Článek
Co se stalo od roku 2004, kdy jsme za celkové shody téměř celé politické scény vstupovali do Evropské unie a Česká republika tak obnovila své zakotvení na politickém a kulturním Západě i formálně? Tehdy se zdálo, že varianty v podobě hledání třetích cest, mostů mezi Východem a Západem nebo otevřená orientace na Východ zůstanou marginálními názory bez reálného politického vlivu.
Česká republika za tu dobu výrazně zvýšila svou ekonomickou výkonnost, životní standardy i postavení na mezinárodní scéně. Přesto je ale zřejmé, že se nenaplnila část očekávání občanů. Za selhání považují přetrvávající rozdíl životní úrovně zejména ve srovnání se sousedy ze „staré“ EU (Německo a Rakousko), pocit ze stálého vnímání ČR jako bývalé země druhé kategorie a také malého vlivu na některá unijní rozhodnutí, která považují za ohrožující pro další vývoj země.
Na tomto posunu vnímání Evropské unie má bohužel významný podíl domácí politická reprezentace, a to ze dvou důvodů. Prvním je ten, že podstatná část vývoje ekonomické a sociální situace občanů je odrazem jejích vlastních hospodářsko-politických rozhodnutí a samotná Unie na ně má podstatně menší vliv. Svádět vlastní chyby a problémy na EU se přitom stalo obvyklým nástrojem téměř všech stran. Posilují tak mezi lidmi pocit, že pokud se stane něco dobrého, je to díky skvělému výkonu vlády, ale pokud je něco špatně, je za tím rozhodnutí EU, se kterým jsme nemohli nic dělat.
A právě to je druhým klíčovým problémem posunu našeho vztahu k EU: s téměř každým unijním rozhodnutím jsme alespoň něco málo dělat mohli, ale neudělali, a ex post pak hledáme viníka. Výmluvnou ukázkou je diskuze o Green Dealu a opatřeních, která z něj vyplývají, jako emisní povolenky s dopadem na domácnosti. Minulá vláda Green Deal schválila, ta současná pokračovala ve schvalování opatření, ale poté, co zjistili, co z toho vlastně vyplývá, začali téměř všichni celý plán odmítat a kritizovat.
Nejde přitom o to, jestli jsou v celé strategii chyby a omyly – nepochybně jsou –, ale o fakt, že při schvalování na úrovni EU nedocházelo k žádné zásadní debatě na domácí politické scéně. Opatření se podle všeho schvalovala na úřednické úrovni a politická diskuze nastala až poté, co bylo vše rozhodnuto.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Vzhledem k přesunu nemalé části kompetencí států na EU by přitom právě témata diskutovaná na její úrovni měla být klíčovými tématy domácí politické diskuze už v momentě jejich schvalování nebo dávno před ním. Místo toho je obvyklým vzorcem ponechání schvalovacího procesu bez větší pozornosti domácí politiky a následné rozhořčení nad tím, co zase v Bruselu „nikým nevolení byrokraté“ vymysleli. Jistě, naše váha při rozhodování má své limity a řadu problematických rozhodnutí by se změnit nepodařilo. Přinejmenším by ale mohl posílit pocit, že takový je proces politiky, že se musíme snažit posílit naše názory v rámci EU nebo podpořit strany, které jsou takové názory schopny v Evropě prosadit.
Jedním z příkladů tohoto přístupu je vztah k euru. Kolik procent lidí opravdu rozumí významu samostatné monetární politiky státu? Ta je přitom ekonomicky vzato jediným relevantním důvodem pro existenci samostatných měn. Proto lze respektovat názory, které upozorňují na rizika spojená s její ztrátou, ale naprostá většina odmítání je dána národovecky zabarveným pocitem, že koruna je symbol státnosti a my si to sami umíme dělat lépe. Takže maximem možného ve volební kampani je i u stran s proevropsky naladěným voličstvem slib, že euro přijmeme, „až to pro nás bude výhodné“. Jenomže pokud nebudou politici vysvětlovat, že jde nejen o náš dávno přijatý závazek, ale hlavně součást podílu na spojování Evropy, nebudou mít voliči pocit výhodnosti nikdy.
Současný mezinárodní vývoj přitom potvrzuje, jak zásadní je úspěch evropského projektu pro bezpečnost a stabilitu České republiky. Do února 2022 si snad bylo možné myslet, že samostatná existence, nejlépe dle švýcarského vzoru, by mohla být reálnou alternativou. Po ruské agresi na Ukrajině je ale jasné, že opuštění EU by znamenalo vstup do geopolitického vakua, a protože vakuum je v geopolitice jen dočasný stav, není pochyb, kdo by ho brzy zaplnil.
Ostatně, když jsme u toho snění o švýcarské nezávislosti: mnoho kritiků Evropské unie se škodolibou radostí přijalo informaci o zavedení amerických cel na většinu produktů z EU ve výši 15 procent. Mnohem méně jich ale komentovalo fakt, že pro Švýcarsko jsou zavedena cla na úrovni 35 procent a stejnou výši má jiná země se sice odlišnou, ale také samostatně vnímanou zahraniční politikou, a to Srbsko.
Posílení našeho vlivu na podobu Evropy je přitom právě kvůli ruským snahám o expanzi a souběžnému odklonu USA od Evropy klíčové. Proč potřebuje Evropa, tj. evropští členové EU a NATO, jinou zemi ke své obraně před Ruskem, když Evropa má 3× více obyvatel než Rusko a poměr nominálního HDP je ještě drtivější, zhruba 10:1? Jistě, Rusko má výraznou převahu v jaderných zbraních, ale pokud k Evropě přidáme vojenskou sílu Ukrajiny, je představa prohry s Ruskem v konvenční válce absurdní. Přesto jsme plni pochyb a jedním z hlavních důvodů je to, že Evropa není navzdory celé dosavadní integraci dostatečně propojená a akční, aby měla důvěru ve vlastní síly.
Právě proto by mělo být hlavním úkolem politiky zajistit pozici naší země v rámci Evropy a posílit roli EU ve světě, její nezávislost a obranyschopnost. Nedělejme si totiž iluze – vládnutí Donalda Trumpa není jen nešťastnou epizodou, po níž se vše vrátí k normálu a úzké evropsko-americké spolupráci. Role Evropy bude v očích USA dále klesat a význam sil hlásajících buď izolacionismus nebo orientaci na jiné části světa bude přetrvávat. To může ovlivnit funkčnost NATO a důvěryhodnost záruk, které ze strany USA dostáváme. Zároveň je těžko představitelné, že by se Rusko změnilo a přestalo být hrozbou pro celou Evropu – zejména její východní a severní část.
Tato nová situace vyžaduje zjednodušení rozhodování v zahraniční politice tak, aby většina kontinentu nemohla být blokována pár vyděračskými vládami. Stejně je nutné další posilování jednotného trhu tak, aby se stal hlavním prostorem pro evropské firmy a snížil závislost na USA. Místo jednostranné orientace na boj s klimatem a byrokratické výmysly typu ESG je nutné otevírání vnitřní konkurence a odstraňování bariér.
Proto je také nezbytné, aby na úrovni EU existovaly způsoby jak rychlých změn dosáhnout, což může znamenat vzdání se některých dalších pravomocí. Ostatně, všimněme si jednoho pravidla: nejčastěji kritizují Evropskou unii za neschopnost rozhodovat právě ti, kteří se proti možnostem zjednodušení pravidel a hlubší spolupráce nejvíc brání. Nejvyšší čas tento přístup opustit.
