Článek
Umělá inteligence možná přinese – ve špatných scénářích – natolik nebývalou ztrátu pracovních míst, že bude zapotřebí něčím naplnit prázdnotu vlastních životů. Izraelský veřejný intelektuál Yuval Noah Harari k tomu v jedné ze svých knih poznamenal, že se k tomu budou nejlépe hodit smysluplné aktivity v soudržném společenství. Sice už nedodal, jaké aktivity a jaká společenství to mají být, ale i tak trefil něco důležitého. Doba, která klade důraz na neustálý seberozvoj a vlastní svobodu, potřebuje povzbudit i jiné, altruističtější ctnosti.
Ne že by se o sociální soudržnosti nemluvilo, jen se tím zpravidla myslí spravedlivější zdanění. Co když nám však nechybí ani tak liberté (volnost) nebo égalité (rovnost), jako spíš fraternité (bratrství)?
Zde je pět návrhů, ve kterých oblastech by šlo za málo peněz dosáhnout docela hodně muziky.
1. Pro Čechy zůstává rodina pořád nejpodstatnější osou života. A to nejen ta nejbližší: podle průzkumu Eurostatu z roku 2017 se Češi často potkávají i se svou širší rodinou (tj. s příbuznými, kteří nežijí ve stejném domě). Konkrétně 14 procent denně a dalších 35 procent jednou týdně; tedy častěji než Němci a Francouzi. To je skoro polovina společnosti. Jak ale dosáhnout toho, aby i druhá polovina národa zažívala tentýž pocit životní stability, spojený s dobrou, fungující rodinou? V 90. letech se z Finska rozšířily do střední Evropy kurzy péče o manželství (v českém prostředí je pořádá například zdejší YMCA Familia pod názvem Manželská setkání). Zatím poněkud unikají pozornosti médií; přitom by podpora a rozšíření podobných programů dost možná přispěly ke snížení rozvodovosti. Protože šťastné vztahy se dají naučit.
2. Druhý krok míří za hranici vlastní rodiny. Třeba Dánsko je přeborníkem v pořádání velkých sousedských večeří (mají pro to i vlastní slovo fællesspisning). Do českého prostředí je vnáší kulturní dobrodruh a misionář Ondřej Kobza, který už takto prostřel stoly pro desítky lidí v Mělníku nad soutokem Vltavy a Labem nebo na pardubické třídě Míru. Nemusí to být ani tak velkolepé a mohutné: k večeřím pro sousedy stačí otevřít byty, domy, farní zahrady a návsi. Je to malý odvážný krok k tomu, aby nováčci mohli snáz zapadnout mezi starousedlíky a cítili se doma i mimo svůj obývák.
Česká volba
Ptáme se inspirativních osobností, co by se mělo změnit v oboru, který je jim blízký. Jakým výzvám čelí česká společnost? Co by měla prioritně udělat nová vláda? Kde by mělo Česko stát za pět let? Jaká by měla být pozice Česka ve světě a v Evropě? Případně co bychom měli předat našim dětem? V názorové sérii, která běží až do říjnových voleb do Poslanecké sněmovny, píší desítky akademiků, vědců, investorů, expertů, publicistů a dalších osobností.
3. Pokud se pak taková komunita do něčeho pustí, může ji to proměnit: vědomí společně přijatého úkolu dokáže – jak o tom píše Moc bezmocných – i mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo se znali jen povrchně, vytvořit hlubší a otevřenější vztah, náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti. Jaké úkoly to mají být, to záleží na místní situaci; nedají se nadekretovat shora, musí se vydolovat zevnitř. Ale jeden příklad za všechny: Slovensko má už řadu let dobře fungující program, jímž ministerstvo kultury podporuje místní spolky, které vysekávají, čistí a opravují zříceniny v nejbližším okolí. Za prvé tak najdou práci i lidé bez kvalifikace a pod dohledem se proškolí v zedničině – na čem jiném si to lépe natrénovat než na zřícenině? Za druhé je pro každého uspokojující, když hned vidí hmatatelné výsledky. Za třetí tím obec získá opravenou turistickou atrakci. Za čtvrté zříceniny často stojí v oblastech chudoby. Poutníka, který kráčí Českým středohořím po Zlaté stezce zemí hradů (cca 90 kilometrů z Budyně nad Ohří do Úštěka a na Ronov), místy napadá, že právě tady by takový program fungoval.
4. A ještě jedna inspirace ze Slovenska. Tamní ekonom Marcel Klimek přišel s plánem na přesměrování zemědělských dotací tak, aby víc podporovaly pěstování s vysokou přidanou hodnotou namísto jednoduchých monokultur. Jinými slovy: víc jablek, jahod, okurek a meruněk než řepky. Zaměstná to spoustu lidí v sadech a naplní se tím komunitní krámky s místním ovocem a zeleninou. A v neposlední řadě je to způsob „udržování lidí v krajině“.
5. Dosud zde nebyla řeč o žádném národním projektu. Jedno přání bych měl, kdykoli překračuji hranice zpět do vlasti po zemi: jak to, že neumíme zapracovat na tom, aby příjezd po silnici do Znojma nebo Dolního Dvořiště neznamenal pecku mezi oči? Jakákoli změna by tady byla k lepšímu. Je jedno, jestli budou na hlavních tazích stát sochy Jaroslava Róny nebo Kryštofa Kintery. Anebo piáno na prvním odpočívadle - na znamení, že Česká republika má hned po Švédsku a Nizozemsku největší počet žáků v hudebních školách (v přepočtu na obyvatele). Anebo rozhledny, když už je v jejich počtu Česká republika srovnatelná jen s Německem. Anebo poesiomaty a prodejny knížek, když už jsou Češi po Švédech a Finech třetí nejhorlivější evropští čtenáři. Anebo dalekohledy a nebeské mapy, když člověk přijíždí do země hvězdáren. Anebo prostě jen normální dobrá restaurace, když máme nejvíc michelinských hvězdiček z postkomunistických zemí. (Ředitelství silnic a dálnic už nad tím podle médií přemýšlí, třeba se toho dožijeme.)
Je možné, že umělá inteligence nakonec nebude taková pohroma pro lidskou rasu, která zničí kreativitu, umění a krásu. Ale i bez ohledu na ni by se slušelo posílit ctnost soudržnosti, máme-li být pořád aktéry svých dějin, a nikoli jen – řečeno se zdejším filozofickým klasikem Karlem Kosíkem – česky mluvícím obyvatelstvem produkujícím ocel a obilí.
Zdejší společnost má zdravý základ v tom, že podle Eurostatu patří mezi země, kde lidé relativně nejméně trpí pocity osamělosti (stejně jako v Nizozemsku nebo Rakousku jde o méně než 10 procent lidí, zatímco v Irsku je to dvakrát víc). Ale to se mění: osamělost mezi zdejšími mladými dospělými narůstá. Své osobní mikrozáchranné sítě ještě budeme potřebovat.
