Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Kdo nevolí, volí zlo,“ hlásaly před volbami v roce 1992 plakáty v československých ulicích. ODS v čele s Václavem Klausem, jednoznačný favorit tehdejšího klání, vstupovala do předvolební kampaně s programem nazvaným Svoboda a prosperita.
Letos jako by se to vracelo. Koalice Spolu pod vedením ODS a Petra Fialy sice není favoritem voleb, ale její program nese název Svoboda a prosperita (s dodatkem „i pro budoucí generace“). Slogan sice úplně nepřevzala, ale ve volebním klipu burcuje: „Je nás víc, než se zdá, dost na to, abychom porazili zlo.“
Rok 2025 je ale v podání koalice Spolu, jak by se dnes mohlo říct, rokem 1992 z Wishe. A neplatí to jen o zmíněném programu, ale i o bubnování proti „zlu“.
Před víc než třemi dekádami mělo burcování k volbám a proti zlu smysl. Republika, která sotva setřásla totalitní řetězy, si potřebovala potvrdit své směřování. Druhé svobodné volby a první volby po rozpadu revolučního Občanského fóra potřebovaly mohutnou účast, jinak hrozilo zpochybnění sametově-demokratického a transformačního étosu. Což se podařilo, k urnám se dostavilo 85 procent oprávněných voličů.
Dnes je ale situace odlišná. Volby se staly standardním politickým nástrojem, volební proces je etablovaný a důvěryhodný (přes některé hloupé snahy o jeho předběžné zpochybňování). Kdo dnes nevolí, nevolí zlo. Prostě nevolí. Protože nemusí.
I neúčast u voleb je samozřejmě politickým aktem. Ať už vědomým, to když má být neúčast vyjádřením nějakého postoje, anebo nevědomým, to když je konkrétnímu nevoliči politika v jeho zemi jednoduše lhostejná. Stejně jako účast u voleb i neúčast má své přímé konsekvence v povolební matematice. Jen jsou hůře čitelné a řiditelné.
Čistě technicky se to ale dá brát tak, že největší voličskou výpomoc poskytuje nevolič té z politických stran, která je mu sympatická nejméně. To je daň za případné „potrestání“ strany, která jej zklamala, což je docela obvyklý důvod neúčasti.
Mobilizace voličů je základ
O volební neúčasti se před nadcházejícími volbami mluví trochu častěji než jindy ze dvou důvodů. Jednak se vyšší počet nevoličů proti minulým sněmovním volbám delší dobu předpokládá – to kvůli fenoménu zklamání voličů stran vládní koalice, který je docela dobře změřený už od loňského února. A jednak se s váháním nad volební účastí, či přímo s rozhodnutím letos nevolit svěřila veřejnému prostoru řada viditelných osobností – od kuchaře Zdeňka Pohlreicha přes šéfzubaře Romana Šmuclera, pardubického hejtmana Martina Netolického či podcastera Michala Půra až po politologa Lukáše Jelínka.
Na sociálních sítích vyvolala tato vyznání často zuřivou debatu a mnoho nepatřičně excitovaných reakcí. Je to logické. Neúčast je strašák pro oba politické tábory a zprostředkovaně i pro jejich příznivce. Vládní tábor má obavu z neúčasti „zklamaných“, hnutí ANO se obává ukolébání svých voličů příliš dobrými výsledky průzkumů. A radikálnější opoziční strany s tradičně málo disciplinovanými voliči potřebují prostě mobilizovat.
Mobilizace voličů je totiž základ a podřizuje se jí všechno. Hnutí ANO dostalo ve volbách v roce 2017, které vyhrálo, téměř stejný počet hlasů (1,5 milionu) jako v roce 2021, kdy těsně prohrálo. Rozdíl byl v motivaci voličů koalice Spolu - ta v roce 2021 získala bezmála o půl milionu hlasů více, než dostaly v roce 2017 ODS, KDU-ČSL a TOP 09 dohromady. Z mobilizace a vyšší volební účasti (a propadnutí mnoha hlasů, na to nezapomínejme) tedy zásadně těžily strany dnešní vládní koalice.
Jakkoli je neúčast u voleb z výše popsaných důvodů vlastně univerzálně špatné politické rozhodnutí, dá se zároveň docela dobře pochopit. Zklamání mnoha voličů vládních stran není neopodstatněné. A nijak ho neumenšuje, že souvisí především s velmi přehnanými očekáváními vyvolanými moderním politickým marketingem. Ano, můžeme bez obav věštit, že také příští vláda, ať bude jakákoli, nemalou část svých voličů zklame.
