Kdo přikládal pod inflací? Viníci velkého zdražování, na které nezapomeneme

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Obsah tuzemských peněženek rozhodne i letošní volby, vyplynulo z průzkumu agentury STEM/MARK pro Seznam Zprávy. Ceny označila za nejdůležitější nebo druhé nejpodstatnější téma volebního klání střední třída, rodiny s dětmi, příjmově slabší domácnosti, úředníci, ale i takzvaní swingující voliči, tedy ti, kteří nejsou dlouhodobě věrní jedné politické straně.

S pojmem „drahota“  tak v kampani čile operují vládní i opoziční strany. ANO, SPD i Stačilo! mluví o „Fialově drahotě“, současný premiér zase přičítá zdražování uvolněné fiskální politice svého předchůdce Andreje Babiše.

Není divu, že je inflace tak silným předvolebním tématem. Inflační vlnu, která zasáhla Česko zejména v letech 2022 a 2023, si lidé budou dlouho pamatovat. Byla totiž extrémně silná, takový nárůst cenové hladiny Češi nezažili od 90. let. Vrcholila v září 2022 na 18 procentech. Kumulovaně se od začátku roku 2021 do konce roku 2023 ceny zvedly o třetinu.

Navíc bylo zdražování neobvykle plošné. Podražily téměř všechny položky ve spotřebním koši, kterým se inflace měří, jak konstatovala Česká národní banka ve své Zprávě o měnové politice z konce roku 2022.

Pro připomenutí pár příkladů, jak nabobtnaly ceny mezi předcovidovým létem 2019 a tím loňským. Kilo cukru krystal zdražilo průměrně z 12 na 21 korun (+71 %). Za bochník chleba platíme místo 26 rovnou 43 korun (+64 %). Metrák briket stojí místo pětistovky tisícovku. Škoda Fabia vyměnila cenovku z 319 tisíc korun za skoro čtyřsettisícovou. 

A zdražovaly i služby. Denní menu v restauraci přecenilo ve zmíněných letech ze 113 na 173 korun (+53 %). Instalatér vám baterii vymění za 616 a nikoli za 384 korun. A to ani nemluvíme o cenách bydlení, ty se za pět let takřka zdvojnásobily.

Označit jasného viníka dvojciferného nárůstu cen podle ekonomů nelze. „Na mazání inflačního másla po hlavách bychom potřebovali alespoň tři kostky. Jednu bychom poslali do zahraničí, jednu do České národní banky a poslední bychom rozdělili na čela tehdejších vládních i opozičních politiků. A kdyby něco zůstalo, domazali by se tím současní politici,“ nemaže se s hodnocením ekonom Dominik Stroukal.

I podle Tomáše Holuba, který jako člen bankovní rady ČNB zmíněný inflační armagedon krotil a dnes je náměstkem ministra financí, je viníků více. „Takto vysoká inflace vznikla v důsledku toho, že se sešla v jeden moment celá řada faktorů. Žádný z nich by sám o sobě tak silnou inflační vlnu nevyvolal,“ míní.

Pojďme si hnací motory inflace připomenout.

Na podzim 2021, kdy jsme v tuzemsku pozorovali prvotní vzedmutí cen, se země ještě potýkala s pandemií covidu. Dodávky komodit, dílů i zboží, které do té doby fungovaly jako na drátkách, kvůli lockdownům vázly.

Výrobci čekali na suroviny nebo materiál i dlouhé měsíce. Mladší Češi zažívali poprvé v životě, že některé položky nebyly na skladě. Ti starší si po letech občas připomněli nedostatek z dob socialismu.

Ceny zboží hnala nahoru i námořní doprava. Podle Globálního indexu námořní dopravy zdražila cena jednoho přepravního kontejneru v superinfačním roce 2021 mezi lednem a zářím ze 3 452 dolarů (74 tisíc korun) na 11 tisíc dolarů (234 tisíc korun).

Zároveň bylo mezi lidmi hodně peněz. Česko se dlouhé roky před covidem těšilo z nízkých úrokových sazeb. Kvůli lockdownům se nakupování stoplo prakticky ze dne na den. Lidé šetřili. Díky vládním programům se jim kompenzovaly mzdy, přestože místo práce seděli doma.

Když se restrikce uvolnily, peníze najednou nebylo za co utrácet. Na průšvih bylo zaděláno. Štěpán Drábek, analytik Prague Finance Institute, který je autorem oceňované publikace Pojednání o podstatě a původu inflace v České republice 2020–2023, viní z rozmachu inflace centrální banku.

