Článek
Několik posledních volebních kampaní je ve znamení souboje dvou ekonomicko-sociálních konceptů. Z jednoho tábora slyšíme o budoucnosti s nižšími daněmi – nebo alespoň stejnými jako doposud – doprovázené slibem škrtání státních výdajů. Z druhé strany o neměnných či dokonce větších sociálních jistotách financovaných státem v přiznaném či skrytém zadlužovaní. Týká se to prakticky všech zemí s rozvinutou demokratickou kulturou, Českou republiku nevyjímaje.
Je to patrné minimálně od poslední velké finanční krize roku 2008, kde si svět vyzkoušel experiment kvantitativního uvolňování peněz, který krátkodobě zafungoval, a všechny ekonomiky se naučily řešit svoje problémy „zalitím“ novými penězi. Dnes často citovaný Mario Draghi obhajoval kvantitativní uvolňování s tím, že sice zvyšuje nerovnost, ale brání před hospodářskou recesí a explozí nezaměstnanosti.
Tento koncept se však zadrhnul, světem se přehnala vlna inflace a finanční trhy už jsou mnohem obezřetnější, když mají financovat zadlužování států a to zejména v delším časovém horizontu. Prvním alarmujícím signálem bylo krátké působení britské premiérky Lizy Trussové, která se svým plánem radikálního snížení daní jako způsobu nastartování ekonomiky přivedla Velkou Británii téměř na hranu bankrotu. Dnešní realita bývalého impéria je spíše o zvyšování daní a škrcení výdajů, kde se dá.
Největší bubákem světového finančního systému je nyní státní dluh USA, téma zastiňuje i Trumpovy tarify, ačkoliv většina mediálních výstupů je právě o nich. Po několika měsících Donalda Trumpa v úřadu už tušíme, že jeho celní válka má především za účel zavést nový zdroj financování státní kasy, i když je zde jistě ve hře i jeho merkantilistická vize a touha změnit pravidla světového obchodu. Bankrot Spojených států asi v krátkodobém horizontu nehrozí. Soudím hlavně podle toho, že Warren Buffett stále drží pokladniční poukázky americké vlády.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
Je ale jisté, že všechny vlády to budou mít s financováním svého dluhu v příštích letech obtížnější. To je důležitá zpráva v souvislosti se všemi velkými a ambiciózními plány dnešní Evropské unie. Vyzbrojování, dekarbonizace, digitalizace a udržování sociálního státu v podmínkách zhoršujícího se demografického profilu jsou výzvy, které nebudeme schopni financovat najednou, pokud se nezaměříme na podporu hospodářského růstu. Zjednodušeně řečeno, naše ekonomika musí začít růst rychleji než inflace a související úrokové sazby, pokud chceme zachovat určitý smír ve společnosti. Samozřejmě dluhy lze „vyřešit“ i akcelerovanou inflací, ale takový scénář se neobejde bez významných sociálních a politických turbulencí. Že se s nárůstem cen nehodlá obyvatelstvo smířit, vidíme aktuálně na politických preferencích a volebních výsledcích v celém západním světě.
Příležitost za dveřmi
Česko poslední roky stagnuje, přesto má ale dobré předpoklady k tomu, aby prosperovalo. Je členem EU, která stále patří mezi největší ekonomiky, a je nejbohatším regionem světa. Evropská unie má mnoho rezerv, které může využít, a tím nastartovat svůj růst, z čehož bude Česko i díky své poloze uvnitř bloku a sousedství s Německem a Rakouskem vždy těžit. Evropskou prioritou Česka tak musí být vytvoření skutečného jednotného trhu bez obchodních bariér. A zároveň rychlé dobudování jednotného evropského kapitálového trhu. Kolem těchto témat máme budovat své aliance v rámci struktur EU.
Čína a USA se v posledních dvou dekádách v tempu růstu ekonomiky Evropě hodně vzdálily. Na obhajobu Unie je však třeba říct, že jsme jako celek nevydali na podporu ekonomiky takové fiskální stimuly jako tito dva rivalové. Důvodem byla především opatrnost severního křídla EU k vyššímu zadlužování, ale i to se nyní mění. Německo vyhlásilo s nástupem nové vlády vedené kancléřem Merzem gigantický fiskální stimul pro ekonomiku ve výši přes 500 miliard eur rozložený do několika let, který svým rozměrem překoná i Marshallův plán. Německo patří stále mezi země, jimž budou finanční trhy věřit, a tak u našich sousedů nemusí zůstat jen u slibů. Je docela reálné, že se tyto prostředky budou skutečně investovat.
