„Už žádní muži v ženském sportu.“ Ale co na to věda?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Válka proti ženskému sportu skončila,“ prohlásil americký prezident Donald Trump, když v únoru letošního roku podepisoval jeden z řady svých exekutivních příkazů. Nazval jej „žádní muži v ženském sportu“. A jak název napovídá - zakázal transgender ženám a dívkám soutěžit v ženských sportovních soutěžích.

Administrativa okamžitě začala podnikat další kroky a řešit i staré případy. Aktérkou nejsledovanějšího z nich se stala plavkyně Lia Thomasová.

Sportovkyně v sezoně 2021/22 závodně plavala v týmu Pensylvánské univerzity v prestižní a populární univerzitní lize. Překonala tři ze šesti individuálních rekordů v plavání volným stylem. Vyhrála také národní šampionát v závodě žen na 500 metrů volným stylem a stala se tak první transgender sportovkyní, která získala titul v I. divizi univerzitní sportovní asociace NCAA.

Ministerstvo školství však po Trumpově příkazu proti univerzitě zahájilo vyšetřování. Pohrozilo, že případ pošle na ministerstvo spravedlnosti, nebo že instituci přiškrtí federální finanční prostředky.

Případ skončil první červencový den. Ministerstvo oznámilo, že s univerzitou uzavřelo dohodu, která vyhovuje novým předpisům. A nejenže sportovkyně nebudou nadále soutěžit, navíc se přepisuje historie.

Prestižní škola, která je součástí tzv. Ivy League, v rámci dohody souhlasila s tím, že „vrátí sportovkyním všechny individuální rekordy, tituly nebo podobná uznání, která si přivlastnili sportovci – muži, jimž bylo umožněno soutěžit v ženských kategoriích“. Ve školních tabulkách tak Thomasová již figuruje pouze v poznámce pod čarou jako držitelka rekordu podle starých pravidel.

„Dnešní dohoda s UPenn (Pensylvánskou univerzitou) je dalším příkladem Trumpova efektu v praxi,“ uvedla v prohlášení ministryně školství USA Linda McMahonová. „Dnešní den je velkým vítězstvím pro ženy a dívky nejen na Pensylvánské univerzitě, ale v celé naší zemi,“ dodala.

Tentokrát již tato „válka“ vypadá vyhraně.

Přičtěme k tomu totiž jen o několik málo dní starší – byť mnohem diplomatičtější – vyjádření nové předsedkyně Mezinárodního olympijského výboru Kristy Coventryové, bývalé zimbabwské plavkyně. Na své vůbec první oficiální tiskové konferenci ve funkci uvedla, že členové MOV mají „ohromnou podporu“ pro ochranu ženské kategorie.

„Chápeme, že budou existovat rozdíly v závislosti na sportu, ale od členů zaznělo velmi jasně, že musíme chránit ženskou kategorii, a to především proto, abychom zajistili spravedlnost,“ řekla Coventryová, která s Trumpem plánuje vzájemná jednání s ohledem na americké pořádání letních olympijských her 2028. „Musíme to však udělat s vědeckým přístupem a zapojením mezinárodních federací, které v této oblasti již odvedly velký kus práce,“ dodala sportovní funkcionářka a dvojnásobná olympijská vítězka.

Klíčové slovní spojení nyní zní „vědecký přístup“. Citlivé téma přerostlo do další z řady kulturních válek, které štěpí společností zejména v USA, ačkoli ve skutečnosti nejde o nijak frekventovanou problematiku. Prezident Národní vysokoškolské atletické asociace (NCAA) Charlie Baker loni před americkým Senátem vypověděl, že ví o „méně než deseti“ transgender sportovcích, kteří v lize soutěží, což je podle americké CNN méně než 0,002 % zúčastněných sportovců.

Přes reálnou marginalitu má ale většina lidí v tématu jasno. Podle sběru dat agentury Gallup z roku 2023 názor nemá jen každý dvacátý dotázaný. Asi 30 % respondentů pak trans ženy v ženském sportu podporuje, 64 % je opačného názoru.

A zatímco demokraté se dělí na dva zhruba stejné tábory, republikáni v 93 % případů věří, že trans ženy mohou soutěžit jen v kategoriích, které odpovídají jejich identitě při narození, tedy s muži.

Proto zřejmě Donald Trump téma vnímá tak silně. A jeho slova o „konci války proti ženskému sportu“ ukazují, že i poněkud ideologicky. O moc jinak na tom však není ani oponentní názorová skupina.

V kulturních válkách se však často zcela zapomíná, že za tím vším jsou jednotlivé lidské příběhy a osudy, často mimořádně komplikované.

Pokud se pokusíme od souboje mezi konzervativci a progresivisty oprostit, co o transgender sportovkyních v ženských soutěžích říkají vědci? Mají nad „běžnými“ ženami skutečně takovou výhodu, jak naznačuje Trumpova administrativa?

