřebu a situaci.

Omlouvám se, že trvám na číslech, ale britský premiér Keir Starmer naznačil, že je připraven poskytnout až 30 tisíc vojáků ke střežení případného příměří mezi Ruskem a Ukrajinou. Pro představu posluchačů, je takové číslo podle vaší zkušenosti z terénu adekvátní? Je to dost?

Znovu musím říct, že jsme nespecifikovali, jak by takové příměří vypadalo. Nejdřív je třeba určit přesný mandát takové mise. Bez něj se nic takového neobejde. Kdo ten mandát vystaví? Bude to OSN? Pak by ho musela takřka jistě schvalovat Rada bezpečnosti OSN, ne Valné shromáždění Spojených národů. A v té radě samozřejmě sedí jako stálí členové Rusové a Čína.

Odhaduji, že ti by se dívali s krajní obezřetností na jakékoli větší množství evropských jednotek, dobře vyzbrojených, potenciálně na linii dotyku nebo linii odpoutání. Čili je hezké, že by Britové rádi přispěli třicetitisícovým kontingentem, ale je třeba si říct, že mezi tímhle závazkem a mandátem, který by stanovil i jasná pravidla použití sil a rozdělil počty jednotlivým účastnickým zemím, leží ještě podstatný kus cesty.

Pokud jde o tu velikost, můj velmi hrubý odhad je, že nějakých 20 až 40 tisíc vojáků by mohlo být dobré výchozí číslo. S něčím se začít musí. Pak je ale třeba vše detailně rozplánovat, určit konkrétní rozmístění sil a shodnout se na tom, jak by měly reagovat na takřka jisté provokace a narušení příměří ze strany Ruska. Tedy jak by na něco takového měly ty síly reagovat a nakonec i to, jak by k nim bylo možné velmi rychle vysílat posily, zda přesunem jiných dislokovaných jednotek z pole nebo dodatečným vysláním posil na místo.

Všechny tyhle detaily je potřeba vyjasnit a zahrnout do mandátu. A jako generál ve výslužbě a někdo, kdo měl na povel spoustu jednotek v terénu a kdo myslím celkem dobře poznal Rusy, vám můžu říct, že bych jim vůbec nevěřil. Měli bychom počítat s tím, že ať se stane cokoli, Rusové Evropany vystaví skutečné zkoušce. A na to je třeba být připraven.

Musíme počítat s tím, že může téct krev. Jakákoli síla, která bude mít za úkol udržet příměří, na to musí být připravena. Není to mírotvorná mise modrých přileb, není to monitoring, je to prosazení míru – a takové mise vyžadují připravenost k boji. Pokud už tedy budeme chtít vyslat evropské vojáky, aby v zájmu Ukrajinců pomohli vytvořit stabilitu nezbytnou k pokračování mírových rozhovorů i k lepší integraci Ukrajiny se zbytkem evropského kontinentu a udržení Rusů mimo dosah, musíme být připraveni na všechny situace, se kterými ty jednotky v terénu budou konfrontovány.

Jak už jsem zmínila, velel jste mnohonárodnostním silám. Je taková spolupráce a společné nasazení v akcích účinné? Určitě to s sebou nese řadu výzev, ale má to z vašeho pohledu také nějaké výhody?

V mojí koalici bylo 50 zemí. A pořád se mě všichni ptali, jestli mě netrápí ta omezení, která jednotlivé národní kontingenty logicky mají na základě postojů svých států. A já jsem měl vždy stejnou odpověď, totiž že omezení se nebojím, i americké síly měly svá omezení – já se naopak díval na ty silné stránky, které každá jednotlivá zapojená země měla.

Mnohonárodnostní síly budou vždy tvořené různými kombinacemi a koalicemi sil, které jsou limitované tím, jak moc jsou jejich země ochotné zapojit se do potenciálních bojů a jakou míru nasazení svých vojáků jsou ochotné tolerovat. Zároveň má ale každá země také nějaké specifické výhody a my musíme zjistit, v čem spočívají, zdůraznit je a ty jednotky podle toho nasadit tam, kde budou nejlépe schopné plnit mise a nebudou je svým omezeným mandátem narušovat.