Česko má obrovskou příležitost na této vlně investic participovat. Otočme částečně kormidlo našeho politického a byznysového zájmu z USA na Berlín, Mnichov, Frankfurt a Hamburk. Je až překvapující, jak málo toho o dění v Německu víme a také jak málo toho Němci vědí o nás.
Apetit na riziko
Nutnou podmínku prosperity Česka je rozpohybovat, neboli „rozinvestovat“, kapitál firem a domácností a podpořit tyto investice posílením kapitálového trhu a reformou pracovního trhu. Ekonomický rozvoj u nás nemůže nastat, pokud neprovedeme změny na pracovním trhu. Bez dostupné pracovní síly v celém spektru profesí se nové investice v Česku neuskuteční.
Řešením může být zeštíhlení státu, který dnes zaměstnává přibližně dvacet procent práceschopného obyvatelstva, reforma zákoníku práce, či akcelerace řízené migrace. Pravděpodobně to musí být kombinace všech nástrojů, ale ať už vezmeme do úvahy kterýkoliv z těchto nástrojů, vždy je spojený s nějakým rizikem. Měli bychom s nimi počítat.
Nastartovat domácí investice, do kterých počítám i investice zahraničních firem působících v Česku, není věcí jednoho opatření, daňové sazby či zákona. Je to mix kroků, kterými stát může motivovat pozitivně i negativně držitele kapitálu, aby s ním pracovali. Z Česka odchází ročně více jak pět procent HDP na dividendách, to je více, než je průměr jiných zemí v regionu. Firmy tu nevidí příležitosti a stát je svou daňovou politikou nijak nemotivuje reinvestovat peníze znovu tady u nás.
Prosperita Česka je věcí širší společenské shody nad tím, jak vnímáme rizika. Kyvadlo se v české společnosti naklonilo až příliš k tomu být v bezpečí a eliminovat maximum možného rizika. Žili jsme v čase, kdy byl ekonomický růst samozřejmostí. To se však změnilo. Pokud nechceme omezovat sociální stát, chceme demonstrovat Rusku naši vojenskou připravenost – a zároveň nechceme mít daně jako ve Francii – pak musíme přijmout vyšší riziko a více investovat s důvěrou, že nám to přinese ekonomický růst, který nám umožní naše priority zafinancovat.
Když mluvíme o investicích a riziku, nejde jen o to na individuální úrovni vyndat peníze ze spořicího účtu a dát je více do akcií a dluhopisů, abych pokryl svoje náklady ve stáří. Jde především o snahu dělat věci jinak, pokládat si otázky, jestli to či ono opravdu jako společnost i jednotlivci potřebujeme, zda by nebylo lepší vyzkoušet nové postupy. Změna vždy představuje určité riziko. A riziko bývá často spojené s dílčím neúspěchem, který by ovšem neměl být důvodem se zastavit či se vrátit do původního bodu, ale zdrojem znalostí pro další cestu.
Velcí a malí? Spíš pomalí a rychlí
Více a více analytiků se shoduje, že vstupujeme do období polykrize, kde se ve světě mění mnoho věcí najednou a tento dynamický stav může pod tlakem technologického rozvoje a společenských změn přetrvat delší dobu. Nesouhlasím s názorem, že končí globalizace. Opak je pravdou, globalizace jako společenský fenomén akceleruje na internetových dálnicích, po kterých sviští data a informace poháněné stále se zrychlujícími procesory a algoritmy. Svět se nám před očima zmenšuje, jen si připomeňme, jak vzdálené pro nás byly události v USA či v Argentině před třiceti lety. Dnes máme pocit, že jsme prakticky přímo v centru dění a že se nás vývoj ve světě dotýká, a ono tomu tak i fakticky je.