Se současným politickým marketingem souvisí i další důvody, proč není těžké najít pro nevoliče pochopení. Absolutní polarizace politického střetu je únavná. Hádky mezi vládním a opozičním táborem o to, kdo svým vedením kampaně více rozděluje společnost, jsou jen směšné, neboť marketingové postupy obou táborů jsou v podstatě stejné.
Dokonce i hnutí STAN, které se vymezuje „dobrou kampaní“ a snaží se tvářit jako svorník či mediátor, nakonec uspořádá jednu z nejhloupějších akcí této kampaně, jíž bylo „protibabišovské pivo“ vicepremiéra Rakušana s premiérem Fialou.
Kdokoli se v neúprosném sevření mezi „pětidemolicí“, „organizovaným zločinem“ a „spálenou zemí“ na jedné straně a „Putinovými přisluhovači“, „dezoláty“ a „extremisty“ na straně druhé necítí komfortně do té míry, že na volební souboj rezignuje, zaslouží si pochopení.
Zavřít oči a myslet na Anglii
Vůbec nejsmutnější je ale až další úvaha. Přesněji řečeno jistota. Jistota, co se stane, kdyby volič přece jen přimhouřil oko, či slovy Mirka Topolánka „zavřel oči a myslel na Anglii“, a hlas „své“ straně ještě jednou dal. Vedení této (kterékoli) strany si obdržený hlas nevyloží jako výraz laskavé shovívavosti voliče. Vyloží si jej jako potvrzení, že svou práci odvádí skvěle, přesvědčivě a že použité marketingové postupy neomylně fungují.
Jednou jedinkrát za celé volební období měl Petr Fiala záchvěv zdravé sebereflexe. Bylo to v dubnu 2022 na kongresu ODS. V úvodním projevu novopečený premiér prohlásil:
„Získali jsme 27,8 procenta hlasů a těsně porazili dlouholetého favorita české politické scény – hnutí ANO, populistickou formaci Andreje Babiše. (…) To je veliký úspěch, ale zároveň obrovský závazek. ODS si už nemůže dovolit svoje voliče zklamat. Musíme si přiznat, že mnozí nás volili nikoliv proto, že by nás milovali a beze zbytku nám věřili. Volili nás proto, že jsme jim přišli jako v tu chvíli nejmenší zlo. (…) Prostě si řekli, že zavřou oči a ještě jednou to s námi zkusí. To musíme mít na paměti. Každý z nás. A podle toho se musíme chovat. Ve vládě, v krajích, v parlamentu, ale i v místních zastupitelstvech.“
Byla to pěkná, světlá, bezmála státnická chvilka a je škoda, že premiér i všichni přítomní na ni zapomněli, jakmile se za posledním delegátem kongresu zabouchly dveře. Vystihla totiž křehkost mandátu Fialovy vlády. Nikoli matematickou, sněmovní většina byla pohodlná. Spíše šlo o hůře spočítatelnou křehkost udělené voličské přízně. Tu si Fiala zjevně uvědomoval, ale jen chvíli.
Všechny následné sebespornější vládní kroky už byly činěny a prezentovány s neochvějným sebevědomím a drzým čelem v hodnotě několika poplužních dvorů. Od zrušení mimořádné valorizace penzí přes liknavost tváří v tvář inflační krizi, nepromyšlené řeči o znárodnění elektráren, přes finanční šikanu školství až po absurdně konstruovanou windfall tax nebo zvyšování některých daní v příkrém rozporu se sliby. Nemluvě o prvotních reakcích třeba na bitcoinový skandál.
A tohle vládnutí bez pokory, se silnou poslaneckou, ale křehkou „morální“ podporou vyústilo v ukřičenou kampaň, v níž jde – už zase – „o všechno“. Pročež se na zklamaná očekávání má zapomenout, pochybnosti se nepřipouštějí a je nutno srdnatě čelit „zlu“.
Volit je v Česku právo, nikoli povinnost. Nevyužít tohoto práva je rozhodnutí špatné, málo racionální a obecně spíše kontraproduktivní. To ale neznamená, že se mu nedá rozumět nebo že by si zasloužilo příkré odsouzení. Čím větší dryáky budou političtí marketéři vařit, čím krutější války se (pod jejich taktovkou) povedou na sociálních sítích na úkor normálního dialogu, tím bude touha z toho všeho vystoupit u části voličů silnější. A pochopitelnější.
