Polsko jako varování: Evropa se nové ruské taktice neubrání

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Roj ruských bezpilotních letounů nad Polskem byl víc než jen incident. Byla to demonstrace a test, který odhalil nepříjemnou skutečnost: Evropa, ačkoliv investuje do své obrany, není připravena na válku vedenou tisíci levných a přesných strojů.

Zkušenosti z Ukrajiny přitom ukazují, že tato hrozba vůbec není „na papíře“. A řešení není vůbec jasné - a tak bude vyžadovat i něco, co Evropě chybí: prostředky a zejména odvahu riskovat.

Události z noci na 10. září nepředstavovaly útok v pravém slova smyslu, ale spíše koordinované narušení vzdušného prostoru členské země NATO. Proti více než dvaceti strojům, které se objevily nad Polskem, zasahovaly nizozemské stíhačky F-35 – jedny z nejmodernějších bojových letounů na světě.

Paradox celé situace spočíval v povaze narušitelů. Proti špičkovým letounům, jejichž letová hodina představuje významné náklady, stály drony typu Gerbera. Jedná se o jednoduché stroje, které Rusko dokáže vyrábět ve velkých počtech. Jejich hlavním úkolem na ukrajinském bojišti je mást a vyčerpávat protivzdušnou obranu tím, že napodobují radarový podpis nebezpečnějších útočných dronů Šáhid (či jejich ruských variant Geran-2). Ty, které byly podle dostupných informací zneškodněny nad Polskem, nenesly žádnou nálož ani záznamové zařízení.

Nešlo tedy o přímé vojenské ohrožení, ale o vzkaz. Rusko názorně předvedlo asymetrii, která se stává jedním z určujících prvků moderních konfliktů: schopnost ohrozit protivníka zbraněmi, jejichž cena je výrazně nižší než cena obrany.

To, co Evropa zaznamenala v náznaku během jedné noci, je dnes pro Ukrajinu každodenní skutečností. Ruská strategie vzdušných úderů prošla od začátku invaze zásadní proměnou. Původní spoléhání na omezený počet technologicky vyspělých řízených a balistických střel postupně nahradila doktrína, kterou lze nejlépe popsat jako „masová přesnost“.

Jejím základem je koordinované nasazení velkého množství relativně levných, ale dostatečně přesných útočných prostředků. Moskva kombinuje roje bezpilotních letounů Šáhid (v ruské licenci vyráběných jako Geran-2) a ještě levnějších klamných cílů Gerbera s vlnami konvenčních raket, aby systematicky přetížila, opotřebovala, a nakonec prolomila protivzdušnou obranu.

Informace od ukrajinského letectva tento trend potvrzují. Intenzita ruských dronových útoků začala stoupat v září 2024, kdy Moskva poprvé vypustila přes 1000 dronů za měsíc. V roce 2025 pak počty skokově narostly. Do poloviny září Rusko na Ukrajinu vyslalo přes 34 000 útočných a klamných dronů, což je téměř devítinásobek ve srovnání se stejným obdobím předchozího roku. Za poslední měsíc je denní průměr zhruba 200 dronů.

Ukrajinská obrana přitom dosahuje vysoké míry úspěšnosti. V letošním roce se jí daří zneškodnit podle oficiálních údajů přibližně 88 % přilétajících dronů. Číslo proti roku 2024 mírně kleslo; tehdy se oficiálně úspěšnost ukrajinské obrany pohybovala údajně kolem 93 procent, vyplývá ze zveřejňovaných dat.

To znamená, že i když obrana zachytí drtivou většinu hrozeb, zbývající procenta znamenají stovky úspěšných zásahů. Během jedné rekordní noci na začátku září, kdy Rusko vypustilo 810 strojů, jich podle Kyjeva obranou proniklo 63, z nichž 54 zasáhlo cíle na 33 různých místech.

Evropa si tváří v tvář této realitě začíná uvědomovat vlastní zranitelnost. Ačkoliv jen samotné Německo oznámilo nákupy systémů protivzdušné a protiraketové obrany za více než 10 miliard eur, tyto investice nejsou primárně zacíleny na hrozbu levných dronů. Česko v tomto ohledu není mezi evropskými zeměmi žádnou výjimkou.

Posílat proti dronu v odhadované ceně od půl milionu do několika milionů korun střelu ze systému Patriot za desítky milionů korun nebo třeba jen stíhačku F-35 (cca 600 tisíc korun za hodinu letu) a raketu AIM-120 AMRAAM za více než 30 milionů korun, jako tomu bylo při průniku dronů do Polska, je z dlouhodobého hlediska neudržitelné. Je to přesně ta asymetrie, na kterou Rusko sází.

Veřejná i odborná debata se proto logicky soustředí na hledání levnějších řešení. Nejčastěji se zmiňují tři kategorie: mobilní protiletadlové kanóny, záchytné drony a levné protivzdušné střely. Každá z nich má však své nevýhody.

Začněme u kanónů, jejichž typickým představitelem je německý systém Skyranger 30. Jeho srdcem je kanón střílející speciální programovatelnou munici (označuje se jako AHEAD). Každý projektil je těsně před opuštěním hlavně naprogramován tak, aby explodoval v přesné vzdálenosti před cílem a vytvořil mračno malých „broků“, které spolehlivě zničí i malý a rychlý dron. Zní to jako ideální řešení (které výrobce velmi aktivně Evropě nabízí).

