Článek
Nedávno jsem si uvědomil, jak naprosto zásadní pro růst individuality, ale i celých společenství a národů je schopnost spojit následek se skutečnou příčinou. Jednoduchost tohoto principu je však matoucí. Ve skutečnosti je umění rozlišovat a vnímat nejhlubší hlasy vnitřního svědomí vzácnou ingrediencí lidskosti. Říká se dokonce, že jde o psychologickou a spirituální svátost.
Je potřeba jít mnohem dál než jen k tomu, co je na první pohled zřejmé, a po každém vlastním tvrzení si položit další ‚proč‘. Jen tak se dostaneme až k samotné podstatě – do hloubek, kam jsme se dosud báli podívat, až k základům našich motivací a představ o světě, bez předsudků, naučených stereotypů a slepé víry.
Pojďme se však nejprve rozhlédnout, kde právě jsme. V takzvané polykrizi mnoha masivních, současně probíhajících změn. Zdá se, že každá z nich nás nutí k potřebě binární volby. Progrese, anebo návrat, rovnost, anebo právo silnějšího, klima, anebo důchody, atd.
Náš svět dualit se pak překládá do těsných výsledků voleb. Vydobyté těsné vítězství však brzy střídá skepse, protože se hrozíme prohry v dalším kole. Ve skutečnosti ale právě tyto falešné alternativy jsou oním jádrem zoufalství naší doby, ke kterému jsme se nechali „vyhecovat“. Jsme jak do sebe zakleslí jeleni.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Počáteční odhodlání a agresi střídá zděšení z nevyhnutelné zkázy. Úkolem dneška je proto porozumění, jak je koncept dualit mylný. Součástí reality totiž vždy bylo, je a bude „to i to“. Nevyhnutelná koexistence obou pólů. Jedinou možnou cestou proto je hledání zlatého aristotelského středu. Nikoliv průměru, ale optima v návaznosti na kontext.
Krize Západu a neúnosná nerovnost
Mezi klíčové výstupy novověku patří kontinuální sociální bohatnutí a boj za rovnoprávnost. Západní demokracie ale čelí nové vlně nespokojenosti. Katalyzátorem je absence všeobecně sdílené strategie, jak na klíčové megatrendy dneška smysluplně reagovat, a rostoucí nerovnost, ať už jde o majetek nebo příležitosti. To vše novým instantním způsobem nasvěcují sociální média.
Mylnou binární volbou jsou v daném případě koncepty individualismu a soukromého vlastnictví a na druhé straně kolektivismu, solidarity a inkluze. Od pradávna lidstvo nebylo schopno přijít s udržitelným a morálně opodstatnitelným konceptem funkční společenské smlouvy, které dominuje jedna či druhá strana spektra. Neexistuje totiž. Smysl má jedině průběžná kalibrace, která ladí systém v souladu s neustále se měnícím kontextem, nemorálními nedostatky nastavení na straně jedné a zvrácenými benefity na straně druhé.
V praxi jde dnes zejména o dvě oblasti. Za prvé o korekci výnosnosti kapitálu, z nějž profituje úzká globální skupina rentiérů a která je dosud trvale vyšší než tempo hospodářského růstu, z kterého žijí a rostou všichni ostatní. A to úpravou daňového mixu směrem k nižšímu zdanění práce a naopak vyššímu zdanění kapitálu, včetně eliminace úniků a takzvaných daňových rájů.
V kontextu Česka, kde celková míra nerovností chvályhodně neroste, jde především o reakci na rozevírající se nůžky mezi periferiemi a centry, přesměrování dividend do reinvestic a zastavení dalšího zadlužování země.
Za druhé. Zlepšení úrovně veřejných služeb, od vzdělání, přes povolovací procesy až po zdravotnictví. Ve smyslu jejich dostupnosti, kvality a transparentnosti, podobně konceptu „cafeterií“, který dobře známe ze soukromé sféry.
