Nekrolog: Už se blíží meče. Ivan Klíma zůstal svůj mezi Čapkem a Kafkou

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V pracovně Ivana Klímy v pražských Hodkovičkách zabíraly jenom zahraniční překlady jeho knih šest bytelných regálů. Pocházely z asi 30 zemí, přičemž o některých, vytištěných ve znakovém písmu, nevěděl ani sám autor, kde byly vydány.

Spisovatel, dramatik a bývalý disident, jenž tuto sobotu zemřel ve věku 94 let, patřil v zahraničí k nejčtenějším českým literátům. Jeho čínský překladatel mu dokonce tvrdil, že reklamní nápis na přebalu jedné z jeho knih zněl: „Dost bylo Kundery, nyní čtěte Klímu!“

Aspoň tak to sám vyprávěl s humorem v době, kdy vydal druhý díl svých pamětí Moje šílené století. Za ten první, zahrnující život od dětství do roku 1967, obdržel cenu Magnesia Litera. Moje šílené století II dotahuje vyprávění až do sametové revoluce. V obou knihách se úzce prolíná osobní a obecné, kruciální je ovšem otázka Klímova někdejšího členství v KSČ, kam vstoupil roku 1953 a odkud byl vyobcován právě v roce 1967. Jak vůbec funguje lidská paměť při takovém celoživotním bilancování?

„Ceny nejsou můj cíl,“ řekl tehdy Klíma při dotazu na čerstvé literární vavříny, což by se teď možná dalo obrátit v úvahu, že ani ceny nejsou zárukou přetrvávajícího čtenářského zájmu. Zdá se, že zejména v posledním desetiletí se jeho díla začala vytrácet z povědomí publika, ačkoli zrovna oba memoárové svazky jsou takřka čítankovým příkladem složitostí lidských cest dějinami 20. století.

„Když člověk píše o mládí a jeho blbosti, tak se to líp čte,“ řekl Klíma o prvním dílu, aniž by zmínil, že blbostem stranickým, jichž se dopustil, předcházel od roku 1941 koncentrační tábor v Terezíně, kam byl jako Žid deportován s celou rodinou. Přežil tam až do osvobození. „Nebyla to má zásluha ani moje vina,“ konstatoval v pamětech.

„Mnoho autorů má nejlepší knížku, která nějak čerpá z jejich mládí a dětství,“ říkal o prvním díle. „A ten druhý díl, ten je snad zajímavý spíš z hlediska našich dějin a rozdělení národa na tři vrstvy: Jednu kolaborující, jednu odporující a pak většinu, která se snažila tím slušně projít. A já jsem se snažil ukázat, že ta takzvaná mlčící většina nebyla tak úplně mlčící, ale velice nápomocná,“ uvažoval.

Svůj konkrétní životaběh zároveň proložil eseji na obecná témata. Čtenář v Mém šíleném století najde úvahy o zradě vzdělanců, dogmaticích a fanaticích, o sebekritice, solidaritě či elitách. Autorovi při psaní pomáhal deník, který si s velkými pauzami vedl.

Leccos ze svých vzpomínek Ivan Klíma už předtím použil v mnoha prózách, samozřejmě transformované do osudů konkrétních literárních hrdinů. A hlavní motiv memoárů, vlastní historii členství v komunistické straně, označil za důvod, proč je tolik lidí přijalo. Protože měli podobný osud a našli tu ne omluvu, ale pokus o vysvětlení, jak a proč podlehli něčemu, co bylo zločinné.

K takovému vyznění dovedl Klíma především své „opus magnum“, román Soudce z milosti, česky vydaný krátce po revoluci. Vznikal v 70. a 80. letech, první verze pod názvem Stojí, stojí šibenička se objevila v době jeho normalizačního vyobcování z oficiální literatury jako samizdat v roce 1978, pod definitivním názvem dílo vyšlo roku 1986 v Londýně.

Soudce z milosti je také příběhem prozření, ale především osvobození, jímž se jeho subjekt i objekt vyprávění, soudce Adam Kindl, nakonec dostává až na samý práh pochopení metafyzické viny v jaspersovském smyslu. Po životní pouti začínající v terezínském ghettu, pokračující přimknutím se ke komunistické naději a ústící v postupné střízlivění provázené prohlubujícími se výčitkami, dobírá se počátkem 70. let konečně sebe sama, vnitřní pokory a harmonie, která mu současně otevře i cestu k nejbližším.