„Ani vláda, ani hamižní podnikatelé, ani jiné subjekty nejsou pravým původcem inflace – vina leží na bedrech centrální banky, a právě ji bychom měli za nezvládnutý boj s inflací kritizovat. Jejím ústředním posláním je krotit nadměrný cenový růst,“ kritizuje Drábek.

S tím souhlasí i bývalý radní Tomáš Holub, známý svým „jestřábím“ postojem. „Je pravda, že svůj podíl na výši inflace měla i uvolněná fiskální a měnová politika, které přispěly k tomu, že se ochromená nabídka po uvolnění lockdownů střetla se silnou agregátní poptávkou.“

Ekonom Centra ekonomických a tržních analýz Aleš Rod přidává na vrub centrální banky ještě jednu výtku. Zásobu peněz mezi lidmi zvýšily podle něj i devizové intervence, které ČNB prováděla před pandemií. Nakupovala tehdy eura a prodávala koruny, což vedlo k oslabení české měny a nízké inflaci. „Nízké sazby a devizové intervence zvýšily peněžní zásobu, což se nepochybně inflačně projevilo jako akcelerátor inflačního šoku,“ tvrdí Rod.

Pravdou je, že ČNB byla jednou z prvních centrálních bank, která začala sazby zvedat, a to zhruba o půl roku dříve než americký Fed a o celý rok před Evropskou centrální bankou. Graf zvyšování základní úrokové sazby připomíná pěkně příkré schody. Od června 2021 bankéři pod vedením Jiřího Rusnoka vyšroubovali úroky prakticky z nuly na 7 %.

Podle Tomáše Holuba, který byl u toho, měla ale ČNB s „utahováním“ měnové politiky začít ještě o chvíli dřív a ostřeji.

„S výhodou zpětného pohledu lze – čistě teoreticky - říci, že ČNB měla začít měnovou politiku zpřísňovat dříve (o více než půl roku) a ještě razantněji. V praxi si ale dovedu těžko představit, že bychom začali měnovou politiku rychle zpřísňovat v době nejtvrdších lockdownů, když ještě nikdo netušil, jak celá pandemie dopadne, a všichni tvůrci hospodářské politiky se snažili dělat maximum pro záchranu ekonomiky,“ uvedl bývalý člen rady ČNB pro SZ Byznys.

Pod vedením nového guvernéra Aleše Michla se zvyšování sazeb v létě 2022 zastavilo. Podle aktuálního šéfa měnové sekce v České národní bance Petra Sklenáře to nebyla chyba. „Udržování základní úrokové sazby na úrovni 7 procent po delší dobu v kombinaci s důrazem na silnou korunu se ukazuje jako úspěšný krok, který nakonec pomohl k makroekonomické stabilitě z více hledisek,“ napsal pro SZ Byznys.

O úspěchu předchozí měnové politiky svědčí podle Sklenáře i vývoj inflace od roku 2024,  když se předchozí kroky ČNB propsaly plně do ekonomiky. „Domácí inflace se vrátila do pásma 2-3 %. Loni byla průměrná inflace 2,4 %, což je nejnižší výsledek za posledních sedm let. Průměrná inflace v ČR za poslední rok a půl je o více než 1,5 procentního bodu nižší než ve zbytku regionu, tedy v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Máme nižší inflaci než v sousedním Rakousku a podobnou jako v Německu,“ rekapituluje Sklenář.

Dalším faktorem, který přispěl k „drahotě“, byla závislost Česka na ruském plynu. Spolehnout se na jediný zdroj – levný, ale rizikový - se vymstilo. Když vypukla válka na Ukrajině, musela nová vláda rychle shánět nové dodavatele. Ceny krátkodobě vystřelily nahoru.

Z databáze Českého statistického úřadu vyplývá, že například nejpoužívanější sazba silové elektřiny D02d u distributora ČEZ stála před pandemií 1878 Kč za MWh a loni v létě se pak prodávala za 4350 Kč.

„V první řadě je to Putinova drahota. Nebýt války na Ukrajině, měli bychom tu vyšší inflaci než dvě procenta, ale nedostala by se do rekordních výšek. Skutečný šok byly ceny energií a pohonných hmot v důsledku války,“ řekla v dřívějším rozhovoru pro SZ Byznys viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová.

Vysoká inflace panovala bezprostředně po pandemii v řadě světových států. Ta česká (spolu s Pobaltím) patřila k nejvyšším v Evropě. Přiživovaly ji i některé vládní kroky.