Dám vám jeden rychlý příklad: Když jsem velel v Afghánistánu, můj hlavní štáb a velitelství celé mise měli strážit i vojáci z dnešní Severní Makedonie. Když dorazili na místo, vzbudilo všeobecný rozruch, že makedonská vláda prohlásila, že její vojáci nesmí být nasazeni mimo základnu, kde velitelství sídlilo. Řada lidí to vnímala jako omezení. Já to bral tak, že synové Alexandra Velikého chrání výlučně mé velitelství – to přece není vůbec špatná věc. A když nás napadl sebevražedný oddíl Tálibánu – tehdy jsem byl přímo na velitelství –, všiml jsem si, že zatímco velká část mých lidí utíkala jedním směrem, makedonští vojáci běželi přímo za zvukem střelby a byli ochotni za nás všechny riskovat své životy. To byla ta síla, kterou jsme v tu chvíli od té jednotky potřebovali.

Velitel koalice se musí soustředit na silné stránky a neznepokojovat se omezeními, samozřejmě tak, aby tím své jednotky neohrozil, ale musí zkrátka umět využít jejich předností.

A když to vezmeme obecněji, jaké jsou tedy ty výhody?

Výhoda spočívá v možnosti snažit se ty síly poskládat tak, aby každá země, která se připojí, znamenala pro celek jedinečný přínos. Když to dobře vymyslíte, vytvoříte mozaiku, jejíž síla je větší než prostý součet jednotlivých částí, a to je ta důležitá synergie, které dobří velitelé umí dosáhnout.

Měli jste v týmu i nějaké Čechy?

Jistě, měli. A byli skvělí. Češi pomáhali Afgháncům, co se týče vrtulníků – s údržbou i výcvikem pilotů –, a já jsem byl za český podíl v Afghánistánu velmi vděčný.

Vy také radíte technologickým startupům a máte podíl na pěti patentech souvisejících s umělou inteligencí. O jaké patenty se jedná, v jaké oblasti?

Většina z nich se týká dálkově ovládaných prostředků, hlavně podvodních nebo takových, které po vynoření mohou vypustit roj dronů. Jedná se o starší patenty, řešili jsme to už před lety. Týkají se velicích a řídicích systémů využívajících virtuální realitu.

Našly už využití přímo na bitevním poli?

Ve smyslu konceptu ano, i když ty samotné patenty se zatím prodat nepodařilo. Ale něco z toho vidíme v praxi. Jeden z patentů se například týká podvodního prostředku, který vypouští drony schopné operovat na hladině. Vlastně přesně to samé teď Ukrajinci udělali. Své drony umístili do nákladních vozidel, ze kterých je pak příkazem vydaným na dálku vypustili z takových míst, kde to Rusové vůbec nebyli schopni předpokládat. Takže to je vlastně úplně to samé.

Kde se vůbec vzal váš zájem o umělou inteligenci?

Pochází z doby, kdy jsem velel silám v Afghánistánu. Přidělili ke mně skupinku lidí z Agentury ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty, která je známá pod zkratkou DARPA a zabývá se některými skutečně výjimečnými záležitostmi na poli vědy a technologií. A tihle lidé tehdy přišli s projekty a věcmi, jaké jsem do té doby v oblasti válčení neviděl.

Víte, já jsem člověk od pěchoty, což sice není oblast, kterou by z pohledu používaných technologií bylo možné označit za zastaralou, ale špičkové technologie se v ní přece jen neobjevují tak často. Během mého působení v Afghánistánu se ale díky zapojení agentury DARPA objevila celá řada projektů a jeden z prvních, se kterými jsem přišel do styku, se věnoval zapojení umělé inteligence. Tehdy jsem si to poprvé „osahal“.

Ten projekt mi tehdy jako veliteli přinesl obrovskou výhodu, protože jsme najednou díky AI nástrojům byli schopni vyhodnocovat obrovské množství informací. S velkou přesností jsme mohli odhalovat oblasti, kde byl nepřítel aktivní, kde by mohl shromažďovat síly na budoucí útok, kde by se mohla nacházet jeho velitelská stanoviště a tak dále.

Tahle schopnost mě tehdy naprosto ohromila, a když jsem později z Afghánistánu a aktivní služby odešel, prakticky okamžitě jsem začal spolupracovat s jednou společností zabývající se umělou inteligencí, protože jsem byl přesvědčený o tom, že právě AI se na bojišti stane naprosto nezbytnou.

Společně s Amirem Husainem jsem také napsal knihu, která se zabývá teorií takzvané hyper války. V podstatě říká, že s využitím umělé inteligence, cloudu a dostatečného počítačového výkonu je možné válčení zrychlit takovým způsobem, jaký lidstvo zřejmě nikdy předtím nezažilo.

