O otcích a synech. V románu Lukáše Balabána snadno poznáme skutečné postavy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když před 15 lety vyšel román Jana Balabána Zeptej se táty, byla to událost. Nevyhnutelně: Autor o dva měsíce dříve zemřel, a kniha se tak stala jeho literární závětí. Ale ve hře jako by bylo víc než jen literatura. Balabán odešel na den přesně pět let po svém otci, o němž jeho poslední próza pojednávala.

Všechno jako by tehdy bylo až příliš symbolické. Včetně skutečnosti, že jeden z nejuznávanějších českých spisovatelů porevoluční doby zesnul kvůli nediagnostikované srdeční vadě. Šlo o kardiomyopatii, která se projevuje zvětšováním, ale tím i oslabováním srdce. Balabánův předčasný skon tak někdo mohl vnímat i jako odchod kohosi, kdo se utrápil utrpením světa. Však jeho povídky zalidňovali lidé utrmácení a umoření, chybující i pochybující, hledající a ztracení.

Patnáct let poté nyní přichází překvapení, kniha Balabánova syna Lukáše nazvaná Román pro pitomce. A překvapení je o to větší, že nese jednoznačně autobiografické rysy. Tak jako se Jan Balabán v posledním díle vyrovnával se svým otcem a jeho odchodem, vyrovnává se Lukáš Balabán ve své prvotině se svým otcem a jeho odchodem. Dráždivá symetrie vzbuzuje očekávání. O to větší, že čtyřicetiletý debutant se dosud veřejně prezentoval jen prostřednictvím poezie nebo hudby, nikoliv prózou. Širšímu publiku zůstával tento IT specialista se zaměřením na počítačové sítě neznámý.

Když byl 1. července 2010 na veřejnosti uveden román Jana Balabána Zeptej se táty, k prasknutí přeplněná, k nevydržení vyhřátá Stará aréna v Ostravě už z jeho osobité dikce mohla slyšet jen ozvěnu: buď z reproduktorů, nebo právě prostřednictvím syna Lukáše. On a dalších šest Balabánových přátel se tehdy ujalo čtení z publikace, která byla následně vyhlášena Knihou roku jak v anketě Lidových novin, tak na cenách Magnesia Litera.

I Lukáš Balabán svou prózu představil v červencové Ostravě, a sice na festivalu Měsíc autorského čtení. Na sociálních sítích si v krátkém videu pochvaluje spolupráci s nakladatelstvím Větrné mlýny, které knihu vydalo, a ukazuje na liště internetového prohlížeče, kde všude se dá koupit. Přes všechny vnější podobnosti s Janem Balabánem jsme současně v jiném světě. Přesněji řečeno: Jsme v tom stejném světě, jen už vypadá úplně jinak.

Román pro pitomce je ten typ prózy, která by se dnes označila jako autofikce neboli žánr kombinující autobiografii s krásnou literaturou. Lukáš Balabán zjevně píše o sobě a své rodině. Přesto v tomto případě škatulka nesedí a bude lepší se bez ní obejít. Už provokativním, snad ironickým názvem kniha odkazuje spíš k tradici undergroundu s jeho těkáním mezi povyšováním se a sebeshazováním. Životní okolnosti tu nejsou materiálem k literárnímu zušlechťování, spíš vyvezenou struskou.

Vazba ke skutečnosti se zdá silná. Postavy sice nenesou svá občanská jména, člověk alespoň trochu obeznámený s ostravskými reáliemi v nich však rysy skutečných osob snadno zahlédne – byť na vlastní nebezpečí. Počínaje spisovatelem Martinem Vránou přes jeho první ženu a jejich dvě děti, z nichž jedno, zdá se, teď Román pro pitomce napsalo, až k Vránovým kumpánům z hospody.

Jestliže měl Jan Balabán pověst člověka, který byl na svět náročný, v románu jeho syna to mají sourozenci Johanes a Dolores náročné hlavně se svým otcem Martinem Vránou. Nejen proto, že kvartální alkoholik se sklony k sebelítosti zkazí každé Vánoce. Je to také evangelík, jemuž pojetí víry přikazuje trpět.