Politický protekcionismus bude na mnoha místech světa zadržovat kapitál a nutit firmy vyrábět i na místech, která by nebyla jejich první volbou. Výrobní kapacity tak budou v další fázi globalizace regionalizované, ale to není symptom konce globalizace jako takové.
Česko není v evropském kontextu nijak malé. Sedíme vedle velkých evropských hráčů za jedním stolem s právy, které jsme historicky nikdy neměli. Ve světovém kontextu ovšem jsme malá země, která nemá ekonomický ani vojenský výtlak, a potřebujeme EU jako geopolitický projekt, který nás reprezentuje.
Zároveň platí, že díky tektonickým změnám, které přinášejí nové technologie, se rozdíly stírají. S trochou nadsázky se dá říci, že není velkých a malých států, není velkých a malých firem. Jsou především pomalu a rychle se adaptující firmy a státy, podle toho, jak se dovedou přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Na rychlé změny reagují menší organizace obvykle rychleji a lépe než velké celky. To by mohla být pro Česko výhoda.
V současné době představuje největší disrupci a změnu využívání umělé inteligence. Optimalizovat chod státu díky AI může mimo jiné pomoci zvýšit daňové výnosy, zrychlit vymáhání práva, snížit počet státních zaměstnanců a tím částečně eliminovat potřebu importu pracovní síly. Historie nás učí, že je-li k dispozici technologie, kterou si může člověk usnadnit život, tak ji vždy použije. Žádná společnost si nemůže dovolit před pokrokem zavírat dveře, je třeba si nové koně osedlat. Je to zkušenost, kterou spolu nepřímo sdílí Adam Smith i Teng Siao-pching, oba velcí ekonomičtí reformátoři Západu a Číny.
Omezení polarizace
Každá velká změna ve společnosti vyžaduje konsensus, jinak se společnost polarizuje a vzniká napětí, které v určité chvíli může vést až k nepokojům a rozvratu systému. Čím více lidí se podílí na rozhodování o změnách, tím je systém stabilnější. Václav Havel už v devadesátých letech zformuloval ideu o nutnosti reformovat výkon demokracie a omezit monopol politických stran na politické soutěži. Nevnímal demokracii jenom jako politickou soutěž prostřednictvím opakujících se voleb, ale povzbuzoval občanskou společnost, aby se aktivně zajímala a zapojovala do věcí veřejných. Jeho vize se nikdy úplně neuskutečnila. Jednak byla tehdejší demokracie mladá a plně zaměstnaná kopírováním institucí západních demokracií. A druhak zde bylo působení Václava Klause a jeho stoupenců, kteří byly v protikladu s Havlem v mnoha věcech a koncept „nepolitické politiky“ výrazně odmítali.
Přesto se dnes Česko může opřít o silnou občanskou společnost, která je k vládám kritická, ale současně se snaží být i aktivní v dílčích tématech. Česká společnost zatím nedospěla k přijmutí zákona o obecném referendu z obavy rozšířené mezi liberálními elitami, že by si lidé mohli zvolit v plebiscitech špatně, například by mohli odhlasovat odchod země z EU. Fakticky zároveň žijeme v situaci, kdy jsou lídři politických stran utopeni v průzkumech veřejného mínění a významně se řídí náladami obyvatel, zejména vlastních voličů. Místo, aby s nimi komunikovali přímo a vedli strukturovanou debatu o výhodách a nevýhodách daného řešení problému, tak hledají na dně kávové sedliny „jak to lidé vidí“ za pomoci svých spin-doktorů.
Taková konzultace s občany přitom nemusí být zrovna formou referenda. Stát má už dnes možnost prostřednictvím datových schránek s identifikací občana umožnit veřejnosti hlasovat o navržených možnostech řešení s předloženými argumenty zastánců či odpůrců. Veřejná konzultace nemusí být pro vládu a Parlament závazná, ale může pomoci vtáhnout lidi do rozhodování a snížit míru polarizace ve společnosti. Je to možná provokativní myšlenka, ale přál bych si, abychom měli odvahu bavit se také o tom, jak měnit i podobu demokracie, aby zůstala stále liberální, ale reflektovala digitální dobu. Jinak budeme nejprve pokračovat po trajektorii koalic všech proti Babišovi, následně s Babišem proti Okamurovi a co bude potom?
