Experti cupují Trumpovo „znovuzavedení svobody slova“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Když je 97 procent zpráv o dané osobě negativních, nejde již o svobodu projevu,“ prohlásil Donald Trump v Oválné pracovně před novináři. Stěžoval si na podle něj zjevnou asymetrii mezi svým volebním vítězstvím a informováním ze strany velkých amerických médií. Statistiku sice ničím nepodložil, ale zopakoval ji již poněkolikáté.

Ukazuje to, jak nad ústavním principem svobody projevu uvažuje – svobodný je jen ten projev, který mu hraje do karet.

„Trumpova administrativa nemá ráda projevy, které jí odporují, bez ohledu na to, jak jsou pravdivé, a miluje projevy, které ji podporují, bez ohledu na to, jak jsou nepravdivé,“ míní Rebecca Tushnetová, ústavní právnička z Harvardovy univerzity. „Tak jednoduché to je.“

Trump přesto v loňské prezidentské kampani udělal z – jak to sám nazývá – znovunastolení svobody slova důležitý bod svého programu. Hned první den svého druhého prezidentství tak podepsal exekutivní příkaz s názvem „znovuzavedení svobody slova a ukončení federální cenzury“, v němž se pohoršoval nad kroky předchozí administrativy demokrata Joea Bidena, která prý svobodu projevu pošlapávala tím, že pod záminkou boje proti dezinformacím tlačila sociální sítě k regulacím a mazání některých příspěvků.

Výnos prohlásil, že vládní cenzura projevu je „v liberální společnosti nepřijatelná“. Slíbil, že za Trumpovy vlády se žádný federální úředník nebude dopouštět žádného jednání, které by „neústavním způsobem omezovalo svobodu projevu jakéhokoli amerického občana“.

To jsou fráze, s nimiž v zásadě nelze nesouhlasit. Nicméně v dnešní perspektivě Trump porušuje nejen svůj vlastní exekutivní příkaz, ale i Ústavu Spojených států. Konkrétně její první dodatek, o němž v tomto dekretu sám prohlásil, že „je nezbytný pro úspěch naší země“.

Trump byl k médiím kritický vždy, ale zlom v jeho přístupu definitivně nastal po atentátu na pravicového aktivistu a jeho blízkého spojence Charlieho Kirka. Hrůzné vraždy využil ve svůj politický prospěch a na pozadí zločinu rozpoutal bezprecedentní útok na svobodu slova a tisku. „Já své soupeře nenávidím,“ prohlásil prezident na jeho pohřbu v Arizoně. Z jeho kroků je patrné, že média rozhodně za své nepřátele považuje.

Jen za poslední týdny Trumpova administrativa:

„Prezident Trump využívá nepřímé nástroje jako odebírání licencí, vyšetřování nebo zkrátka politický tlak. To je však velmi účinné. Redakční rozhodování to může ovlivnit zejména u velkých mediálních institucí,“ zhodnotila tyto kroky v rozhovoru pro Seznam Zprávy Tushnetová.

Zejména příběh kolem Jimmyho Kimmela toho o současném stavu svobody projevu v USA odhalil mnoho.

Pro připomenutí – komik, který Trumpa pravidelně zesměšňuje, v úvodním monologu své show řekl: „Hnutí MAGA se zoufale snaží charakterizovat tohoto kluka, který zavraždil Charlieho Kirka, jako někoho jiného než jednoho z nich a dělají vše pro to, aby z toho vytěžili politické body.“

Šéf Federální komise pro komunikace (FCC) Brendan Carr na televizní stanici ABC vyvíjel tlak, aby vysílání pořadu zastavila, a ta tak k radosti Trumpa učinila. Po ohromné vlně kritiky jej na obrazovky vrátila. Epizoda trhala rekordy, a to přesto, že komikův návrat nevysílaly všechny stanice, co původně.

Špatné znamení je, že stanice ABC před zastrašováním vůbec ustoupila. „Zkrátka vyměkli. Je to hrozný signál a ukazuje to, že potřebujeme více nezávislých médií, nikoliv velké konsolidované skupiny, které rutinně potřebují vládní svolení k expanzi,“ myslí si Tushnetová.