Nezávislých komplexních studií je jen velmi málo a ucelený obrázek se ze střípků nedá poskládat nade vší pochybnost. Stávající výzkumy leccos naznačují, někteří odborníci však tvrdí, že je zapotřebí mnohem více údajů, navíc pro každou sportovní disciplínu zvlášť. Vlastnosti, které mohou být výhodou v jednom sportu - například síla úchopu nebo hustota kostí - nemusí být výhodou v jiném.

Aby mohla trans sportovkyně startovat v oficiálních soutěžích, musí splnit celou řadu kritérií. Nejpodstatnějším z nich je podstoupení hormonální léčby, která vede ke snížení hladin testosteronu na úroveň obvyklou pro cis, tedy biologickou ženu.

Již v tomto ovšem někteří odborníci vidí první problém. Otázkou totiž je, kdy k hormonální léčbě dojde, přesněji jestli transgender sportovkyně byla chlapcem v pubertě.

Maskulinní dospívání může podle odborníků sportovkyním přinést značné fyzické výhody. Rozdílovým faktorem je testosteron. Produkuje jej každé tělo, i to ženské, nicméně jde o dominantně mužský pohlavní hormon a přibližně od 11 let věku jej v mužském těle cirkuluje přibližně patnáctkrát víc než v ženském. Do té doby není ve sportovních výkonech chlapců a dívek až takový rozdíl, ačkoli některé výzkumy ukazují, že i v nízkém věku jsou chlapecké atletické výkony o něco lepší.

Působení vysokých hladin testosteronu podněcuje růst, který může vytvářet sportovní výhodu, pokud člověk již v brzkém věku nepodstoupí hormonální terapii, která účinky hormonu omezuje. Mužská puberta vede k silnějším kostem, větší výšce, vyšší svalové hmotě, větší aerobní kapacitě a zvýšené produkci hemoglobinu, bílkoviny v červených krvinkách, která přenáší kyslík do pracujících svalů, což je důležité pro vytrvalost.

Tyto vlastnosti pak vedou k podstatným výhodám při fyzické aktivitě.

Dokazuje to i experiment z loňského roku, jehož výsledky vědci publikovali ve studii pro respektovaný sportovní vědecký časopis British Journal of Sports Medicine. Síla stisku ruky – všeobecně považovaná za ukazatel celkové svalové síly – byla u 23 zúčastněných trans sportovkyň po nejméně roční hormonální terapii nižší než u 19 zúčastněných cis mužů, ale vyšší než u 21 zúčastněných cis žen.

Zúčastněné transgender ženy měly také výhodu v parametrech, jako je absolutní maximální spotřeba kyslíku a index beztukové hmoty. V některých ohledech však dosahovaly dokonce horších výsledků než cis ženy, například ve vertikálním skoku s výpadem. Podle autorů studie to ukazuje, jak složitá je fyziologie trans sportovců a varovali před preventivním vyloučením.

„Trans ženy jsou jako skupina populace vyšší, větší a v absolutním smyslu silnější než cis ženy,“ uvedla Joanna Harperová, lékařská fyzička z Loughborough University ve Velké Británii, pro německou stanici Deutsche Welle. „Po absolvování hormonální terapie se však trans ženy nyní pohybují se sníženou aerobní kapacitou a svalovou hmotou.“ To může vést k jistým nevýhodám z hlediska regenerace nebo vytrvalosti.

Vedle toho odborníci jako omezující faktor přidávají i často zhoršené duševní zdraví způsobené předsudky a diskriminací. To je nepochybně také významná součást sportovního výkonu.

Ačkoli odborníci odkazují na nutnost dalšího zkoumání, na roli mužské puberty se již vesměs shodnou. A projevuje se to tak i v rozhodnutích jednotlivých sportovních federací.

Například mezinárodní plavecká federace zakázala plavkyním, které prošly mužskou pubertou, soutěžit v ženských soutěžích již v roce 2022. Světová atletika zase letos na konci března oznámila, že zavede testy způsobilosti pohlaví, jejichž součástí budou výtěry z tváří, které určí přítomnost genu „SRY“, a tedy chromozomu Y, části jaderné DNA, která se nalézá pouze u mužů.

Dostatečným výzkumem zatím neprošly ani samotné účinky hormonální terapie na výkonnost sportovkyň. Studie naznačují, že například co do produkce hemoglobinu je rozdíl vyrovnán již v řádu měsíců, ovšem u svalové hmoty to trvá výrazně déle.

Výzkumy na příslušnících armády zjistily, že fyzická výkonnost transgender žen se s přechodem na hormonální léčbu snížila, ale trvalo dlouho, než se srovnala s výsledky cis kolegyní.

