Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski, známý svým tvrdým postojem vůči Rusku, přišel nedávno s návrhem, aby NATO a evropské státy zřídily bezletovou zónu nad západní Ukrajinou.
„Byli bychom toho schopni, ale není to rozhodnutí, které může učinit samotné Polsko. Takový krok je možný jen společně se spojenci,“ uvedl Sikorski s tím, že hlavním cílem by byla ochrana území a obyvatel členských států před ruskými drony, které od září narušují evropský prostor.
Jde o návrh, který se v politické debatě i mezi spojenci napadené Ukrajiny čas od času objevuje už od začátku války. Až dosud však nenašel podporu.
Bezletová zóna
Bezletová zóna je část vzdušného prostoru, ve které je zakázáno létat určitým letadlům. Jsou buď vyhlašovány trvale, nebo dočasně nad určitou oblastí kvůli bezpečnostním důvodům. Svou povahou jsou obdobou vzdušného demilitarizovaného pásma.
Můžou se zřizovat nad relativně malým územím, příkladem takové možnosti byla například bezletová zóna nad Londýnem během olympijských her v roce 2012. Vznikají ale i nad rozsáhlejšími oblastmi, během války v Perském zálivu na počátku 90. let byla bezletová zóna vyhlášena nad severním Irákem kvůli ochraně Kurdů před režimem Saddáma Husajna. V roce 2011 pak NATO na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN dohlíželo na dodržování bezletové zóny nad válkou zmítanou Libyí.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj bezletovou zónu prosazoval krátce po ruské invazi a spojenci v NATO jej v roce 2022 ještě za vlády amerického prezidenta Joea Bidena skutečně projednávali. Nakonec ale záměr odmítli ze strachu, že by přímá konfrontace s ruskými bojovými letouny mohla konflikt rozšířit.
Mírnější varianta než v minulosti
Sikorského současný návrh se zdá být užší: měl by se týkat především ruských bezpilotních systémů, které se přibližují k ukrajinským hranicím se státy NATO. „Kdyby nás Ukrajina požádala, abychom je sestřelovali nad jejím územím, bylo by to pro nás výhodné,“ dodal ministr.
„Myslím si, že to je dobrý nápad, ale jen v případě, že by byl koordinován se spojenci, například Německem nebo Švédskem,“ uvedl pro Seznam Zprávy britský novinář Edward Lucas, který se spolu se skupinou expertů už dříve podílel na návrhu projektu zaměřeného na ochranu západní Ukrajiny před ruskými drony a střelami s názvem SkyShield.
Lucas pracoval právě na konceptech, jak by taková „vzdušná bublina“ mohla fungovat, aniž by hrozil přímý střet s ruskými letouny.
„Samozřejmě hrozí, že skončíme v bezpečnostním uspořádání, kde každý stát ‚létá sám za sebe‘, protože nedůvěřuje NATO,“ upozornil Lucas. To podle něj zdůrazňuje, proč je koordinace se spojenci naprosto zásadní.
Radosław Sikorski a jeho ostré politické výroky:
Přesná podoba případné „vzdušné bubliny“ nad západní Ukrajinou zatím neexistuje, protože spojenci NATO nic dosud formálně neprojednali a podle aktuálních informací to zatím nemají v plánu.
Sikorského návrh se však podle expertů týká primárně dronů a raket směřujících na území členských států NATO, nikoli ruských letadel, což je zásadní rozdíl oproti dřívějším diskusím o klasické bezletové zóně.
Šlo by vůbec o bezletovou zónu?
„Je preferováno označení ‚předsunutá zóna protivzdušné obrany‘,“ vysvětlil pro Seznam Zprávy analytik Milan Mikulecký. Princip spočívá v tom, že se obranné systémy rozmístí před vlastními hranicemi, tedy do blízkosti území, které je ohroženo, ale ještě na cizí straně hranic.
Díky tomu mají obránci více času reagovat. Mohou dron nebo střelu dříve identifikovat, ověřit, že jde skutečně o hrozbu, a připravit zásah. Tento postup snižuje riziko, že hrozba překročí hranice státu a zároveň minimalizuje nebezpečí, že trosky po sestřelu dopadnou na vlastní území.
„Takto získáváte větší prostor pro rozhodnutí a snižujete riziko škod způsobených troskami či nečekanými zásahy,“ dodal Mikulecký.
V praxi by taková ochranná zóna zahrnovala více vrstev obrany. Pozemní protiraketové systémy, například Patriot, NASAMS nebo IRIS‑T, by byly rozmístěny na území členských států NATO – například v Polsku, tak aby jejich dosah zasahoval i do západní Ukrajiny. Tyto systémy by zachytávaly nepřátelské drony a střely, které směřují na spojenecké území.
K tomu by se přidaly hlídkové lety spojeneckých stíhaček, které by pravidelně monitorovaly vzdušný prostor, rychle reagovaly na hrozby a spolupracovaly s pozemními bateriemi a radarovými systémy.
Stíhačky by mohly zasahovat proti dronům a raketám, jejichž trajektorie směřuje na území NATO, a pomáhaly by koordinovat zásahy, aby minimalizovaly riziko vedlejších škod.
Další projekt na ochranu před Ruskem: Dronová zeď
Evropští politici zatím sice nepředstavili do detailu, jak by dronová zeď měla vypadat, ale eurokomisař pro obranu předeslal, že půjde o směsici senzorů, různých druhů zbraní a rušiček, které odhalí a pak zničí přicházející drony. Vzniknout by mohla na celé východní hranici od Černého moře až po Finsko.
