Sláva, peníze, vězení. Wimbledon odstartoval Beckerovu divokou jízdu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Wimbledon s letopočtem 1985 a pořadovým číslem 99 možná až tolik nezměnil historii sportu, ale jeden lidský osud rozhodně ano. Západoněmecký tenista Boris Becker se tehdy ve věku 17 let a 228 dnů stal nejmladším vítězem i prvním nenasazeným. Oficiálně ještě nesměl řídit ani pít alkohol, ale už dosáhl na trofej, za níž se řada skvělých tenistů, třeba Ivan Lendl, neúspěšně hnala po celou kariéru.

Rázem se tím zařadil mezi nejslavnější sportovce světa. Proto ho manažer Ion Tiriac hned posadil do letadla a strávili spolu týden u moře, kde mu vtloukal do hlavy, že zbytek života bude ve všech ohledech zcela odlišný od období, jež skončilo proměněním finálového mečbolu proti Kevinu Currenovi.

Paparazzi ho budou pronásledovat na každém kroku. Všechny jeho nové známosti projdou zatěžkávací zkouškou bulváru a tématem dne se může stát i na tréninku rozmlácená raketa. Společenské rubriky si z něj budou utahovat, když si k hnědému pásku vezme černé boty. Poštovní schránku bude mít plnou milostných dopisů, žádostí o peníze i výhrůžek.

„Smál jsem se tomu, protože takovým věcem jsem odmítal věřit. Ale Tiriac měl pravdu, jako ostatně ve všem,“ prozradil Becker v nedávném rozhovoru pro magazín Sports Illustrated, kde se ohlížel za uplynulými 40 roky.

Byly hodně divoké. Jen těch rolí a nálepek, co na sebe musel za tu dobu vzít. Talent století. Arogantní fracek. Salónní levičák. Týmová duše. Záletník. Daňový a insolvenční podvodník. Komentátor. Hráč pokeru. Trenér. Neúspěšný investor. Vězeň. Podcaster.

„Pro můj život, zdraví i tenisovou kariéru by určitě bylo lepší, kdybych první Wimbledon vyhrál později, třeba ve 21 letech. Byl bych obyčejným šampionem, Borisem Beckerem z Leimenu, a ne zázračným dítětem, za které mě hodně lidí dlouho považovalo,“ ví dnes.

Novou životní realitu poznal už měsíc po slavném vítězství. Na turnaji v rakouském Kitzbühlu hned v úvodním kole podlehl 3:6, 1:6 Diegu Perezovi, 102. hráči světového žebříčku, a fanoušky to tak rozladilo, že začali na kurt házet židle a sedáky. „V té chvíli jsem pochopil, co znamená hrát pod tlakem,“ vzpomíná.

Ani rok 1986 nezačal skvostně. Ovládl sice turnaj v Chicagu, ale také dokázal prohrát s Milanem Šrejberem. V posledních dvou měsících před Wimbledonem čtyřikrát ztroskotal ve čtvrtfinále. „Manažer s trenérem mi řekli, ať nejsem smutný, ale že tenhle rok z toho nic nebude. Wimbledonu se půjdu hlavně zúčastnit.“

A odehrál možná nejlepší turnaj svého života. Titul úspěšně obhájil, na cestě k němu ztratil pouhé dva sety. Definitivně přestal být senzací jedné sezony.

Jeho pozice globální celebrity se tím upevnila. Už navždy. Ruku mu tiskli prezidenti i monarchové, papež Jan Pavel II. ho pozval na audienci. Dokázal zastínit hvězdy fotbalové Bundesligy a německé televizní stanice hbitě do programu zařazovaly velké i menší turnaje. Později si dokonce za starty v Davis Cupu účtoval 2,6 milionu dolarů ročně – i to se však svazu vyplatilo, protože na reklamě a prodeji vysílacích práv vydělal mnohem víc.