„ABC zrovna usilovala o vládní schválení fúze. Vedení FCC vyhrožovalo zablokováním obchodní transakce a stanice tak ustoupila,“ doplňuje ji Joe Cohn, výkonný ředitel Centra akademické svobody a svobody projevu Yaleovy univerzity. „Nebyl by problém, kdyby se bez vládního tlaku sama rozhodla, že Jimmy Kimmel odrazuje příliš mnoho diváků a že by raději měla větší podíl publika. Pokud by to bylo jejich vlastní rozhodnutí, nebyla by to otázka svobody projevu. Protože ale ustoupili nátlaku, tak je,“ dodává pro Seznam Zprávy.

Ekonomický tlak podle expertů funguje nejlépe. Odebrání licencí totiž nejde obhájit tak jednoduše, jak si myslí Carr. A v případě, že by k tomu došlo, by to soudy mohly shodit.

Jak vysvětluje expertka na mediální právo z Minnesotské univerzity Jane Kirtleyová: „Carr mluví o tom, že existuje předpis, podle nějž vysílatelé nesmí ‚zkreslovat zprávy‘. To je naprosto absurdní. Takový předpis sice skutečně existuje, ale tím termínem se myslí šíření lží, které mohou vyvolat paniku. Tato úprava ostatně vznikla ve 30. letech minulého století v reakci na slavnou rozhlasovou hru Válka světů Orsona Wellese. To by mohl být důvod pro odebrání licence. Ale tvrzení, že Kimmelovo vyjádření o tom, kdo stál za atentátem na Kirka, představuje ‚zkreslování zpráv‘, v žádném vesmíru neobstojí.“

Na případu lze ale vidět i dobrá znamení, a to právě v síle občanské společnosti, která se za moderátora postavila. Připojili se dokonce i někteří trumpovci – moderátora sice velmi kritizovali, ale zároveň podotkli, že vláda nemá jakkoli ovlivňovat rozhodování soukromých médií. „Když vládní úředník začne mluvit stylem ‚buď to půjde po dobrém, nebo po zlém‘, je to hodně nebezpečné,“ řekl na adresu Carra třeba texaský republikánský senátor Ted Cruz.

Cohn upozorňuje, že jde sice jen o výjimky, ale přesto je to velmi důležitý signál. „Když hájíte jen projevy těch, s nimiž souhlasíte, připravujete prostředí, v němž budete po změně moci cenzurováni třeba vy,“ říká akademik.

První dodatek přijatý v prosinci 1791 jako jeden z deseti dokumentů tvořících Listinu základních práv ve Spojených státech zaručuje Američanům pět základních svobod: svobodu projevu, tisku, vyznání, shromažďování a peticí.

Podle Kirtleyové je svoboda projevu v právním řádu USA nastavená velmi volně. Judikatura, která v tamním systému postaveném na precedentech hraje zásadní roli, se výkladu prvního dodatku věnuje jen zhruba posledních sto let. A tendence je vždy projev spíše chránit. „Mezi projevy, které soudy pod první dodatek nezahrnují, patří třeba obscénnost, výhrůžky, pomluva nebo podvod. Pojmy se však vykládají velmi restriktivně – tak, aby byla většina projevů stále chráněná,“ dodává.

Trump a jeho právní tým se přesto snaží pod tyto skutkové podstaty činnost velkých mediálních domů zařadit. Pomluvou podle něj například bylo, když deník The New York Times – který nazývá „jedněmi z nejhorších a nejzvrácenějších novin v historii naší země“ – před loňskými volbami otisknul „pomatenou podporu“ Kamaly Harrisové. Původní žalobu soud odmítl a nařídil ji zkrátit a oprostit od politických frází.

Experti však upozorňují, že pro média jsou i tyto soudní procesy nepříjemnou zátěží. Trumpův tým navíc podle řady výroků hodlá zajít ještě dál a žalovat i projevy, které jsou podle všeobecně přijímané interpretace zcela nepochybně pod ochranou prvního dodatku.

