Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Přední český autor více než dvacítky knih tuto sobotu ráno zesnul, bylo mu 94 let. O úmrtí informoval jeho syn Michal Klíma. „Můj otec spisovatel Ivan Klíma zemřel po dlouhé nemoci dnes brzy ráno doma obklopen rodinou,“ sdělil.
Vedle Milana Kundery a Bohumila Hrabala býval Ivan Klíma ve světě řazen k nejznámějším novodobým českým autorům. Jeho knihy se dostaly na seznam povinné školní četby a dočkaly se překladu do třicítky jazyků. „Pocházím z generace, která se narodila v době velkých traumat a která je v literatuře proměnila do velkých témat,“ řekl jednou.
Známý byl už jeho příběh pražského rodáka, jenž sice nebyl vychováván židovsky, přesto jej nacisté tři a půl roku věznili v koncentračním táboře Terezín. Ivan Klíma si i po desítkách let barvitě vybavoval jeho osvobození. „První zpráva byla, že náckové jsou pryč, že jednotky SS zmizely. Čili my jsme byli krátkou dobu bez těch esesáků, což byl takový začátek osvobození. No a potom přijeli Rusové,“ vyprávěl pro Paměť národa, jak ho v květnu 1945 u brány osvobozeného ghetta vyzvedl bratranec a odvezl jej s dalšími rodinnými příslušníky zpět do Prahy. Klímův otec skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde byl donucen zúčastnit se čtrnáctidenního pochodu smrti, šťastnou náhodou však přežil.
Ivan Klíma ve svých prózách často psal o vztazích mezi muži a ženami. „Literatura má vyprávět příběh, a tím být přitažlivá pro čtenáře,“ říkal. „Píšu hlavně proto, že mě to baví, ale zároveň myslím na to, že by to taky mělo bavit ještě někoho jiného,“ dodával.
Velkou oblibu jeho literární dílo zaznamenalo již v 60. letech minulého století, pravidelněji se však na pultech knihkupectví začalo objevovat zase až po sametové revoluci. Za normalizace se Klíma stejně jako mnoho dalších „protisocialistických“ autorů ocitl na seznamu zakázaných tvůrců a nesměl oficiálně publikovat.
Zavdala k tomu epizoda ze IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, kde Klíma s kolegy jako Ludvíkem Vaculíkem nebo A. J. Liehmem odmítl kontrolu komunistické strany nad kulturou a kritizoval existenci cenzury, za což byl ze strany nakonec vyloučen. „Nejsledovanější byl ten Vaculíkův projev. Liehmův a můj byl mezi třemi, které byly nejvíce kritizovány jako protistátní a protistranické,“ vzpomínal.
Ivan Klíma v 60. letech pracoval v Literárních novinách, později Literárních listech a nakonec Listech. Titul měnil název kvůli cenzuře.
V roce 1969 odjel do USA, aby na Michiganské univerzitě v Ann Arboru přednášel jako hostující profesor českou literaturu. Emigraci však nezvažoval. „Měl jsem jaksi ideu, že člověk, který tady chce něco měnit, by se měl vrátit, aby tady o to mohl usilovat. A to jsem také udělal,“ vysvětloval.
Po návratu v roce 1970 byl vyloučen z organizací, zbaven možnosti publikovat a jeho díla byla vyřazena z knihoven. Pracoval jako zeměměřič, sanitář, metař či poslíček. Většinu času však prožil jako svobodný spisovatel.
Klímovy prózy jako Bezvadný den, Milenci na jednu noc, Loď jménem Naděje či Milenci na jeden den se v různých kontextech vyrovnávaly s problémem lidské samoty a střetem jedince s mechanismy moci.
V povídkách a románech ze 70. a 80. let nastolil téma životního osudu spisovatele, který je mocí vyvržen na okraj společnosti, a proti bezpráví stavěl mravní sílu opřenou o důstojnost člověka. Z tohoto období pochází knihy Soudce z milosti, povídkové soubory Má veselá jitra, Moje první lásky či novela Láska a smetí.
Z polistopadového období vytěžil Ostrov mrtvých králů, Čekání na tmu, čekání na světlo, Poslední stupeň důvěrnosti nebo životopisnou knihu o Karlu Čapkovi Velký věk chce mít též velké mordy, za kterou v roce 2002 získal Cenu Franze Kafky. Byla už druhá, kterou Klíma svému oblíbenému autorovi věnoval. Podle kritiků přinesla nový pohled na českého klasika.
Ivan Klíma byl autorem také několika divadelních a rozhlasových her a knih pro děti. Na kontě měl i námět pro loutkový film Jiřího Trnky Kybernetická babička a literární předlohy pro některé části kresleného seriálu Zdeňka Milera O Krtečkovi. V letech 2009 a 2010 zaujal dvoudílnými vzpomínkami Moje šílené století.
Klíma se v roce 1953, kdy mu zavřeli otce, stal členem KSČ. V roce 1956 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor čeština a literární věda. V období let 1963 až 1969 působil v Literárních novinách, Literárních listech a Listech, poté byl redaktorem samizdatového časopisu Obsah.
V letech 1990 až 1993 předsedal českému PEN klubu. Byl laureátem Ceny Egona Hostovského, medaile Za zásluhy či ceny Magnesia Litera v kategorii literatura faktu za knihu Moje šílené století. Klíma byl od roku 1958 ženatý, s manželkou Helenou mají syna Michala a dceru Hanu.