Ve studii z roku 2021, které se zúčastnilo 46 trans žen v americkém letectvu, provedly tyto ženy před zahájením hormonální léčby za minutu o 31 % více kliků a o 15 % více sedů-lehů a trať 1,5 míle uběhly o 21 % rychleji než cisgender ženy. Po dvou letech užívání hormonů se rozdíly u kliků a sedů-lehů vytratily, v běhu byly trans ženy stále o 12 % rychlejší.

Obdobný výzkum z roku 2022 – tento na vzorku 228 trans žen v americkém letectvu – zjistil, že po roce hormonální terapie dosahovaly trans ženy ve všech měřených disciplínách výrazně lepších výsledků než cisgender ženy. Po dvou letech měly trans ženy a cis ženy stejné časy běhu. Po třech letech byly sedy-lehy na stejné úrovni. V klicích si i po čtyřech letech, tedy na konci měření, vedly trans ženy lépe.

Už jen rozdílnost výsledků ukazuje, že k odpovědím na výše položené otázky jsme stále velmi daleko. A to vůbec není jisté, zda by se výsledky těchto studií potvrdily v civilních sportovních soutěžích. Druhá věc je nicméně to, že v profesionálních kláních často rozhodují zlomky vteřiny a rozdíl může představovat třeba jen délka natažené paže.

Na to poměrně pochopitelně poukazují cis ženy sportovkyně, které se proti svým trans soupeřkám cítí být v nevýhodě.

Na nové kroky Trumpovy administrativy reagovala třeba Paula Scanlanová, bývalá kolegyně Thomasové. „Jako bývalá plavkyně UPenn, která musela soutěžit proti sportovci a sdílet s ním šatnu, jsem hluboce vděčná Trumpově administrativě za to, že odmítla ustoupit od ochrany žen a dívek a obnovit naše oprávněné ocenění,“ uvedla plavkyně podle sportovního webu The Athletic spadajícího pod New York Times.

Ostatně Trump své kroky právě ochranou dívek zdůvodňuje. Když tedy podepisoval v úvodu zmíněný exekutivní příkaz, obklopil se desítkami mladých děvčat.

Ale co ochrana trans dívek a žen? Jejich obhájci – kromě nedostatku konzistentního a přesvědčivého průzkumu, který by zákazy jednoznačně podpořil – zase poukazují na opačné etické otázky: nemají transgender sportovkyně morální právo soutěžit po boku svých vrstevnic a využívat prokázané sociální, fyzické a duševní výhody sportu?

Mezinárodní olympijský výbor ve svých tematických dokumentech uvádí: „Každý člověk má právo provozovat sport bez diskriminace a způsobem, který respektuje jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost. Důvěryhodnost soutěžního sportu – a zejména organizovaných sportovních soutěží na vysoké úrovni – zároveň závisí na rovných podmínkách.“

Jenže kdo je diskriminován? Cis žena, která zápolí proti potenciálně silnější trans ženě? Nebo trans žena, která se nemůže věnovat sportovní činnosti, kterou miluje? O čí důstojnost jde?

Samé otázky.

A přidejme další: Není profesionální sport vždy ze své podstaty do jisté míry nespravedlivý, jelikož vždy je někdo přirozeně vyšší, silnější, ohebnější, rychlejší?

„Je pravda, že soutěž může často skončit velmi malým rozdílem, ale v každé soutěži je mnoho faktorů, které se podílejí na celkovém výkonu, a pouhé konstatování, že ‚aha, někdo má výhodu‘ v jednom faktoru, nemusí nutně rozhodnout o výsledku,“ uvedla pro BBC Joanna Harperová, sportovní vědkyně a sama trans osoba.

„Je to otázka sociální spravedlnosti, kdy věda prostě neuspokojí všechny,“ řekl Bradley Anawalt, endokrinolog z Washingtonské univerzity, který dříve poskytoval odborné posudky pro NCAA, v rozhovoru pro UW Medicine z roku 2023. „Obávám se, že vědecká fakta budou použita k vzájemnému zatloukání a že nedospějeme ke konsenzu, protože naše pocity jsou tak vyhrocené.“

Sportovní asociace čelí obrovskému tlaku aktivistických skupin, sportovců a politiků a snaží se vytvořit politiku pro transgender sportovce, aniž by měly k dispozici významné údaje o tom, jak si vedou ve svých specifických disciplínách. Získat tyto údaje je ovšem vzhledem k velmi malému vzorku obzvláště náročné, ne-li nemožné.

Mnozí odborníci tak upozorňují, že se problematika nakonec může zúžit pouze na etickou rovinu – jak vypadá spravedlnost a čí zájem je oprávněnější? Legitimní otázky, na něž lze odpovědět jen na základě důkladné diskuse.

Co ovšem rozhodně nepomáhá, jsou ostrá slova a vyhrocené kulturní války.