Světový tenis v něm získal osobnost, na niž si musel chvíli zvykat. Kdo věřil, že na scénu přichází jakýsi Franz Beckenbauer s raketou, ten se nemohl více mýlit. Byl jiný než hvězdy vyrůstající těsně po válce. Přímočařejší, liberálnější, hlasitější.

Hodně ho v tom ovlivnila hamburská studentka Karen Schultzová, jedna z jeho prvních přítelkyň. Ukázala mu svět, který vypadá docela jinak než pohledem z okna luxusních hotelů a soukromých tryskáčů. Svět, kde slovo tragédie obvykle znamená více než ztrátu pár mečbolů.

A tak se Becker, jehož nejoblíbenějším filmem byl kdysi Rambo, začal zajímat o situaci squatterů v St. Pauli, podporoval Amnesty International, na tričku nosil logo Greenpeace a více témat k hovoru měl s Nelsonem Mandelou nebo Günterem Grassem než s představiteli CDU. „Radikál z limuzíny,“ popichoval ho kvůli tomu Lendl, politicky stojící na opačné straně kurtu.

Díky další z partnerek zase poznal, že Německo počátku 90. let má k tolerantní zemi zbavené stínů minulosti stále daleko. Jmenovala se Barbara Feltusová, byla dcerou afroamerického vojáka a německé matky, a když koncem roku 1991 vyšli se svým vztahem na veřejnost, byl z toho poprask. V novinách se objevovaly titulky typu „Borisi, proč sis nevybral některou z našich?“ nebo ilustrace, jak by mohly vypadat jejich děti. A jelikož ještě neexistovaly sociální sítě ani internetové diskuze, s rozhořčenými názory běžných občanů byli konfrontováni přímo na veřejnosti, případně je mohli vyčíst z hromady anonymních dopisů.

I to byl jeden z důvodů, proč se Becker odmítl stát tváří olympijské kandidatury Berlína a proč nejslavnější němečtí manželé stále častěji pobývali v zahraničí.

Bohužel pro něj kontroloři z finančního úřadu dospěli k názoru, že i tak je v rodné zemi více, než by měl být. Spočítali, že nikoli nepodstatnou část roku tráví v mnichovském bytě psaném na matku, ačkoli od 17 let má trvalé bydliště hlášené v Monaku. V roce 1996 proto začal být vyšetřován pro podezření z daňových úniků.

Zásadním sporem bylo, zda skromná garsonka bez ledničky může být tzv. funkční rezidencí. Soud rozhodl, že ano, a Becker dostal za krácení daně dvouletou podmínku a pokutu 300 tisíc eur. „Táhlo se to šest let, vyslýchali 60 svědků, prověřili přes 50 soukromých i úředních adres, na celý případ bylo nasazeno asi 150 lidí. Jako bych byl terorista z Frakce Rudé armády,“ postěžoval si později v pamětech.

Ostře sledovaná záležitost poničila jeho reputaci, která se už v předchozích letech začínala drolit s každým podrážděným výrokem, s každým výlevem na kurtu, s každým společenským skandálem. Zatímco v 80. letech si šéfové firmy Puma libovali, že díky Beckerovým úspěchům rapidně roste zájem o tenisové vybavení, teď zjišťovali, že lépe se prodávají boty, na kterých není jeho jméno.

On sám s odstupem času přiznal, že život se mu začal vymykat z rukou už někdy v roce 1987. Nedokázal se srovnat s tlakem médií („Paparazzi mě pronásledovali podobně jako princeznu Dianu“) ani s osamělostí na profesionálním okruhu, proto sahal po prášcích na spaní nebo alkoholu. Někdy po obojím současně. Do mnoha zápasů nastupoval naprosto utlumený, jako ve finále Wimbledonu 1990 proti Stefanu Edbergovi, a zmátořil se obvykle až po dvou setech.

