Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Byl to svého času nejslavnější a posléze nejproklínanější cyklista světa, Lance Armstrong, kdo řekl, že druhý na pásce je pokaždé jen prvním poraženým. Tohle motto dobře odráží profesionální cyklistickou mentalitu, kterou si právě nyní, během Tour de France, opět připomínáme. Neexistuje v ní nic jiného než vítězství. Je jedno, jestli jste skončili druzí, třetí nebo poslední. Ve všech těchto případech jste byli mezi poraženými, a to je rozhodující.
Toto vrcholně kompetitivní a přísné vnímání světa cyklistiky má většina profesionálních závodníků. A je velice zajímavé, že identickou filozofii sdílí i většina kvalitních vědců. I zde totiž bere vítěz naprosto vše a na ostatní se prostě nedostává.
Uvedu jednoduchý příklad. Zkouší se několik postupů léčby určitého typu nádoru. Na konci testování se zjistí pořadí účinnosti jednotlivých látek, což znamená, že do budoucna se bude používat… Ano, samozřejmě, ta nejúčinnější, jež má současně i, pokud možno, nejmenší množství nežádoucích účinků.
Nemusí to být tak jednoduché, jak jsem to popsal. Někdy se látky kombinují, jindy se pro konkrétního pacienta s nějak definovaným rizikovým profilem používá zcela určitá specifická látka, ale to už jsou detaily. Základním principem, jak se dostat do celosvětově platných doporučených postupů pro konkrétní způsob léčby, je být v testovacím závodě první na pásce. Vítěz bere vše, ostatní jsou zapomenuti.
A tento princip zdaleka neplatí pouze v medicíně. V dnešní globalizované vědě s celosvětovým sdílením informací má platnost obecnou. A to je hlavní důvod, proč o tom píšu.
Toto pojetí nám mimo jiné také říká, že kvalita má absolutní přednost před kvantitou. Není totiž důležité mít stovky nebo tisíce studentů doktorských programů, není důležité publikovat v českých sbornících nebo časopisech se zanedbatelnou citovaností, které za hranicemi naší země nebo střední Evropy nikdo nezná. Není důležité klást si banální nebo dokonce předem zodpovězené otázky. Nejenže to není důležité, ale je to drahé a zbytečné, i když se to později podaří publikovat v nějakém (pseudo)odborném časopisu. A to už podrobněji nerozebírám, že podobné (pseudo)poznatky mohou sloužit jako odrazový můstek k akademické kariéře, a jen proto vlastně vznikly.
Už slyším protiargument, že bez široké základny nevyroste osobnost, a proto stavme pyramidy vědeckých pracovníků. Vždyť na jednu hvězdu je přece pokaždé potřeba spousta průměrných nebo slabých. Slyšel jsem to mnohokrát, ale myslím, že tento argument mé osobní zkušenosti neodpovídá.
Praxe, kterou znám, je taková, že v optimálním případě chytří a pracovití mladí lidé jdou dělat vědu s odhodláním dobýt svět, a kromě hubených financí jim jejich učitelé nebo šéfové nabídnou projekty, které jen výjimečně cílí na první místo. Jsem toho svědkem celá desetiletí.
Míjíme se totiž se shora uvedeným principem, že vítěz bere vše. Pokud bychom se ho drželi, pak by také muselo platit, že pouze vítězům vytváříme ty nejlepší podmínky a že těm ostatním nedáme nic. Ano, opravdu jsem napsal nic. Nikoliv třeba o jednotky procent menší podporu než těm nejlepším, jak se to u nás obvykle dělá.
A právě toto je, kromě chabého materiálního zajištění, základním problémem vědeckého a akademického světa v naší zemi. Obvyklé proklamace o nutnosti vědecké excelence se míjí s realitou a namísto stoprocentního zajištění těch několika nejlepších stojíme rozkročeni příliš široko a podporujeme i ty, kteří se první na pásku nikdy nedostanou. Nedostali se tam jejich učitelé, nedostanou se tam oni, nejsou schopni nasměrovat tam ani své žáky.
Jednoduše se to píše, hůře realizuje. Je to záležitost filozofie přístupu k rozdělování státních peněz určených na vědu. K přísnému a restriktivnímu postupu vedoucímu k úspěchu se totiž nemůžeme dobrat jakoukoliv domluvou. V ní by se nakonec vždy devadesát procent těch, kteří by na novém systému byli biti, postavilo proti změnám. Ostatně, k pravdě se člověk nemůže dostat hlasováním, to už kdysi tvrdil i Masaryk.
Ačkoliv je české nátuře podobná filozofie při rozdělování státních peněz naprosto cizí, přesto platí, že bez ní nemůžeme být úspěšní.
