Článek
Ústavní soud jednomyslně zamítl stížnost nomen omen spolku Klimatická žaloba. Ta spočívala v tom, že český stát údajně neplní své závazky při snižování emisí skleníkových plynů. A tím porušuje lidské právo na „příznivé životní prostředí“, zaručené Článkem 35 ústavní Listiny práv a svobod.
Soudci vysvětlili, že klimatické žalobě, která mířila na čtyři ministerstva, se nedá vyhovět, protože neexistuje zákon, který by úřady zanedbávaly. Ale to ještě neznamená, že by nějaké příští, jinak formulované klimatické žaloby nemohly uspět i v Česku, tak jako vloni ve známém případě „švýcarských babiček“.
Soudit se o svá práva s vyhlídkou na spravedlivý proces, taková vymoženost se nikdy nedá dost vynachválit. Zkusme si představit, jak beznadějně bláznivě by klimatická žaloba působila třeba v soukolí ruské justice.
V demokracii se stát běžně ocitá pod tlakem jednotlivců, kteří se demokraticky hlásí o svá práva. I jeden neohrožený postoj může rozhodnout, viz Američanka Rosa Parksová a jiné historické příklady.
Ale úspěch i té nejslavněji vyhrané klimatické žaloby by měl jen omezené účinky. Navzdory tomu, že by státní moc nebo korporace přiměl k praktickým opatřením s možná dalekosáhlými důsledky.
Jenže k záchraně přírody a světa kolem nás se nedá prosoudit.
Soud může říct, kdo je v právu, a kdo ne. Co je správné, a co ne. Ale společenské smlouvy o tom, čeho si ceníme a co naopak zlehčujeme, jsou už mimo jeho jurisdikci. Když nesdílíme jako samozřejmost, že šetrnost k přírodě je vždycky slušnost, a ne zelený kapric, ani sto rozsudků nás nepřesvědčí. Musí existovat něco jako „mravní zákon“.
Konkrétně v Česku už dlouho a při nástupu nové vlády aktuálně platí skoro pravý opak. Starost (i ve smyslu obava) o životní prostředí se ze společného úkolu, o jehož významu není potřeba dokola diskutovat, postupně mění na něco, s čím se to přehání a co nás zbytečně omezuje. A na čem je rozhodující, jestli to náhodou nezpůsobí „skanzen“.
Jedním z favoritů a očekávatelných vítězů voleb se tak stal příběh o domnělém zeleném šílenství.
V návrhu vládního programu se to projevuje tak, že „ochrana životního prostředí musí vycházet z reálných potřeb, dostupných technologií a ze zdravého rozumu“. Autoři textu se zavazují „zastavit dotace pro neziskové organizace, které blokují rozvoj a investice. Zásadní revizí projde i financování ekologických iniciativ z veřejných prostředků“.
Přírodu je „samozřejmě“ potřeba chránit. Ale pragmaticky. Nemá to být na újmu kutání ani přeměně republiky na logistický terminál. A nemají se odhazovat odpadky do lesa.
Neslušné, ale z pohledu „zdravého rozumu“ pragmatické bylo také zbourat město Most, protože pod ním leželo uhlí.
Pragmatické z pohledu „zdravého rozumu“ naopak nejsou dobrovolné ekologické aktivity. Lidé, kteří se jim věnují, se zdají bláhoví, a pak jsou hodni úsměšku. Anebo podezřelí, a pak jsou jako členové komunity neziskových aktivistů hodni pozornosti státu. To je zhruba tón potenciálního ministra životního prostředí Petra Macinky, respektive Motoristů.
Žaloby budou padat vždycky, ať už je ministrem Macinka, nebo nějaký šampion zelené politiky. Právní úspěchy nebo porážky jak ekologických, tak opačných námitek jsou důležité. Ale o tom, v čem žijeme, rozhodne ještě něco jiného: jestli si uznání získá spíš člověk priorit Filipa Turka, nebo spíš ten, kdo brigádničí na obnově tůní.