V následujícím roce se přesto konečně stal světovou jedničkou, potom získal i olympijské zlato v deblu, ale zároveň začal pomýšlet na odchod ze scény. Ve 25 letech. „Měl jsem všeho plné zuby. Trenéři i manažeři mi ovšem začali vysvětlovat, že jsem přeci pořád v TOP 10, vydělávám miliony, mám podepsané sponzorské smlouvy. Nechal jsem se přesvědčit a hrál dál,“ vysvětloval před pár týdny pro Sports Illustrated.

Nakonec u profesionálního tenisu vydržel do roku 1999. Loučil se jako vítěz šesti grandslamových turnajů a multimilionář. Ale také jako člověk, který příliš nevěděl, co dál se životem.

Chvíli váhal, jestli žít v Mnichově, Curychu nebo Miami, nakonec se usadil v Londýně, místě svých největších úspěchů. Pracoval jako komentátor, zkoušel hrát poker, tři sezony úspěšně trénoval Novaka Djokoviče. A pustil se rovněž do podnikání. Seznam jeho investic byl dlouhý, většina z nich však končila neslavně.

„Skoro všichni sportovci po konci kariéry zleniví a začnou být i méně ostražití. Třeba nedávají pozor, co je ve smlouvách psané drobným písmem, a prostě věří právníkovi. Takhle jsem se dostal do víru, který mě stáhl ke dnu. Bohužel jsem si toho všiml, až když bylo příliš pozdě,“ ve zkratce popsal cestu vedoucí k vyhlášení osobního bankrotu v roce 2017.

Začátkem problémů byla neschopnost splácet hypotéku ve výši tři miliony liber za nemovitost na Mallorce. Společně s dalšími půjčkami, daňovými nedoplatky, pokutami a náklady na právní služby to dělalo dluh přes 50 milionů liber. Navíc britské úřady nepravdivě informoval o svém majetku (mj. 2,5 milionu převedl na příbuzné a přátele), a tak byl v roce 2022 odsouzen k 30 měsícům za maření insolvenčního řízení.

Za mřížemi nakonec strávil 231 dnů, než byl podmínečně propuštěn. Následovala okamžitá deportace do Německa. O podrobnostech životní etapy, kdy se z trojnásobného wimbledonského šampiona stal obyčejný vězeň číslo A2923EV, se chce obšírněji podělit v další autobiografické knize, jež by měla vyjít v září. „Bude to moje nejosobnější zpověď,“ slibuje.

V Německu se Becker dlouho nezdržel a odstěhoval se do Milána, kde žije se svou třetí manželkou. „Cítím se tu skvěle. Třeba o víkendech mě zajímají jen tři věci: rodina, fotbal, kostel,“ tvrdí. „Samozřejmě občas se ptám, jak dlouho ještě na světě budu, ale myslím, že v pátém setu zatím nejsem. Řekl bych, že v rozhodující fázi čtvrtého. Mám brejk k dobru a výhodu.“

Jinak se ovšem nenudí. Společně s bývalou tenistkou Andreou Petkovičovou má úspěšný podcast, komentuje velké turnaje, vystupuje jako motivační řečník a zúčastnil se i netflixovské reality show Celebrity Bear Hunt. V duchu své celoživotní potřeby být vidět a slyšet. Nikdy neuměl, na rozdíl třeba od Steffi Grafové, postavit kolem sebe neprostupnou zeď, za niž by jen výjimečně dal nahlédnout ostatním. Nebo spíše ani nechtěl.

Zase tedy cestuje po světě, akorát ve Wimbledonu zůstává nevítanou osobou.

Zákaz vstupu do Velké Británie mu sice vypršel loni v listopadu a vzápětí zažádal o možnost se tam vrátit, ale BBC, kde jako expert pracoval v letech 2002-13, stejně jako TNT, která jeho služeb využívala při nedávném Roland Garros, daly předem najevo, že pro letošní Wimbledon s ním nepočítají v žádné roli. Zápasy tedy komentuje pro Sky Italia. Z milánského studia.

Čtyřicáté výročí jedné z největších senzací tenisové historie se tak v All England Clubu bude připomínat bez jejího hlavního aktéra.