Ovšem pořizovací cena jednoho kompletního systému Skyranger se v závislosti na konfiguraci pohybuje mezi 10 až 30 miliony dolarů (tj. 400 až 700 milionů korun). Cena jedné chytré střely AHEAD se odhaduje na více než 1000 dolarů (ano, přes 20 tisíc korun za jeden výstřel). A pro spolehlivé zničení většího dronu je zapotřebí vypálit ran několik…

Dalším problémem – který mají ovšem i další zmíněné typy obrany, tedy stíhací drony a levné střely – je dosah. Systémy nepokryjí velké území, obvykle jen jednotky kilometrů. To je předurčuje pro takzvanou bodovou obranu, tedy ochranu hodnotných cílů, jako jsou elektrárny, velitelská stanoviště nebo letiště. Jsou však prakticky nepoužitelné pro plošnou obranu, tedy ochranu celých území.

Právě pro ochranu větších oblastí se jako alternativa nabízí elektronický boj. Jeho princip nespočívá ve fyzickém ničení dronů, ale v narušení jejich elektronických systémů. Nejčastěji jde o rušení signálu globálních navigačních systémů (jako je GPS), na které se drony spoléhají při určování své polohy, nebo o narušení komunikačního spojení mezi dronem a jeho operátorem. Výhodou je, že výkonný rušící systém může pokrýt relativně velkou oblast a působit na více cílů najednou.

Zkušenosti z Ukrajiny ovšem ukazují, že jde o neustálý souboj, kde obě strany inovují, mění používané frekvence a vyvíjejí stále odolnější systémy, aby získaly navrch. Ruské drony – včetně těch, které doletěly do Polska – bývají vybaveny zodolněnými anténami, které zvládnou zdroje navádět i ve velmi zarušeném prostředí. Navíc je poměrně dobře představitelné, že řadu úkolů by mohly plnit do značné míry autonomní drony, které rušit nejde. Nevyžadují totiž žádné spojení s jinými zařízení, aby našly cíl a zaútočily.

Elektronický boj přináší významné vedlejší náklady, protože nepůsobí pochopitelně jen na nepřátelské drony. Jak ukazují zkušenosti z Ruska, obrana proti dronovým útokům pomocí rušení signálu má přímý dopad na civilní život a ekonomiku. Prudký nárůst ukrajinských dronových útoků na cíle hluboko na ruském území přiměl Kreml k dočasnému vypínání mobilních internetových služeb v zasažených oblastech. Počet výpadků mobilních dat v červenci a srpnu dosáhl více než dvou tisíc, což je více než trojnásobek oproti červnu.

Existuje tu navíc jeden společný – a často opomíjený – problém všech obranných systémů. I ten nejlevnější a nejúčinnější prostředek k ničení dronů je slepý a bezcenný bez schopnosti včasné a přesné detekce a sledování cíle. To vyžaduje síť (rovněž drahých) radarových systémů, které poskytnou včasné varování a navedou střely, projektily či záchytné drony na cíl.

Dnes tedy neexistuje žádné jednoduché řešení, které by problém masových dronových útoků vyřešilo. Kdyby tomu tak bylo, ukrajinskou obranou by neprocházely desítky dronů a ruské rafinérie by nehořely po „pádu trosek“ sestřelených dronů, jak opakovaně tvrdí ruská oficiální vyjádření.

Evropské armády tak jsou v nepohodlné situaci: nemají co koupit. Na trhu v současnosti neexistuje plně vyzrálá a cenově efektivní technologie proti dronům s dlouhým doletem, kterou by bylo možné okamžitě vyrábět v masovém měřítku. Jednotlivé drony není vůbec těžké zničit, ale nikdo nenabízí systém či zbraň, která by to dělala levně.

Vlády proto musí přijmout určitou míru rizika a investovat do slibných – ale stále nejistých – technologických řešení. Nezbývá jim než podpořit výrobce, aby urychlili vývoj, ať už finanční podporou, nebo vytvořením regulačních rámců, které umožní rychlé testování a certifikaci.

Určitou výhodou v současné situaci je, že hrozba v tuto chvíli přichází vlastně z jediného směru. Vybudování důkladné protidronové obrany pouze na východní hranici aliance je podstatně jednodušší úkol, než pokrýt celou Evropu. Ale i přes deklarace zatím na východní hranici žádná „zeď proti dronům“ nestojí. A co hůř, jen tak stát nebude.

Podle některých analytiků také vlády a armády musí opustit představu, že levná plošná obrana proti dronům je vůbec možná. Systémy pro ochranu konkrétních cílů či míst existují, nebo brzy dozrají – a některé z nich možná nebudou nesnesitelně drahé. Rozšíření obrany ale nevyhnutelně a velmi výrazně zvyšuje její cenu.

Politici (a potažmo voliči) stojí před rozhodnutím: buď se spokojí s ochranou pouze kriticky důležitých cílů, nebo musí na obranu větších území připravit odpovídající – tedy velmi vysoké – rozpočty. Je to podobné jako volba mezi hasicím přístrojem v kuchyni a profesionální hasičskou jednotkou v každé ulici. Obojí má svůj smysl, ale také zcela rozdílnou cenovku.