Ruské trauma, se kterým lze pracovat?
Máme tu další kolo násilné ruské expanze. Zažitým zdůvodněním je, že je to zkrátka náturou národa, píše se o ruské duši. Je však zjevné, že tato diagnóza k nalezení udržitelných mírových řešení nestačí.
Ruský lid byl od pradávna formován určitou nekonečností. Prostoru, lidského kapitálu a přírodních zdrojů. To současně vedlo k jejich znevažování a hazardu, ale také k pocitu možné ztráty kontroly a rozpadu. Staletí zneužívání a znásilňování této nekonečnosti jsou zdrojem ruských traumat. Hlubinou reakcí je manifestovat zažité zpět, opakovat patologické vzorce. To je, oč tu běží.
V naší dnešní vyhrocené situaci nemůžeme jinak, než se bránit. Odstrašit Rusko od dalšího násilí naší odhodlaností na všech úrovních. Politické, vojenské a hospodářské. V tomto ohledu před Čechy stojí staronová výzva překonat zažitý vyčkávací postoj namísto aktivního formování vlastní budoucnosti. Mnozí strategii „přizpůsobivého přežívání“ považují s ohledem na 20. století za úspěšnou.
Neuvědomují si však, že postoj politické oběti nás nejen determinuje k opakování proher, ale propisuje se do všech oblastí našeho života. Neochota přijmout odpovědnost za vlastní rozhodnutí a její delegování na nějakou vyšší autoritu je dobře vidět na formalismu a nehybnosti státních institucí i samospráv. Výsledkem je stagnace, předzvěst pádu. Muniční iniciativa je v tomto ohledu zatím jediným srozumitelným příspěvkem.
Ale co dál? Jaká je naše dlouhodobá strategie s Ruskem, až nynější eskalace násilí a militarizace, podobně jako v závěru minulého století, opadne? Winston Churchill kdysi řekl: Ve válce rozhodnost, v porážce odpor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle. Chceme-li tedy zastavit opakující se katarze násilných konfliktů, je potřeba realizovat zastřešující světovou humanistickou strategii. Marshallův plán pro Rusko, který nemůže být pouze hospodářskou politikou, ale upřímnou a důsledně exekuovanou integrační strategií.
I bez možnosti dohlédnout na všechny důsledky je však zřejmé, že i taková míra úsilí a nejistoty je zcela akceptovatelným nákladem v porovnání s dopady velkých konfliktů jaderného věku. Stejné otázky a hledání cest, jak transformovat odvěká traumata, je třeba u všech chronických konfliktů dnešního světa. Od toho v Gaze až po eskalující studenou válku mezi USA a Čínou.
Neživý křemík, anebo cítící vědomí?
Jednu z možných strategií vývoje lidstva před časem filmově zpracoval kultovní snímek Matrix bratrů Wachowských. Digitální technologie, umělá inteligence, světy typu Metaverse nás tímto směrem již spolehlivě vedou. Již dnes pro svůj komfort ochotně obětujeme svoji svobodu. Necháváme technologické platformy třídit informace a rozhodovat za nás dle přání finančně motivovaných korporací. Bez nadsázky se jedná o de-evoluci lidského vědomí.
Druhou možnou strategií je ta, kde člověk a jeho cítící vědomí je středobodem lidského úsilí. Vzdělání je, tak jak si přál vizionář Komenský, primárně dílnou lidskosti. Tak dáváme hlubší smysl, strukturu a nadčasovou udržitelnost síle lidské vůle. A jak by řekl Jan Hus, přibližujeme nás tak životu v pravdě, který nemůže být ničím jiným, než tím, co je dobré pro všechny.
Ve skutečnosti jsou tyto strategie opět jen falešnou volbou. Potřebujeme obě stejnou měrou. Strategie „gravitace křemíku“ je nezastavitelnou a nezbytnou inovací k dalšímu růstu materiální prosperity. Navíc, tváří v tvář enviromentálním dopadům osmi miliard lidských životů, se stává virtualizace nezbytností ke znovunastolení rovnováhy člověka s přírodou. S akcelerací této cesty ale roste také riziko zneužití nových technologií a sebezničení.