„Velkou část inflace způsobili politici na obou stranách ideových lavic. Andrej Babiš navýšil státní výdaje, ale také podseknul příjmy, u čehož mu opozice v čele s ODS ochotně svítila. Ne snad, že by pravice neměla chtít nižší daně, ale upozorňovali jsme, že proti nim neexistuje rozumný plán na seškrtání výdajů. Ostatně, dobře se to ukázalo, když se vláda vyměnila a v bolestivých křečích urychleně vznikal konsolidační balíček,“ říká Stroukal, který v té době působil v Národní ekonomické radě vlády.

Během pandemie Covid-19 vláda Andreje Babiše výrazně navýšila státní výdaje, což vedlo k rekordním rozpočtovým deficitům. Například v roce 2021 dosáhl schodek státního rozpočtu 367 miliard korun. Podle konstatování Národního kontrolního úřadu ovšem 90 % z navýšení výdajů na rok 2021 s Covidem ani nesouviselo.

„Za pandemie se zadlužovali všichni a nikdo netušil, co se stane. Opozice to tehdy hlasitě kritizovala, ale chtěl bych je vidět, kdyby byli u moci, jestli by se chovali nějak výrazně jinak. Být ve vládě za pandemie byl vylosovaný nejčernější Petr za hodně dlouhou dobu. Navíc vysoku inflaci nikdo nečekal, když se u domácností příliš neutrácelo,“ připomněl Stroukal.

Taky Petr Fiala, který zase vynaložil veřejné prostředky na hašení energetické krize, pokračoval s trojcifernými vysokými schodky. Peníze půjčené navíc také ovšem nešly jen na pomoc s drahými energiemi. Státní zadlužení vyrostlo.

Pod dalším hybatelem inflace jsou podepsáni Babiš i Fiala společně. Na konci roku 2020 byla zrušena superhrubá mzda a zaměstnancům se snížila daň z příjmu. Za tímto krokem stojí nejen ANO, ODS a SPD. Zvýšení čistých příjmů vedlo k vyšší spotřebě, a tím i k růstu cen.

„Současná vláda nakonec konsolidací pomohla, i když nic takového dělat ještě nutně nemusela, nebylo to populární a mohla to hodit do budoucna na vládu další,“ přemýšlí ekonom Stroukal.

Hlavní inflační tsunami už opadla. Ještě ale potrvá, než se z ní Česko úplně oklepe. Průměrná reálná mzda, která se v důsledku inflační vlny silně propadla, se pravděpodobně do konce letošního roku vrátí na svou předcovidovou úroveň, v závěsu za ní bude totéž platit i pro spotřebu domácností, předpovídá ekonom Tomáš Holub.

„Co nelze úplně napravit, jsou přerozdělující efekty vysoké neočekávané inflace, která zasáhla střadatele a pomohla dlužníkům a zároveň nejtvrdším způsobem dopadla na část nízkopříjmových domácností. I z tohoto pohledu si zpětně myslím, že měla ČNB za mého působení v bankovní radě bojovat s inflací razantněji, aby hodnotu úspor lépe ochránila,“ dodává.

I dnes pozorujeme zvýšený cenový růst například ve službách, připomíná analytik Štěpán Drábek. „Inflace zanechává na ekonomice šrámy, které se hojí jen pozvolna. Než se z této ničivé periody české hospodářství plně zotaví, nepotrvá okamžik.“

Ponaučení by si podle něj měla odnést především sama centrální banka. „Lekce by měla znít: Inflaci není nikdy radno podceňovat. Alibismus, s jakým světové centrální banky přistupovaly k inflačním tlakům v domnění, že jsou pouze dočasné povahy, se jim stal osudným.“

Ekonom Aleš Rod nabádá k zodpovědnosti, tedy té fiskální, budoucí vládu. „Závěrečný účet za populistické sliby v předvolební kampani by mohl být opravdu velký, centrální bankéři již opakovaně deklarují, že vliv fiskální politiky na inflační rizika se stane jedním z ústředních bodů jejich zájmu.“

Poučili se i ti, kteří za inflaci zaplatili z vlastní kapsy - střadatelé. „Vracíme se do starých kolejí. Budeme si ale muset zvyknout na vyšší sazby, ČNB deklaruje, že nová rovnovážná úroveň dvoutýdenní reposazby už nebude začínat nulou, jedničkou, ale ani dvojkou. Bude pár let přes 3 %. Od toho se bude odvíjet cena peněz a také výše úrokových sazeb na úvěrových produktech. Jsem rád, že se opět o trochu více zvýšila edukace k investování - to byl nepochybně pozitivní vliv inflační epizody,“ uzavírá Aleš Rod.