Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Dceři mohl být rok, když jsem ji přistihl, jak fascinovaně bere do ruky propisku, pustí ji na zem, sebere – a znova upustí. Pořád dokola. Jak to, že padá vždy stejně? Za pár minut už jsem nad tím přemýšlel také. Jasně, gravitace a tak. Ale jak že to přesně funguje? S hrůzou mi došlo, že už nevím. O chvíli později jsem s výrazem hladového batolete studoval zakřivení časoprostoru a další fyzikální jevy, které má člověk celý život na očích, ale dávno jim nepřikládá význam. Není na to čas.
Naštěstí jsou tu knihy, které člověka dokážou vrátit do fáze propiskových experimentů. Jako grafický román Tady od Richarda McGuirea, který v létě vydalo nakladatelství Host v překladu Marka Torčíka. O jazyk v tomto komiksu zas tak moc nejde (i když překlad musel dát práci, mluví se tu i řečí severoamerického kmene Lenapů). Důležitá není ani zápletka, ani protagonisté. Opravdovými hrdiny Tady jsou místo a čas.
Místo: jediný pokoj. Čas: od 300 milionů let před naším letopočtem až do daleké budoucnosti kolem roku 2315. Každá dvoustrana knihy ukazuje stejné místo v jiném okamžiku. Jednou pokojem bloudí kočka, jindy tu táta fotí svou rodinu. Někdy tu žádný pokoj není. Nad neznámou krajinou zapadá slunce, všechno na planetě je ještě docela nové. Tady zůstává celou tu dobu jakoby maličkaté, neokázalé. A fascinované zbytečnými okamžiky.
„Hmm. Co jsem to tady vlastně chtěla?“ ptá se žena v červených šatech, píše se rok 1957. Otočíte stránku – a pokoj je pryč. Místo něj zasněžený les, zima 1623. „Děti, neodcházejte. Za chvilku jsme zpátky!“ prosí panáček v televizi roku 1993. „Říkali, že až ho pustí domů, nějakou dobu nezvládne vyjít schody,“ hlásí do telefonu muž opřený o gauč, 2005. To je prý sám McGuire. Při tvorbě komiksu se často inspiroval svým životem, domem i rodinnými fotografiemi. Tón knihy také ovlivnila úmrtí jeho sestry, otce a matky.
Když poprvé otevřete Tady, oči si musí chvíli zvykat. Ze stránek sbírají úplně jiné informace, než na jaké jsou z knih zvyklé. Jako kdyby vám někdo nasadil brýle se špatnými dioptriemi. Ale před očima se vám nerozklíží obraz, nýbrž čas.
Najednou je ho tolik, všechen nahromaděný na jednu kupu, do jediného rohu obýváku. Někdy je plný dětí, někdy je z něj močál s kapradím, nad kterým zapadá slunce. Vlk si nese kořist temným lesem. Místo domu voda z tajících ledovců.
Britský deník The Guardian o Tady napsal, že je to první pokus zobrazit, jak funguje lidská paměť a jak chápeme čas. V žádném jiném médiu než právě v komiksu by tohle nemohlo fungovat. A ano, vím, že Tady existuje i jako film. S Tomem Hanksem. Místo předchozích vět si můžete představit třeba bílou stránku. Nebo tůňku s břízou. Prostě na film zapomeňte. Komiks Tady je dokonale prostý patosu. Tom Hanks? To bude další Strom života. Ne, díky.
Kdyby Tady jen dokola opakovalo stejný trik, asi by se rychle omrzelo. Jenže McGuireovo dílo říká spoustu věcí o tom, jak doopravdy žijeme. Je mnohem přesnější než seriály, filmy a romány posedlé charaktery, zápletkami, dějem a hlavně dokonalým vyústěním. Fajn, ale kam se poděly všechny ty momenty, kterým pointu přiřadit neumíme? Útržky zbytečných konverzací s nemocným tátou, to odpoledne, kdy u domu hrozně hlasitě zpíval pták. Proč nám tak často vytanou na mysli, když jsme mysleli, že jsou k ničemu? Možná mají mnohem větší význam, než si myslíme, zvlášť když je postavíte tváří v tvář dinosaurům, soumrakům a jiným každodennostem vzdáleným desetitisíce let dopředu či nazpět.
Vzpomínám si na báseň Petra Hrušky, ve které ho zaplaví náhlá vlna radosti. Z obýváku si jde pro něco do vedlejšího pokoje – a najednou mu dojde, jak obrovské má štěstí. V sousední místnosti bezstarostně štěbetá jeho rodina. Je to několik vteřin, které by navždy upadly v zapomnění, kdyby je Hruška vmžiku nezachytil básní.
Přesně takový pocit náhlé radosti umí vyvolat i Tady. Sice se rozpíná na milionech let, ale v jeho středu zůstává nepatrný moment, ve kterém tiše našlapuje kočka, dupe dinosaurus, máma chová v povijanu dítě. Má dcera objevuje gravitaci s pomocí propisky.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