Práce na rozšiřování lidského vědomí tyto nedostatky kompenzuje. Probíhající reforma vzdělávacího systému v Čechách v tomto smyslu před námi otvírá zcela nové možnosti. Umělá inteligence nahradí celou řadu lidských činností, kterým jsme ve školách věnovali spoustu času. Nově získaný prostor tak můžeme investovat do socio-emočních kompetencí, kultivace ctností a charakteru. A díky kapacitě AI výuku přiměřeně individualizovat a tím zvýšit dopad napříč žákovským spektrem.
Objevování cest spolupráce
Zásadní praktickou pomůckou ke změně vnitřních postojů je udělat krok zpět a akceptovat, že ducha „druhé strany“ nelze vymazat. Ve vesmíru zkrátka žádné zázračné odpadkové koše ani dostatečně velké ploty neexistují.
Vše je jeden dokonale provázaný celek, který nám z definice umožňuje pouze přetvářet, nikoliv zcela eliminovat. Ježíš, jako osobnost s možná největším dopadem na formování smýšlení západního světa, by nám právě v tomto ohledu měl být největší inspirací. A tedy univerzálním konceptem praktické, nikoliv naivní, inkluzivity.
Budeme-li v tomto prvním kroku úspěšní, pak se v našem prostoru myšlení objeví nové koncepty rozšiřující paletu řešení, na kterých se můžeme s takzvanou protistranou shodnout a stavět pokojnou budoucnost. O čem mluvím, bych rád ilustroval na dvou vlastních občanských aktivitách.
První je práce celé řady dalších lidí na inovaci demokratického procesu o tzv. deliberativní prvek, inspirovaný řadou úspěšných projektů v zahraničí. Jde o strukturovaný, případně facilitovaný dialog občanů, kde online je pouze pomocníkem. Lidé se znovu učí a objevují sílu dialogu tváří v tvář. Od malých komunit až po projekty národního rozsahu. Na nejrůznější témata a zejména ta štěpící a kontroverzní.
Prvním významným počinem v této oblasti je nedávno spuštěný projekt spolupráce mezi státem, aktivní veřejností a byznysem „Dobré ráno Česko“. Cílí na vytvoření sjednocujícího autentického a aspirativního příběhu Česka, který bude sloužit jak pro domácí využití, tak zahraniční prezentaci.
Komentáře k iniciativě Dobré ráno, Česko
Druhou aktivitou je Druhá ekonomická transformace, sdružení špiček českého byznysu, kterou jsem spoluzakládal. Produktem jsou změny společenských narativů, umožňující racionální uchopení velkých ekonomických výzev Česka, a současně realizace konkrétních legislativních změn. Ve svém jádru ale nejde o nic jiného než o nalezení shody mezi podnikatelskými osobnostmi a využití jejich souhrnné dynamiky a know-how pro řešení velkých změn a problémů, které jsme dosud nebyli schopni efektivně posunout.
Tím se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu. K osobní výzvě. Každý jsme povinován, sobě i druhým, přijmout svůj díl odpovědnosti za stav světa. Ne toho abstraktního stovky kilometrů daleko, ale toho, který se nás každý den „dotýká“ a který bez výjimky máme možnost alespoň o kus zlepšit. Světa našich nejbližších, spolupracovníků, včetně našich oponentů a těch z „druhé strany“. Jistě ne zvýšením intenzity současného přístupu a doufáním v jiný výsledek. Ale změnou vlastního postoje. Nabídkou pomoci, která adresuje skutečné příčiny, a formou, kterou je druhá strana ochotna přijmout. Přeji vám mnoho vytrvalosti a neutuchající víru v to, že to jde a má smysl. Má!