Zvládnutí těchto schopností – přičemž na Ukrajině už to vidíme – nám v celé řadě oblastí válčení umožňuje být rychlejší než naši soupeři, protože jsme digitalizovali naše vojenské síly, využíváme umělou inteligenci jako prostředek pro dosahování velké přesnosti nejen v systémech velení, kontroly a sběru zpravodajských informací, ale také v zaměřování cílů a přesnosti palby. Když to všechno uděláme správně, vždy budeme rychlejší než naši protivníci a nepřátelé. Právě to mě na umělé inteligenci v Afghánistánu zaujalo a stále to budí můj zájem.

Když navážu na to, co říkáte – je možné považovat válku na Ukrajině a v Gaze za pomyslná cvičiště pro využití umělé inteligence v oblasti obrany?

Vidíme to na řadě míst. V Gaze je to samozřejmě hlavně využití umělé inteligence ze strany Izraele při provozu leteckých a hladinových dronů. Na Ukrajině je to zase v oblasti digitalizace, z čehož si – upřímně – snad vezmou Spojené státy příklad.

V jednadvacátém století se války povedou v mnoha doménách zároveň. A pokud chceme obstát, musíme být schopni vést válku z cloudu a využívat nástroje umělé inteligence nejen pro třídění toho obrovského množství dat, která v něm budeme shromažďovat, ale také abychom těmito nástroji rapidně zpřesnili rozhodovací proces velení, včetně vyhodnocování zpravodajských informací. A nakonec abychom díky AI dosáhli takové přesnosti a preciznosti, jakou v digitálním prostředí potřebujete k tomu, abyste mohli zasahovat nepřítele dřív, než dokáže zasahovat on vás.

Ukrajinci to už teď dělají. Mnoho jejich systémů, které na bojišti používají, ať už jde o drony, letadla, rakety a další, sbírají data, která tečou do cloudu – mimochodem, do cloudu od Microsoftu –, kde ty informace pomocí umělé inteligence třídí takovým způsobem, aby posloužily k přesnějšímu zaměřování cílů. A poté tato data o cílech putují digitální cestou ke koncovým jednotkám, které jsou ve finále schopné svou dělostřeleckou palbou nebo raketami zaútočit na nepřítele s takovou rychlostí, jakou jsem si ještě před pěti nebo šesti lety vůbec neuměl představit.

Ukrajinci mají špičkově vzdělané inženýry – obecně jsou to velmi vzdělaní lidé – a z prosté nutnosti, aby přežili, dokázali celý tento řetězec zvládnout způsobem, který jim podle mě všichni můžeme závidět. V současné chvíli je to bojem nejzocelenější a v digitální oblasti nejlépe zaměřená armáda, jakou v Evropě najdeme. Spoustu se toho od nich můžeme učit a měli bychom tomu věnovat opravdu velkou pozornost.

Mluvil jste o přesnosti, kterou nabízejí nástroje na bázi umělé inteligence. Rostoucí počet civilních obětí mezi Palestinci v Gaze rozvířil diskuzi právě na toto téma, protože tam izraelská armáda často používá AI při takzvaném zacílení nepřítele. Vy osobně riziko širšího nasazení AI v bojových situacích nevidíte?

Víte, skoro tři roky jsem byl velitelem v boji a všichni velitelé armád v demokratických státech – a neplatí to pro Číňany nebo Rusy, ti si s tím nedělají starosti – jsou omezeni mezinárodním válečným právem.

A velitelé, kteří se spolupodílejí na rozhodování o použití smrtící síly v boji, musí být schopni zhodnotit tři věci: Zaprvé rozhodnout, jestli je použití takové síly nutné pro splnění mise. Zadruhé, jakmile se tak stane, je nutné, aby rozlišili bojovníky od těch, kteří neválčí. A zatřetí musí nakonec použít jen tolik síly, aby dokázali splnit úkol.

Myslím, že otevřenou otázkou momentálně je, zda se tyto tři zásady dodržují právě během války v Gaze. Izraelci si vybrali, že budou bojovat ve velmi hustě obydlených městských oblastech, a za takových okolností došlo k zabití mnoha civilistů. Vůbec to nepřičítám na vrub umělé inteligenci, ale konkrétním rozhodnutím, která velitelé dělají v boji. A my budeme muset posoudit, jestli jsou tato rozhodnutí v rozporu s mezinárodním válečným právem, nebo ne.

Evropa zaostává za Spojenými státy v investicích do špičkových technologií a umělé inteligence na poli obrany. Může je ještě dohnat? A kolik toho vlastně víme o touze Číny a dalších geopoliticky významných hráčů po nových obranných technologiích a jejich rozvoji či akvizicích?

