Článek
Dát si na billboard nějaké zelené heslo by se rovnalo předvolební sebevraždě. To je zpráva o stavu české politiky, a nejen jí. Ve veřejné debatě dominuje opak: jak zastavit takzvané zelené šílenství, ať už si pod ním kdokoli představuje cokoli. A ať už zelená agenda ve skutečnosti je, nebo není slaměný panák, stvořený k tomu, aby bylo čeho se obávat a proti čemu bojovat.
Patrony rozvoje a kvality života byli odjakživa technokraté, v tom Česko není výjimkou. Ale snad ještě nikdy nedrželi kormidlo tak pevně jako dnes.
Pokud jde o životní prostředí, ve většině politických programů rozpoznáme ducha kulturních válek proti novotám a obrany statu quo: žijme tak, jak jsme zvyklí. Nejde o rafinované šidítko volebního marketingu. Politika odráží lidskou přirozenost, kterou je nedůvěra vůči změnám, jejichž cena se těžko ověřuje tady a teď, vlastními smysly a vlastními potřebami. To by člověk musel být jinak „biologicky naprogramován“ včetně vůle k zachování lidského druhu, což po statisících let úspěšné evoluce asi není.
Až takhle daleko sahá vysvětlení, proč se životní prostředí posunulo na okraj zájmu. Tady a teď totiž poměry působí celkem udržitelně. Problémy - typicky třeba neutuchající zastavování půdy - vypadají jen jako dílčí potíže zdravého růstu. A hlavně chybí nějaké všem srozumitelné a pádné „proč“ bychom se měli měnit a ubrat na tempu.
Zelená agenda se změnou chování stojí a padá, jinak nemá šanci. I její strůjci na vlivných místech si ale nejspíš uvědomují, že ve veřejnosti schází to „proč“, že chybí velký motiv, proč se začít omezovat a takzvaně si dělat potíže, když by věci mohly fungovat jako doteď. Ve chvíli, kdy zelená politika převedla své „ideové“ změny na tradiční „technokratické“ postupy, ukázalo se, jak moc tomu velké „proč“ a odpověď „protože“ chybí.
Opačný motiv „proč ne“ se naopak mohl opřít o přirozené lidské sklony. Tím se, přeložený do politiky, stal nejen dominantním, ale téměř neporazitelným. Takový vzkaz přírody, který by z vůle ke změně dokázal udělat první přikázání, je zatím těžké si představit.
Politickým výsledkem celé situace je paradox: ačkoli skutečně vážných změn ve jménu životního prostředí zas tolik nenastalo, boj proti nim je povinným rétorickým cvičením.
Také vládní koalice Spolu považovala za nutné vetknout si do programu 2025 větu: „O přírodu budeme pečovat a rozumně ji využívat bez fanatického aktivismu.“ Najdeme ji v kapitole „Rozumná ochrana životního prostředí“. Důraz na rozum má čtenářům naznačit, že existují i nerozumné, ba fanaticky aktivistické plány jiných. Ale těm tu stojí pevná hráz. Hráz rozumu. A kde je cit?
Od té doby, co Spolu sestavilo vládu a ta programové prohlášení, se tón změnil. Věta z vládního programu „Green Deal je pro nás příležitostí, jak investicemi do udržitelného rozvoje, čistých a obnovitelných zdrojů a cirkulárního hospodaření výrazně modernizovat českou ekonomiku, zvýšit kvalitu života a zlepšit životní prostředí“ dnes zní jako kompromitující materiál. Před volbami si to opravte, máte tam chybu: Green Deal není příležitost, ale zlo, jinak u nás nikoho nezmobilizujete!
A proto ANO ve volebním programu flekuje: „Absolutně nepřipustíme nové zelené daně pro domácnosti a osobní dopravu, tzv. emisní povolenky ETS2, které prosadila Fialova vláda.“
Dva hlavní rivalové voleb straší stejným zeleným zlem a liší se jen v tom, koho z něj obviňují.
My občané střežíme přírodu
Zastavování půdy, symbolizované šerednými halami vymknutými z měřítek kulturní krajiny, mnoha voličům vadí. Už dlouho, a vede je k tomu jak rozum, tak cit. Politici si toho všimli. Už v roce 2017 šlo ANO do voleb s tím, že „budeme důsledně chránit nejkvalitnější zemědělskou půdu a její využití pro jiné než zemědělské účely umožníme jen z důvodu nejvyššího veřejného zájmu“. Program se jmenoval Teď nebo nikdy - takže minimálně to první se nesplnilo.