Ministryně spravedlnosti v Trumpově administrativě Pam Bondiová v rozhovoru pro podcast Katie Millerové, bývalé mluvčí Trumpova prvního viceprezidenta Mikea Pence, prohlásila, že chce „umlčet“ lidi, kteří zveřejňují nenávistné projevy. Naznačila, že prokuratura bude takové lidi stíhat. „Existuje svoboda projevu a pak existují nenávistné projevy.“

To je ovšem podle předních odborníků, s nimiž hovořila redakce Seznam Zpráv, zcela chybné tvrzení. „Je úplně mimo,“ říká o pohledu ministryně Cohn. Podle něj je ochrana nenávistných projevů nejen zákonná, protože tak rozhodnul Nejvyšší soud, ale také správná. „Amerika je v tomto trochu výjimka, nicméně všude po světě, kde jsou zákonné regulace nenávistných projevů, se úprava používá zejména proti marginalizovaným skupinám,“ popisuje ústavní právník.

Kirtleyová doplňuje, že ochrana nenávistných projevů prvním dodatkem vyplývá z rozhodování Nejvyššího soudu. „Opakovaně řekl, že nejvyšší ochranu požívá politický projev, protože je to základ naší demokracie. A protože mnoho toho, co je označováno jako nenávistný projev, spadá do kategorie politického projevu, Kongres ani zákonodárné sbory na úrovni jednotlivých států nikdy nemohly přijímat zákony, které by nenávistné projevy kriminalizovaly. V některých jurisdikcích tak máme ‚zločiny z nenávisti‘, ale to se týká jen motivace pro spáchání ‚běžných‘ trestných činů,“ vysvětluje mediální právnička.

Trumpovo tažení proti jeho oponentům posílá vzkaz, že si sice každý může říkat, co chce, ale v případě, že se tím vládě znelíbí, může čekat, že exekutiva bude hledat cesty, jak ho potrestat. Netýká se to jen médií, na prezidentově seznamu jsou třeba i univerzity.

Hrozba represemi není nic nového. „Bidenova administrativa pro změnu tlačila na sociální sítě, aby umlčovaly narativy o covidu, s nimiž nesouhlasila. A je úplně jedno, kdo měl po věcné stránce pravdu. Je důležité pochopit, že když to dělá jedna strana, poskytuje tím politické krytí, aby to v budoucnu u jiných témat dělala strana druhá,“ míní Cohn.

Experti se nicméně shodují, že míra, kterou na svobodu slova tlačí Trump, je nevídaná a že spirálu roztáčí do zcela nových obrátek. „Vláda a tisk měly ve Spojených státech vždycky vztah založený na střetu. Na tom není nic nového. Nicméně míra nepřátelství Trumpovy administrativy je podle mě bezprecedentní,“ tvrdí Kirtleyová a nakonec sahá do historie pro vůbec nejostřejší a zároveň patrně vůbec nejcitlivější přirovnání: „Trump používá terminologii, kterou historici dobře znají – nazývá tisk ‚fake news‘, podobně jako Adolf Hitler mluvil o ‚lživém tisku‘ (Lügenpresse, pozn. red.). Úplně stejná myšlenka.“

Stále však prý existuje cesta ven. „Trumpův režim není nijak zvlášť silný a konsolidovaný a nemá ani výraznou veřejnou podporu. Média, univerzity nebo občanská společnost se pouze musí politickému tlaku vzepřít,“ říká Tushnetová a za příklad dává Harvardovu univerzitu, kde sama působí.

Vláda na začátku dubna prestižní univerzitě vzkázala, že má provést rozsáhlé změny – například povolit vládní „audity“ názorů fakult, studentů a zaměstnanců, zrušit programy diverzity, změnit administrativní struktury a omezit autonomii určitých studentských či fakultních orgánů. Harvard odmítl, načež mu Trumpova administrativa zmrazila přes dvě miliardy dolarů v dotacích na výzkum. Vysoká škola se obrátila na soud, který jí letos v září dal za pravdu. Vedle toho univerzita také rozjela silnou kampaň za dodržování svých hodnot a ochranu akademické svobody.

„Nejdůležitější je, abychom si všichni vypěstovali lepší návyky být silnějšími a důslednějšími obránci svobody slova toho druhého. To znamená být důslední i tehdy, když terčem cenzury jsou lidé, jejichž názory nemáte rádi,“ uzavírá Cohn.

Ostatně svoboda projevu je pro Američany velmi důležitá a první dodatek Ústavy velmi uznávaný. Podle čerstvého průzkumu sice všech jeho pět svobod umí vyjmenovat jen každý desátý Američan, přesto si jich 90 % myslí, že je pro USA životně důležitý.