Myslím, že Evropa to může dohnat. Bude to vyžadovat, aby se Spojenými státy udělaly společný krok vpřed. Pokud by se ale nakonec rozhodly jít každý svojí cestou – což si upřímně řečeno lze jen obtížně představit –, tak budou Evropa, Spojené státy stejně jako celá Severní Amerika čelit přirozeným limitům v soupeření na technologickém poli.

Zaprvé budou řešit přístup ke klíčovým surovinám a vzácným kovům. Evropě bude trvat roky, než bude v tomto ohledu soběstačná. Číňané mají nedostatek mnohých z těchto strategických surovin a také řeší vážné problémy v procesu jejich zpracovávání. Další omezení ve chvíli, kdy Evropa zvažuje investice v řádu stovek miliard, možná více než bilionu eur do zbrojení a přezbrojování, se vážou k tomu, že polovodičový průmysl, který má v konečném důsledku zásadní vliv na přesnost, je i základem pro vývoj umělé inteligence a za nímž nakonec jde i to, že počítače jsou schopné zpracovat obrovské množství dat, má v Evropě nedostatky.

To vše ale jde napravit. Nedávno jsem dostal informace o tom, jaké kroky chce Evropská komise s ohledem na strategické suroviny a vzácné kovy podnikat, a myslím, že udělala několik velmi zajímavých a potenciálně i přínosných rozhodnutí, která mají napomoci k nápravě. Ale pokud bychom dnes začali z nuly, bude trvat, než se ty problémy napraví. Takže vaše otázka zněla, zda to Evropa může dohnat. Může, ale nebude to rychlé, zabere to nějaký čas.

Bude to vyžadovat nasazení, a jak všichni víme, jedna z nevýhod, kterým Evropa čelí, je roztříštěnost – neschopnost zacílit soustředěné úsilí téměř jakýmkoli směrem a dlouhodobý nedostatek financí do řady technologií, které jsou nezbytné k tomu, aby Evropa mohla dohnat tu ztrátu. Ale všechno závisí na tom, jaká rozhodnutí bude teď Evropa dělat. Nejsou to nevýhody, se kterými by se „narodila“, může to dohnat. A velice rád bych viděl Spojené státy a Evropu, jak na tom pracují bok po boku.

Já velmi úzce spolupracuji s Microsoftem. A tato společnost před časem poskytla Evropě obrovské zdroje a závazek, že jí pomůže s digitalizací společnosti a nakonec i s digitalizací ozbrojených sil jejích členských zemí. A rád bych viděl, že v tomto budou Spojené státy a Evropa pokračovat společně.

Vzhledem k výzvám a hrozbám, kterým čelíme, si nedokážu představit, že bychom mohli postoupit do 21. století, aniž bychom stáli bok po boku. Často slýcháme to známé heslo Donalda Trumpa „Make America Great Again“, tedy „Udělejme Ameriku znovu skvělou“ – a když se zaměříme na poslední dvě slova, tedy „znovu skvělou“, tak bych chtěl říct, že Amerika je skvělá jen díky spojenectvím, díky tomu, že jsme spolu krváceli na bojištích, že jsme sdíleli bohatství našich ekonomik, v průběhu let jsme vyvedli obrovskou část našich lidí z chudoby. Jsme souputníci i v 21. století díky hodnotám, které sdílíme.

To vše je až příliš důležité, než abychom jen přihlíželi, jak se mezi námi vytváří propast. Navíc tu máme Číňany. Ti nejsou tak zdrženliví v uplatňování mezinárodního vojenského práva v ozbrojených konfliktech. Vedl jsem delegaci v bilaterálních jednáních s Číňany, která se týkala zapojování umělé inteligence do války a boje, a jejich vidění těchto záležitostí je úplně jiné než to naše.

Číňané ušli velice, velice dlouhou cestu ve zdokonalování svých technologií v oblasti umělé inteligence, v polovodičovém průmyslu. Navíc už mají strategické suroviny a vzácné kovy, možnosti, jak je zpracovat. A mají i prostředky, které do toho chtějí investovat. Vychovávají talenty a mají dlouhodobou vizi vedení, která to všechno dokáže spojit dohromady. To je pro Evropu i Spojené státy obrovská výzva.

Tohle opravdu není moment, ve kterém by se naše cesty měly rozdělit, musíme stát bok po boku. A já nejsem zastánce boje s Čínou, je toho hodně, co můžeme sdílet, abychom byli lepšími partnery. Ale Spojené státy a Evropa si nemohou dovolit být ve 21. století na druhém místě za Číňany, protože digitální podřízenost není výsledek, který by kdokoli z nás mohl ustát.