V jedné silné scéně se Johanes ocitá v nemocnici, protože kardiomyopatie se v rodině dědí a on musí dostat implantát. Lékařka se ho postupně ptá, zde jeho otec pil, jestli se léčil a nakonec proč se neléčil. „Johanes rychle přemýšlel, jak v několika slovech říct, jak to bylo, ale současně zdlouhavě nepopisovat otcův sklon přijímat zlé věci a tak nějak si je zvrhle užívat podle rodinného étosu, který jeho sestra kdysi velmi přesně vyjádřila slovy: Musíš trpět.“

O několik odstavců dál to přerůstá v podobenství. Správný Vrána je jako Ježíš Kristus, a kdyby ho náhodou někdo cestou na Golgotu unesl, zachránil a on by mohl spokojeně žít se ženou a dětmi, „stejně by se pomalu uchlastával, protože správně to mělo být tak, že ho dokopou na popravčí vrch, přibijí na kříž a nechají ho tam zdechnout“.

Ne, vypravěč se s otcem nemazlí. Ale paradoxně právě tím próza Lukáše Balabána upomíná na tu, kterou jsme si doteď se jménem Balabán spojovali výhradně: Chce být přesná a rovná, neuhýbat. Nejde zdaleka jen o hořký, kritický, i když stále vnímavý vztah k otci. Ten se zároveň stává modelem také pro vztah k době, kterou otec představuje.

Co když bylo všechno to vysedávání po hospodách, řečnění o umění a o tom, že nikde nemůže vznikat nic tak autentického jako v Ostravě, protože tam je nejvíc marnosti a marnost je puncem existence – co když to všechno bylo jen dalším hospodským mýtem, který měl udělat titány z těch, co si ho nad pátým pivem vyprávěli?

Jako byli v centru knihy Zeptej se táty tři sourozenci, v Románu pro pitomce jsou to dva sourozenci plus Vanessa, Johanesova partnerka. A stejně jako v Zeptej se táty se tu postavy z bodu před otcovou smrtí dostávají někam za ni. Není však jisté, zda je čeká něco dobrého.

Dolores přiznává, že ji otcova smrt svým způsobem osvobodila: „Připadalo mi, že ať dělám, co dělám, stejně je to na nic, protože on do toho zase spadne. Zas se někde ožere a já s ním zas někde budu smýkat.“ Protagonistka se uchytí jako baristka a posléze majitelka kavárny v zámoří.

Johanes však v osobním i pracovním životě tápe. Protlouká se, jak to jde, vaří kávu ve stánku na nádraží a s obsluhou toho vedlejšího ji vyměňuje za hotdogy. Svět prekarizované práce protažený ze studentského života do dospělosti tvoří jednu ze společensky kritických vrstev vyprávění. Tou další by mohla být neschopnost Husákových dětí vydržet spolu ne snad celý život, ale zkrátka vydržet spolu život.

Psát se jménem Balabán na dresu není žádná výhra. V týmových sportech existuje zvyk, že čísla slavných hráčů se navždy vyřazují. To v literatuře nejde, ačkoli například syn Ivana Wernische Michal raději publikuje pod pseudonymem Ewald Murrer. Tisíckrát se lze srovnání bránit, stejně se neubráníš.

Román pro pitomce končí takto: ‚„Je to hodně divné,“ přisvědčil Hans. „Zní to jako z nějakého románu. Možná ani ne tak úplně pitomého.“‘ Čemuž předchází ne úplně pravděpodobné sklenutí několika linií, navíc v kulisách slavné ostravské haldy Ema. Je to snad daň za to, že kniha má charakter spíš rozbíhavých epizod, než že by směřovala k přirozenému vyvrcholení. Některé kapitoly se čtou trochu jako povídky a snad tak i vznikaly.

Janu Balabánovi se dostávalo vřelého kritického přijetí, jen občas mu někdo vytkl, že ve svých knihách až příliš káže. To Lukáš Balabán nedělá. Johanes navštěvuje vysočinské městečko Zběžné, průhlednou kamufláž Sněžného, odkud rod Balabánů pochází, a nalézá zarostlou zahradu se zchátralým domem. Vysočinské evangelické kořeny se zdají být podetnuté, místo kázání autor pouze ukazuje a otázky po smyslu zůstávají hlouběji pod povrchem.

Jako debut neznámého čtyřicátníka je Román pro pitomce nadprůměrný. Ale je to jen debut? Způsob, jak vypravěč vykresluje otce, působí deziluzivně, místy až ikonoklasticky, a nemá cenu zapírat, že právě to ke knize přitáhne pozornost. U někoho to může i vzbudit pohoršení, ačkoli skutečnost, že Jan Balabán v posledních letech života bojoval s alkoholem a často ten boj prohrával, není novinkou. Jisté smíření pro vypravěče by snad mohlo spočívat v jedné věci: Kdyby Martin Vrána na kardiomyopatii nezemřel, Johanes by se asi nedozvěděl, že jí také trpí. Tolik o otcích a synech.