Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Česko stejně jako mnohé další demokratické státy čelí, jednoduše řečeno, nebezpečí, že se jeho v mnoha ohledech selhávající, přesto však stále funkční demokratický režim změní v autokracii. Hrozí nám, že moc ve státě převezmou oligarchové kontrolující média, názorovou opozici, státní správu.
Na vině ale nebudou primárně lidé s autokratickými touhami. Ti jsou přítomni v každé společnosti a nedá se od nich čekat nic jiného, než že se pokusí své touhy naplnit. Na vině je způsob, jak demokratická část společnosti skrze své instituce a veřejnou politiku řeší výzvy, které před ní stojí. V povaze demokracie je totiž nutnost permanentně reagovat na nové situace, měnit se podle nich.
Demokracie neexistuje jako nějaký ideální stav, status quo, který je potřeba držet v neměnnosti a chránit proti nedemokratům, „vnějším nepřátelům“. Demokratičnost demokracie spočívá ve schopnosti odpovídat na komplexní krize komplexními úpravami svého systému a ustavit nové podoby rovnosti, svobody a sounáležitosti v nových podmínkách. Díky tomu nedat autokratům prostor.
Přispěvatelé rubriky Česká volba píší s velkou erudicí o potřebě značného množství systémových změn, které česká společnost potřebuje, aby se mohla vyvíjet. Potřebujeme silnou, pružnou a nezkorumpovanou státní správu. Potřebujeme vzdělávací systém, který bude věřit v potenciál dětí. Potřebujeme daňovou politiku, na které nebudou prodělávat ti nejchudší. Potřebujeme ochranu proti brutální ruské informační válce. Potřebujeme si přiznat, že klimatická změna pokračuje a my se s ní nevypořádáme, pokud budeme dělat, že není. Potřebujeme se oprostit od vulgárního rasismu a xenofobie, aby tu ukrajinští uprchlíci, na jejichž práci už mohutně vyděláváme, zůstali napořád.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii Česká volba, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Když člověk vidí takovou paletu potřebných systémových změn, samozřejmě se může ptát, co jim brání? Co nás jako společnost motivuje podrážet si nohy, proč je naším hlavním principem potrestat ty druhé, cítit se vítězoslavně ve chvíli, kdy „zabráníme“, „zastavíme“, „nedovolíme“, čímž dosáhneme jen jediného - sociálního zamrznutí?
Odpovědí je, že to nejtěžší, co potřebujeme změnit, je náš převládající a nevědomě sdílený postoj ke světu, k sobě samým a ke druhým lidem okolo. Když se v současnosti přeme o politickou budoucnost Česka, přeme se v zásadě o nejtěžší filozofické otázky – o významy základních pojmů, jako je svoboda, vláda, životní úspěch, důvěra, vlastní hodnota, role druhého v našem životě, role Evropy a mezinárodního práva.
Tváří v tvář negativním dopadům našeho současného provozování demokracie potřebujeme naplnit tyto pojmy významy a jednat podle nich jinak. Chceme-li přitom obnovovat demokratické principy rovnosti, svobody a sounáležitosti, je nezbytné interpretovat tyto pojmy tak, že se vyhneme dvěma postojům.
První postoj nám vnucuje představu, že v lidské přirozenosti je žít kmenově, držet se „vlastních lidí“ a nenávidět ty druhé. Tento postoj říká, že chceme-li přežít, je nutné zastrašovat všechny, na které naše moc dosáhne, a ukrýt se ve strachu před těmi, kdo nás mohou ohrozit. Kultura strachu ale končí dřív nebo později jednoduše válkou. Mezilidskou brutalitou, dehumanizací, násilím, utrpením, smrtí těch, kteří nic neudělali, nekonečnou spirálou msty.
Druhý postoj, který je třeba odmítnout, vychází ze zvláštně pojatého modernistického příslibu, že máme nejen naději, ale doslova nárok, aby se nám žilo stále pohodlněji a vlastnili jsme stále víc. Jenže takto pojatý nárok funguje vždycky jen ve prospěch jedněch na úkor jiných.
Ve jménu tohoto nároku máme tendence obětovat Ukrajinu, stále větší přírodní území, stále větší část budoucnosti našich dětí, stále další společenské menšiny, chudé lidi, pečující profese, humanitární pracovníky a tak dále. Jinými slovy, i tento postoj je postojem zvětšujícího se násilí na vybraných skupinách demokratického státu.
Demokracie jako režim ale aspiruje na přesný opak. Aspiruje na to, aby nebyla režimem nepřátel. Jeho hlavním motorem by mělo být stavět se proti násilí namířenému vůči vybraným sociálním skupinám.
Postoj kmenový i modernistický tak, jak jej dnes interpretujeme, je postojem, který mluví o nepřátelích, vůči kterým je určitý druh násilí dovolený. To demokracii oslabuje. Mnozí političtí teoretici i veřejní aktéři proto zdůrazňují potřebu skutečně transformativního myšlení, jak o sobě samém, tak o světě.
