Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Klimatickou změnu chápu jako nepochybný fakt, který by se mohlo podařit zmírňovat, především však jde o to se na ni adaptovat. Může mít zásadní dopad na právo, které reflektuje určitý stav světa, včetně důrazu na vysokou míru ochrany soukromého vlastnictví. To souvisí s evropským individualismem jako civilizačním výdobytkem.
Změní-li se však zásadně stav světa (teplota, půda, voda), bude udržitelné i takové nastavení práva? Nebude zesilovat tlak na společenskou funkci vlastnictví v tom, co se svými nemovitostmi musíme, a naopak nesmíme dělat? Podobně jsme to viděli během migrační krize, kdy se mechanismy určené pro zvládání řízení o právním postavení stovek a tisíců osob ukázaly být nefunkčními při pohybu řádově vyššího počtu osob.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Do ústavního práva téma změny klimatu přesahuje v takzvaných klimatických žalobách. To přináší řadu otázek. Co vyplývá z toho, když stát zaručuje zdravé životní prostředí? Co má regulovat? A co můžeme žalovat, když stát regulaci nedodržuje nebo reguluje málo? V jaké míře mohou soudy nahrazovat činnost politických orgánů, případně i absenci společenské shody, a to ve jménu práv konkrétních žalobců?
Žalobci bývají nespokojení s tím, jak věci jsou, ale u nás nejsou nespokojeni jen žalobci. Posloucháme-li politiky vládní i opoziční a sledujeme-li sociální sítě, těžko se ubráníme dojmu, že buď neobýváme stejný svět, anebo ten, který spolu obýváme, vnímáme značně odlišně.
Mnozí spoluobčané jsou nespokojeni, protože se jim žije špatně. Nebo mají pocit, že by se jim mělo žít lépe. V tom mohou být utvrzováni částí politické reprezentace i aktéry na sociálních sítích. Šíří se kvůli tomu hněv: Za to, jak se mám, může vláda, a ještě spíše všichni ti, kteří mi vzali to, na co mám právo. A ještě horší je, když to, co mi vzali, dali někomu, kdo si to podle mě nezaslouží (nepřizpůsobivým, Ukrajincům…).
Problém legitimního očekávání
Povšimněme si hesla: „Vrátíme vám, co vám vláda vzala.“ Jakmile jednou někdo něco má, očekává, že už to bude mít navždy, protože tak je to správné. Pro reálie USA o tom už před lety psali Fareed Zakaria nebo Francis Fukuyama v souvislosti se snahami omezit různé dotační programy. Popisovali, jakmile se objeví pokus o změnu etablovaných zájmů, aktivizují se voliči, podniky, neziskové organizace i média, aby tlačili na své zákonodárce, kteří mají zabránit například ztrátě pracovních míst. Zkrátka napsáno, aby se nic nezměnilo. V dotační společnosti, jak říká prezident Nejvyššího kontrolního úřadu, žijeme i my.
V právu se tento stav promítá v rozšiřování konceptu legitimního očekávání. Soudcům jednou zákonodárce stanovil plat na úrovni trojnásobku průměrné mzdy, a na tom se už zřejmě ve jménu jejich nezávislosti nesmí nic změnit. Účastníci stavebního spoření mají pocit, že po celou dobu trvání smlouvy mají právo na státní příspěvek ve výši odpovídající době uzavření smlouvy. Jak se ukazuje, zrovna tohle se změnit smí.
Významné části českých důchodců však už patrně nikdy nikdo nevysvětlí, že nebyli okradeni, prostě proto, že nemůže být chráněno očekávání, že vše související s jejich příjmy se bude vyvíjet jen ideálně. Taková ochrana legitimního očekávání by totiž také mohla znamenat, že se v politice už nedá dělat nic. Jen pokračovat v tom, co už je, jelikož každá změna může někoho zasáhnout.
Role Ústavního soudu
Souvisí s tím další otázka, a tou je role Ústavního soudu. Po desítky let se vedou spory o nákladech takzvané judicializace politiky. Jde o to, že o mnoha otázkách, dříve řešených voliči a parlamenty, rozhodují soudy, případně kontrolují, jakým způsobem rozhodují jiné orgány veřejné moci. Na jedné straně tím můžeme bránit politické svévoli, na straně druhé tím můžeme účinně vyprazdňovat obsah politického rozhodování.
Faktem je, že si těžko můžeme stěžovat na to, co vše soudy rozhodují, když je do rozhodování vtahujeme. Nechceme-li mít z českého Ústavního soudu parlamentní „třetí komoru“, neměli bychom jej pojímat jako přirozené završení zákonodárného procesu v každém případě, kdy se nám nelíbí, jak změna zákona dopadla, a to bez ohledu na to, jsou-li ve hře argumenty ústavní, anebo „jen“ politické. Když to děláme, prezentujeme své politické oponenty soustavně jako ústavní delikventy, což se může stát, ale pokud by to mělo být pravidlem, oslabuje to důvěru v politiku a ve veřejnou moc.
Nebezpečí delegitimizace
Ještě horší je, když je Ústavní soud, na který se obracíme jako na arbitra, postaven do situace, která je žalobci prezentována jako naprosto očividná. Rozporovaná věc, typicky zákon, je tak evidentně protiústavní, že pokud Ústavní soud nerozhodne podle našeho návrhu, musí být složen z darebáků, hlupáků, korupčníků nebo politických slouhů. Pokud tomu uvěří podporovatelé žalobců, je po autoritě Ústavního soudu. Už nebude vnímán jako nestranný, ale „jejich“. To neznamená, že nemají být kritizována rozhodnutí Ústavního soudu – často si to zaslouží.
Proč by ale mohli někteří lidé vůbec věřit, že je Ústavní soud zaprodaný? Často kvůli své frustraci, hněvu, pocitu přehlížení ze strany vlivných elit. A to není pouze náš případ. Právě tyto pocity vynášejí k moci postavy typu Donalda Trumpa. Proto by měli pro-systémoví političtí aktéři zvážit, jaké argumenty používají. Pokud zavedení korespondenčního hlasování prezentují jako přípravu volebního podvodu, těžko se divit poklesu důvěry ve férovost voleb. Ne kvůli principům korespondenčního hlasování, ale kvůli používaným argumentům.
Bydlení jako konkrétní výzva
Máme-li snižovat míru polarizace společnosti, která ohrožuje pocit sdíleného „my“, musíme společnosti nabízet i to, co poptává, a nejen to, co je správné tak říkajíc samo o sobě.
Srozumitelně to ukazují analýzy PAQ Research a takovým markantním příkladem je bydlení. Každý rok létat k moři nemusíme, ale někde bydlet potřebujeme všichni. Pokud máme pocit, že propracovat se k samostatnému bydlení až po padesátce je pozdě, budeme vzhledem k tomu, že jde o základní statek, mít tendenci vinit z této situace „systém“.
Liberální demokracie (demokratický právní stát) nepředznamenává konkrétní hospodářskou nebo sociální politiku, představuje pro ni hodnotový a institucionální rámec. Ústavní řád tak musí být propojen s politikou účinnou a inkluzivní v tom smyslu, že bere v potaz všechny. K tomu účelu by měl být změněn jednací řád Poslanecké sněmovny. Ale i Ústava by zasloužila dílčí úpravy (například zmírnění podmínek ústavní žaloby na prezidenta republiky). Zatím to však vypadá, že budoucí politické poměry budou svědčit spíše „filozofování kladivem“, tedy radikálním obratům než postupným reformám.