Celý systém by byl doplněn radarovými systémy včasného varování a radarovými letouny AWACS, které by poskytovaly přehled o vzdušném prostoru a koordinovaly obranné složky. Všechny prvky by byly propojeny do integrovaného systému velení a řízení, s jasně definovanými pravidly použití síly.
„Hlavním cílem je chránit civilní infrastrukturu a spojenecké území, aniž by hrozila přímá konfrontace s ruskými bojovými letouny. Nejde tedy o klasickou bezletovou zónu nad frontovými oblastmi, ale o obrannou „bublinu“ zaměřenou na zadní oblasti, která by poskytovala čas a prostor pro rychlou reakci spojenců,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy bezpečnostní analytik Jan Ludvík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Souhlas ze zámoří?
Podle expertů oslovených redakcí jde o minimalistickou variantu, která je realistická a politicky přijatelnější než širší zásahy.
Právě proto je reálné, že by se na ní spojenci mohli dohodnout – vyžaduje však politickou odvahu, a to nejen od Německa nebo například Finska, jak zmiňuje Lucas, ale hlavně od Spojených států, které musí být ochotné převzít odpovědnost a koordinovat zásahy.
„Bez jasného politického rozhodnutí hlavních spojenců se ani minimalistická varianta realizovat nedá,“ upozorňuje Ludvík. Dodává, že nedostatečná politická vůle je jedním z hlavních rizik – zejména ze strany USA, kde současná i předchozí administrativa váhala kvůli obavám z eskalace konfliktu s Ruskem.
U současného prezidenta Donalda Trumpa se k tomu navíc přidává jeho izolacionistické smýšlení, které je charakteristické snahou o minimalizaci zahraničních závazků a omezenou angažovanost USA v evropských bezpečnostních otázkách.
Takový postoj podle Ludvíka znamená, že Washington by pravděpodobně nepodpořil aktivní nasazení vojenských sil do oblasti, i pokud jde jen o omezenou, obrannou „bublinu“ nad Ukrajinou, a upřednostňoval by řešení, která nevyžadují přímé zapojení amerických jednotek.
To ostatně potvrdil i bývalý americký velvyslanec při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Michael R. Carpenter pro deník The New York Times. Podle něj Pentagon pravděpodobně nepodpoří zavedení západní bezletové zóny, protože by to znamenalo, že konflikt přechází ze zástupné války k přímé konfrontaci.
Potíže s logistikou i náklady
A překážek je podle bezpečnostních analytiků víc. Další komplikací jsou logistické problémy s municí. NATO má omezené zásoby střeliva pro svá letadla a protiraketové systémy, které nejsou určeny k likvidaci tisíců levných dronů. Při intenzivním nasazení by se zásoby rychle vyčerpaly, což by ovlivnilo i podporu Ukrajině, protože zdroje jsou sdílené a musí se plánovat velmi pečlivě.
Na druhou stranu experti podotýkají, že kdyby takový koncept obrany zasahoval například zhruba 200 kilometrů do ukrajinského území (na základě bilaterální smlouvy s Ukrajinou), znamenalo by to pomoc i pro Ukrajinu. Ta by mohla přesunout vlastní systémy protivzdušné obrany více na východ, a tím lépe chránit své jednotky a civilisty.
Konečně je tu i cenová neefektivnost. „Moderní systémy protivzdušné obrany NATO jsou vysoce účinné proti ruským letadlům, ale drahé a neefektivní proti velkému množství levných dronů, které Rusko pravidelně vyrábí. Ukrajina přitom vyvíjí levnější a flexibilnější obranné prostředky, které umožňují efektivní ochranu při nižších nákladech,“ dodává Ludvík.
Tento problém se naplno ukázal začátkem měsíce, když polské a nizozemské stíhačky vybavené střelami v hodnotě přesahující milion dolarů každá zasahovaly několik dronů‑nástrah, tzv. Gerberů, které stály jen desítky tisíc dolarů nebo méně.
Současné útoky na území členských států NATO, které Rusko označuje za „nehody“ nebo „vedlejší škody“, nicméně představují vážnou výzvu. I když jsou tyto incidenty často malé a formálně se neblíží klasické válce, podle oslovených expertů ukazují, že ruské drony a střely mohou zasáhnout spojenecké území a ohrozit civilní infrastrukturu i obyvatelstvo.
„Rusko provádí útok typu ‚vaření žáby‘ – postupně zavádí novou normu, ve které náš suverénní prostor přestává být skutečně suverénní a naše kritická infrastruktura může být napadána bez následků. To demoralizuje veřejné mínění, rozděluje proces rozhodování a připravuje půdu pro mnohem vážnější útoky v budoucnu,“ popsal redakci již dříve v rozhovoru Edward Lucas.
Podle Mikuleckého by měly být dronové incidenty v evropském vnitrozemí klasifikovány jako útoky. „I když zatím jde jen o ‚oťukávání‘, ukazují nutnost rychlejší a razantnější odpovědi. Současná reakce prostě není dostatečná,“ upozorňuje.
Současně zdůrazňuje, že gesta, jako je například posílení obrany východní hranice programem Východní stráž (Eastern Sentry), jsou vítaná nejen prakticky, ale i symbolicky – slouží jako signál jednoty NATO a odstrašující prostředek vůči Rusku. Ukazují totiž, že Aliance bere hrozby vážně.