Změna myšlení není otázkou akademické filozofie a salonních debat, ale reálné praxe, jak ukazuje třeba kniha sociologů Stevena Levitského a Daniela Ziblatta Jak umírá demokracie (How Democracies Die). Autoři této knihy ukazují, že demokracie se v dnešní době nerozpadají násilnými převraty, ale pomalou erozí a zcela legálně.
Politici, kteří chtějí proměnit demokracii v autoritářský režim, využívají dostupných demokratických prostředků k tomu, aby účinnost týchž demokratických prostředků eliminovali a převzali moc. Zpochybňují svobodně občanské svobody, staví se na odpor proti odporu vůči násilí, delegitimizují legitimní oponenty.
Mají-li občané tváří v tvář autokratům zájem žít i nadále v demokracii, dostávají se do velmi komplexní a paradoxní situace. Pokud by totiž vystupovali proti autoritářským tendencím pouze na úrovni legálnosti, ničeho by nedosáhli, protože eroze probíhá právní cestou. Pokud by zvolili nelegální postupy, podíleli by se sami na demokratické erozi demokratických institucionálních opor.
Celé drama demokracie se tedy podle všeho odehrává v prostoru mimo dualitu zákonnosti a nezákonnosti. A sice v prostoru společenské dohody - na významu pojmů, politické kultury, dostatečné shody na nepsaných pravidlech, které dávají tvar vládnutí i organizaci každodenního života.
Jde o debatu o filozofickém postoji s velmi praktickým dopadem. V demokracii platí, že osudem člověka není podřízenost moci a násilí. Demokratický režim umožňuje, aby se lidé od násilí osvobozovali, vystupovali proti němu a věřili, že život může vypadat i jinak. Demokracie umírá tam, kde se začínáme víc bát, než věřit v emancipaci; kde se stáváme mechanismy strachu a zastrašování.
A to je právě to, co české společnosti hrozí. Kmenový postoj, řízený strachem a pocitem frustrace z toho, jak současná demokracie selhává, nahrává autokratům. Postoj modernistického pokroku zase nahrává jen těm, kdo už jsou zabezpečení, a tím pádem svobodní pro další expanzi. Velká část společnosti tímto sítem propadá a bohužel jako by neměla jinou možnost, než na svém vlastním pádu participovat.
To, co potřebujeme v současné chvíli, je tedy silná demokratická odpověď na situaci dvojité hrozby zároveň: potřebujeme reagovat na selhávání demokracie ve věci rovnosti, svobody a sounáležitosti. A zároveň na všudypřítomného autokratického ducha strachu, který toto selhání obratně využívá.
Co zahrnuje silná demokratická odpověď? Navrhla bych tyto body: Zaprvé, nechápat svobodu jako osobní nárok, který nám má poskytnout abstraktní „systém“. Měli bychom ji chápat jako účast na systému skrze naplnění vlastní sociální role.
Nesmíme odmítat svou moc, ať už rodičovskou, kolektivní, finanční nebo kulturní. Vnímejme, jak zásadně jako rodiče svou péčí ovlivňujeme pocity emočního bezpečí, odvahu a respekt k okolí našich dětí. Vnímejme, že mlčet například v pracovním prostředí, když jsme svědky nespravedlnosti znamená také kolaboraci s násilím. Ozvat se proti tomu znamená uplatnit svou moc.
Vnímejme také, že kultura zásadně ovlivňuje veřejné dění a podpořit kulturu znamená podpořit i prostory setkávání a vzájemného propojování, která nejsou motivována výhradně ziskem. Konečně, vnímejme, že finanční solidaritou s nejchudšími podporujeme stabilitu budoucího vývoje.
Je potřeba nepopírat, že na něco máme vliv. Netvrdit, že jsme bezmocní tam, kde jsme mocní, jen se nám nechce jít do konfrontace nebo nepohodlí. Nebojme se dřív, než je to nutné. Odmítněme preventivní rezignaci.
Za druhé, místo popisů všech selhání je třeba analyzovat, co ještě funguje. Popisovat to, oceňovat, propojovat, zpevňovat. Podporovat lidi ve svém okolí v jejich schopnostech a ukazovat, že se o ně opíráme. Upozorňovat na naši vzájemnou závislost. Říkat: Na co se dá ještě spolehnout? Díky čemu můžeme ještě zažívat pocit jistoty? Co nás společně posiluje? Na čem jsme schopni se domluvit? Čemu se umíme společně postavit?
Za třetí, svobodu je třeba chápat jako náš osobní odpor proti násilí jedněch na druhých v místech, kde žijeme - v intimních vztazích, ve škole, v byznysu, v církvích, v akademii. Přehlížet násilí proto, že je ještě „neškodné“, „trapné“, „jenom verbální“, „jenom digitální“ znamená brzy zažít násilí „život ohrožující“, „nepochopitelně brutální“, „nemožné porazit“.
Proti násilí je nutné se stavět tam, kde je nám to extrémně nepříjemné a trapné, ale stále ještě zvládnutelné.
Máme-li regenerovat demokracii, je potřeba zesilovat její kulturu a od ní pak odvíjet systémová opatření. Kultura demokracie je silnější než politika síly. V tomto smyslu slibuje, že můžeme mít neustále víc a mít se lépe – ve smyslu zralosti, sounáležitosti a rovných práv.
