Mír z donucení. Proč situace na frontě diktuje Kyjevu kruté podmínky

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Mírových plánů jsme ve válce vyvolané ruskou invazí na Ukrajinu viděli už hodně a ten aktuální, rodící se na ose Washington–Kyjev–Moskva, nemusí uspět o nic lépe než ty předchozí. Jednání však tentokrát probíhají v diametrálně odlišné situaci. Kulisy pro diplomacii totiž neurčují ani tak zasedací místnosti, jako spíše bláto v zákopech na Donbasu. A tamní realita je neúprosná: Ukrajina tahá za kratší konec.

Ještě před necelým rokem bylo možné při pohledu na mapu a statistiky váhat. Tehdy jsme psali, že určit, kdo skutečně vyhrává, je poměrně obtížné, protože obě strany měly své silné a slabé chvíle. Dnes je situace bohužel mnohem jasnější. Zatímco dříve šlo ve válce mluvit o patové situaci nebo malé výhodě jedné či druhé strany, konec roku 2025 zastihl Ukrajinu v hluboké defenzivě.

Pokud tedy dojde k ukončení války, jeho podoba bude do velké míry záviset na rozhodnutí Ruska – nikoliv proto, že by mělo morální právo, ale proto, že má v rukou vojenskou iniciativu. Abychom pochopili, proč je případná dohoda pro Kyjev a potažmo celou Evropu tak riziková, musíme se podívat na podmínky na frontové linii.

Válka na Ukrajině je soutěž o to, kdo déle vydrží krvácet. A v této disciplíně má agresor navrch, přestože jeho vlastní ztráty dosahují astronomických výšin. Rusko má stále větší ztráty – konflikt je kvůli rozmachu dronů a zpřesnění dělostřelectva čím dál smrtelnější. Zraněných přežívá podstatně méně než například během méně intenzivních konfliktů a typu bojů v Afghánistánu.

Počty mrtvých ruských vojáků jsou nyní pravděpodobně nejvyšší od začátku invaze.

Jenže Kreml našel způsob, jak tento mlýnek na maso udržet v chodu. Rusové už v září tvrdili, že mají splněny své cíle pro nábor nových vojáků za letošní rok.

Byť ruská oficiální tvrzení musíme brát s rezervou, pohled na frontu jejich slova potvrzuje: Invazní armáda nedostatkem mužů netrpí. Systém, kdy stát vykupuje životy svých občanů za rekordní sumy, funguje. Moskva dokáže doplňovat stavy rychleji, než je ukrajinští obránci stíhají eliminovat.

Na druhé straně barikády je situace opačná. Ukrajinské ztráty jsou sice nižší než ruské, ale pro Kyjev mnohem bolestivější. Podle nezávislých pozorovatelů navíc efektivita ruských útočných operací roste a schopnost působit obráncům ztráty se zvyšuje. Zásadní rozdíl je v tom, jak se s tím obě armády vyrovnávají. Zatímco Rusko posílá na zteč další vlnu čerstvě naverbovaných, Ukrajina naráží na limity lidských sil.

Dlouhodobý podstav jednotek klade nelidské nároky na ty, kteří v zákopech zůstávají. Nejde o týdny, ale o roky. Ukrajinská média nedávno popsala případ vojáka, který strávil na pozici na bojové linii nepřetržitě 471 dní. Takový tlak se dá těžko vydržet a psychika vojáků se láme.

To vede k fenoménu, který byl dříve okrajový, ale v roce 2025 se stal systémovým problémem: dezerce. Respektive v ukrajinské terminologii „samovolné opuštění jednotky“ (SZČ). Počet zahájených řízení v této věci dramaticky narostl a podle řady politiků a pozorovatelů se kumulativní čísla blíží hodnotám, které ohrožují celistvost armády.

Nejde o to, že by se armáda rozutekla celá, jak by mohla naznačovat panická interpretace čísel, ale o to, že desítky tisíc mužů chybí tam, kde jsou nejvíc potřeba. Tento trend je přímým důsledkem vyčerpání a pocitu bezvýchodnosti, který se mezi pěchotou šíří.

Nedostatek lidí se propisuje do taktiky a v konečném důsledku i do ztrát území. Ukrajinská obrana je na mnoha místech tak „řídká“, že jí Rusové dokážou procházet prostou početní převahou. Dříve ukrajinští velitelé spoléhali na technologickou převahu a masivní nasazení dronů, které měly nedostatek pěchoty kompenzovat. Tento plán však naráží na realitu adaptace protivníka.