Více než šestisetstránkový román by bylo možné srovnat třeba se Žertem od Milana Kundery: Stejně jako on vyplňuje celé stránky sofistikovanou reflexí. Zároveň zde však Klíma uplatňuje výsostné prozatérské umění ve vedení dvou pásem odlišných časovou perspektivou i vypravěčským úhlem, v charakterizaci postav i rozrůzněném vystižení dobové atmosféry jednotlivých časových period děje.

Životní styl jeho protagonistů vyznačuje jakási obyčejnost, možná až sucharství, Klímův autorský styl má však svou básnivost, důvěryhodnost, která čtenáře nutí ke spoluprožívání i tam, kde jsou mu postavy cizí. Odstup, jaký někomu vadil u jiných Klímových próz, hraje tu náhle ve prospěch hlavní postavy i autora. Dávné prožitky dětství jsou tou odcizující zkušeností, bránící Kindlovi ve hřejivém ztotožnění se s okolím, návraty k vinám na něm spáchaným propojují se však nakonec s vinami, jichž se sám dopustil, v očistný plamen.

„O zločinu může rozhodovat soudce, o politické odpovědnosti vítěz; o morální vině lze vskutku hovořit jen v láskyplném boji lidí navzájem solidárních. Metafyzická vina se snad může vyjevit v konkrétní situaci, v básnickém či filozofickém díle, lze ji však sotva osobně sdělit,“ napsal Karl Jaspers ve spisku Otázka viny z roku 1946 a dodal, že „morální prohřešky jsou základem poměrů, z nichž politická vina a zločin teprve vyrůstají“.

Právě tímto úhlem pohledu je dílo Ivana Klímy stále aktuální: Znovu a znovu vyzývá k sebereflexi a sebenazření, ke zdrženlivosti a stálé pochybnosti, k chápaní relativity lidského konání. Není ostatně náhodou, že studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zakončil spisovatel v roce 1956 diplomovou prací o Karlu Čapkovi, ze které se pak za redaktorské práce v 60. letech, zejména v Literárních novinách, Literárních listech a Listech, odvinula monografie Karel Čapek.

V novém tisíciletí následovala ještě publikace Velký věk chce mít též velké mordy s podtitulem Život a dílo Karla Čapka. Název je odvozen z Čapkových veršů ze srpna 1936, charakterizujících 20. století: „Doba vědy, techniky a práce / pokroku a hlavně vraždění. / Byl to věk, jenž držel na rekordy, / dbaje vždy o větší rozměry. / Velký věk chce mít též velké mordy, / hrdiny a velké gangstery.“

Klímova kniha vyšla doslova na prahu století jednadvacátého, ale že by náš věk měl v tomto smyslu menší „ambice“ než předchozí, se zrovna nezdá.

Ivan Klíma v jednom textu přiznal, že do svých 26 let neměl potuchy o Franzi Kafkovi. Teprve když si přečetl jeho prózu V kárném táboře, někdy překládanou jako V trestanecké kolonii, zjistil, „že se její poselství dotýká mého vlastního osudu“. A tak se pak i jeho psaní odvíjelo mezi čapkovským humanismem filozofie obyčejného života a kafkovským labyrintálním fatalismem, vyjádřeným výstižně v názvu souboru Klímových článků a rozhovorů Už se blíží meče.

Jeho tvůrčí život prozaika, dramatika, scenáristy a publicisty se naplnil stejně vrchovatě jako jejich a v čapkovských šlépějích kráčel také začátkem 90. let coby předseda českého PEN klubu. Tradicí tam bývaly společné oslavy narozenin Ivana Klímy, literárního vědce Vladimíra Karfíka i spisovatele a scenáristy Jiřího Stránského, kteří se všichni narodili roku 1931 v rozmezí necelých dvou měsíců, srpna až října. Na oslavu společných osmdesátin v roce 2011 se dostavil i bývalý prezident Václav Havel a bylo to poslední takové setkání čtyř přátel, jejichž životy a dílo jako by význačně symbolizovaly rozporné české osudy posledního skoro už století.

Rozloučení s Ivanem Klímou se uskuteční v pondělí 6. října od 12 hodin v obřadní síni Nového židovského hřbitova v Praze 3.