Téma zvedali také lidovci, upozorňujíce, že „Česká republika má největší plochu skladovacích ploch ve střední Evropě“. „Zpřísnění záborů kvalitní zemědělské půdy“ se dostalo i do programu Fialovy vlády, aby pak vznikl zákon, o kterém se sice psalo, že „dává stopku skladům na kvalitní půdě“, který je ale přinejlepším polovičatý. Parlament zákaz - ve jménu údajného ohrožení hospodářského rozvoje - radikálně zmírnil, takže v reálu se nejméně ještě několik let nezmění prakticky nic.
V preambuli Ústavy se píše, že „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,“ sdílíme odhodlání „společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“. Neměl by se zákon nejvyšší síly brát za slovo? I v případě, že jde o tak notoricky známé ohrožení „zděděného přírodního bohatství“, jaké se týká naší krajiny?
Anebo můžeme dělat, že to v té Ústavě není, případně že to tam stejně napsal snílek Havel, a doba se mezitím změnila, tak jaképak odhodlání střežit. Změnila a velkých slov o přírodě ubylo, to je fakt.
Spravedlivě je potřeba připomenout, že vláda přírodě v textu Ústavy nějaký čas pozornost věnovala. Týkalo se to vody, ta se měla výslovně objevit v Článku 7: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, zejména vody, a o ochranu životního prostředí.“ Co by to změnilo k lepšímu, těžko soudit, každopádně vládní novela Ústavy - což by měla být priorita, ne? - zůstala zaparkovaná a opuštěná v legislativním procesu od jara 2024. Než tento měsíc spadla pod stůl.
Ještě výmluvněji znázorňuje vládní tah na ekologickou branku osud zálohování PET lahví a plechovek. Dlouho chystaný, důležitý a protichůdným lobbistickým zájmům vystavený zákon ministr Petr Hladík nakonec vzdal, protože bylo jasné, že parlamentem do voleb neprojde. Ani tahle „technokratická“ změna zavedených pořádků se neprosadila - i proto, že vládní politici s výjimkou Hladíka se za ni nijak srdnatě nebili.
Nesplněným bodem programového prohlášení zůstalo vyhlášení Národního parku Křivoklátsko. Překvapivějším dluhem ekologické kapitoly je slíbená anketa o národního ptáka. Ani na její uspořádání se nenašlo dost energie, politické vůle, anebo to prostě někomu přestalo připadat jako tak úžasný nápad. S tím by se dalo souhlasit: lidé by to vzali vážně a společnost potřebuje držet při sobě, ne hádku mezi týmem sokol a týmem orlice.
Čas motoristů
Pravý význam sousloví „životní prostředí“ je širší a odpovídá spíš německému die Umwelt, svět obklopující člověka. Kdybychom mu tak rozuměli, možná by ani resort životního prostředí nebyl věčným disidentem českých vlád, odkázaným do role toho, kdo chabě zpomaluje co nejpřímější cestu rozvoje. A je podezřelý už tím, jak bazíruje na svých chřástalech, remízkách a další výbavě naší země. Výbavě, bez které bychom se, když na to přijde, v příběhu o modernitě mohli obejít.
Stejně tak název Nedej se!, bloku občanské a investigativní žurnalistiky v České televizi, vystihuje defenzivní roli, jaká byla životnímu prostředí ve veřejné řeči přisouzena. Nedej se! zní jako hlas volajícího na poušti. Pojmenovat tak televizní pořad o problémech developerů průmyslových zón nebo individuální automobilové dopravy by bylo absurdní.
Tahle situace není nová, ale až poslední dobou ji zaostřily dominantní vize materiální prosperity a přísun nepopulárních zelených opatření. Ve kterých mnozí vidí nejen hmotné riziko, ale i diktát a ohrožení svých osobních, niterných hodnot.
Protože „ekologové“ nemají po ruce velké „protože“, kterým by svou agendu prosadili a obhájili u veřejného mínění, není divu, že politiku tolik ovládla reakce: obrana uspokojování krátkodobých potřeb. Výmluvně ji znázorňuje vzestup strany s krutě upřímným názvem Motoristé sobě. Nebo to, že vláda si myslí, že povolení rychlosti 150 kilometrů na kusu nové dálnice je zpráva, ze které máme mít radost. Tady česká pohádka o zelené politice a šetrnosti k přírodě prozatím končí.