Působil jste také jako hlavní poradce ministra obrany a poté prezidenta Baracka Obamy pro mírový proces na Blízkém východě. V této funkci jste 15 měsíců vedl bezpečnostní dialog s Izraelem a Palestinskou samosprávou. S ohledem na vaše zkušenosti a na pozadí vojenských operací izraelské armády v Gaze, co byste doporučil dělat, pokud byste stále byl poradcem pro mírový proces?

Musíme zastavit boje. Musíme dosáhnout nějaké formy okamžitého humanitárního příměří. Povaha humanitární katastrofy v Gaze bude ještě dlouho temnou skvrnou na celém regionu a na Izraeli. Kvůli zachování příznivých strategických vyhlídek pro Izrael, kvůli udržení konceptu dvoustátního řešení ve hře, kvůli vztahům, které bychom si přáli, aby Izrael měl se svými arabskými sousedy, musíme teď hned zastavit boje.

Tento rozhovor není dost dlouhý na to, abych vám mohl sdělit své názory na to, jak se boje vyvinuly a jak pokračují. Ale prostě je musíme zastavit. A nejde jen o příměří. Musí existovat komplexní plán obnovy po skončení konfliktu, musí být předložen plán pro správu Gazy a pro zajištění místní bezpečnosti.

Izraelci se nemohou z tohoto konfliktu prostřílet. Nemohou zabít všechny členy Hamásu. Myslím, že jsme z dlouhodobého hlediska vytvořili další generaci bojovníků Hamásu, se kterými se budeme potýkat ještě mnoho a mnoho let. Proto výsledkem nemůže být jen příměří, ale plán, který okamžitě ukončí boje, poskytne obyvatelům Gazy co nejvíc humanitární pomoci a předestře také plán rekonstrukce, do které se, jak doufám, zapojí naši arabští partneři a přátelé.

Stejně tak musíme přijít s plánem dlouhodobého ekonomického rozvoje Pásma Gazy, nemůže jít ale o žádný realitní projekt. Ten plán se musí týkat i Západního břehu, který také hodně utrpěl. Izraelci pokračují ve výstavbě nelegálních osad, což ještě víc ztěžuje řešení ve formě dvou států.

Nevěřím, že Benjamin Netanjahu je v tomto procesu partnerem. Myslím si, že Izraelci nejsou momentálně ochotni vést tyto rozhovory. Bohužel arabské státy nám neposkytnou pomoc, jakou potřebujeme, pokud se Spojené státy a Izrael jasně nezavážou ke konceptu dvoustátního řešení. Já jsem prošel každý kilometr území Západního břehu podél řeky Jordán, abych probral, jaká infrastruktura bude nezbytná pro dlouhodobé řešení. Pokud se nepodaří přimět Spojené státy, Izrael a naše arabské partnery, aby si znovu sedli za jeden stůl a sladili noty, pokud jde o dvoustátní řešení, je jakýkoli výsledek na tomto půdorysu jen těžko představitelný.

Na závěr se ještě na chvíli podívejme na americkou realitu: Byl jste dlouho členem americké námořní pěchoty, takže tuto složku dobře znáte. Co říkáte na to, že Donald Trump poslal 700 mariňáků do ulic Los Angeles, aby tam – podle vlády – pomohli obnovit zákon a pořádek?

K tomuto nasazení nebyl důvod. Náš systém vlády tvoří 50 států, které se vzdaly určité části své suverenity ve prospěch federální vlády. V případě mimořádné události mají starosta a guvernér povinnost obnovit pořádek všemi silami, které mají k dispozici. Tedy místní policií.

Pokud to nezvládnou, nastupuje státní policie. Pokud to nezvládne ani místní, ani státní policie, pak nastupuje národní garda. Je to závažné rozhodnutí guvernéra aktivovat národní gardu. Pokud to guvernér udělá a ani ty tři složky nezvládnou situaci, měl by guvernér požádat prezidenta Spojených států o další podporu. A prezident buď po dohodě s ostatními guvernéry vyšle na pomoc také jejich národní gardy, nebo nasadí federální armádu. V tomto konkrétním případě byl guvernér obejit, národní garda byla vyslána do města bez jeho svolení. Vím, že se tím zabývá soud. A už vůbec mi není jasné, proč musí být američtí mariňáci v ulicích Los Angeles, aby kontrolovali obyvatelstvo, když jsme nedali místní policii, státní policii ani národní gardě pod vedením guvernéra Gavina Newsoma příležitost, aby to zvládly! Myslím, že v tom je jasné politické poselství.