Rusko v dronech stáhlo náskok. Invazní armáda se navíc cíleně zaměřila na lov ukrajinských operátorů dronů, aby obráncům tuto „prodlouženou ruku“ usekla. Výsledkem je situace, kdy ani technologie nedokáže nahradit chybějící boty v blátě.

Jistě, existují výjimky. Elitní jednotky, jako je například 3. útočná brigáda, mají stále dostatek zájemců, a dokonce si mohou vybírat. Jenže válku nevyhrávají jen elitní úderné oddíly, ale především „obyčejná“ pěchota, která musí držet stovky kilometrů fronty. A většina běžných mechanizovaných brigád má v pěších praporech kritický podstav.

Paradoxně k tomu přispívá i povaha moderního bojiště. Kvůli všudypřítomným dronům se fronta stala „průhlednou“. Jakýkoliv pohyb je okamžitě zpozorován a potrestán dělostřelectvem či útočným dronem. Pro obránce, který nemá dost lidí na rotaci a je pod neustálým tlakem, se stává smrtícím rizikem nejen setrvání na pozici, ale i pokus o ústup či přeskupení. Vzniká tak technologická past: Bez lidí nelze držet linii, ale pokus o stažení na výhodnější pozice často znamená masakr ustupujících jednotek, které nemají krytí.

Rusové této situace využívají. Stále postupují za cenu vysokých ztrát, ale postupují – a to v předchozích letech obvykle neplatilo. A dokud mají kým tyto metry zaplatit, zatímco Ukrajina počítá každého muže, trajektorie války se nezmění. Snaha o vyčerpání ruského vojska nevyšla – opotřebovávací válku prohrává ten, komu zdroje docházejí rychleji. A tím je v tuto chvíli Kyjev.

Pochopitelně, válku nerozhodují jen a pouze stavy vojáků v zákopech. Moderní konflikt je soubojem ekonomik a průmyslových kapacit. Ani v tomto ohledu však bohužel napadený netahá za delší konec provazu. Ruská ekonomika je řádově větší než ukrajinská a na rozdíl od ní nečelí existenční hrozbě systematického bombardování, které by ji paralyzovalo celou. Evropská ekonomika je několikanásobně větší než ruská, ale pro potřeby napadené země pracuje jen z velmi, velmi malé části.

Ukrajina se v roce 2025 pokusila situaci zlomit. Její kampaň proti ruskému ropnému průmyslu vedená pomocí dálkových dronů byla v mnoha ohledech impozantní. Útoky na rafinerie způsobily lokální nedostatky paliv a donutily Rusko k drahým opravám, ale nezdá se, že by škody byly pro Kreml v tuto chvíli nesnesitelné.

Nejlepším důkazem je vývoj diplomatických jednání o „energetickém příměří“. Podle zákulisních informací měli Ukrajinci zájem o dohodu, která by zastavila vzájemné útoky na energetickou infrastrukturu. Byla to logika „my přestaneme útočit na vaše rafinerie, vy na naše elektrárny“. Rusko však návrh nepřijalo. Moskva si zřejmě spočítala, že ji výměna úderů bolí méně než Kyjev, a nevidí důvod, proč by měla protivníkovi ulevit před nadcházející zimou.

Zatímco Rusko přechází na válečný režim a za cenu přehřívání ekonomiky a inflace stále funguje, Ukrajina se blíží k fiskálnímu útesu. Rozpočet na roky 2026 a 2027 bude kriticky závislý na vnější finanční podpoře, a to nejen pro nákup zbraní, ale i pro udržení základních funkcí státu. Bez masivní evropské pomoci hrozí Kyjevu finanční propad, který by mohl podkopat domácí stabilitu.

Řešením by mohlo být uvolnění zmrazených ruských aktiv, ale západní státy se k tomuto kroku zatím staví zdrženlivě. Když k tomu připočteme korupční skandály, které v Kyjevě v poslední době rezonují, ochota západních voličů posílat další miliardy naráží na své limity.

Asi je zbytečné připomínat, jak krátkozraké to je, protože Moskva nemá důvod v rozpínavé politice přestávat, ale situace je taková. Velká část Evropanů se zjevně stále necítí Ruskem ohrožena.

Vyčerpání ruské ekonomiky a vojska tedy probíhá příliš pomalu, respektive pomaleji než vyčerpání Ukrajiny. I když průběh války by se dal nepochybně ještě změnit, vyžadovalo by to značné prostředky a čas. Což znamená, že stávající trajektorie bojů se v dohledné době nezmění a postup okupantů se nezastaví (pokud do rovnice nevstoupí „vyšší moc“).

Naopak hrozí, že pohyb Rusů bude zrychlovat. Podobné opotřebovávací konflikty se totiž často vyvíjejí nelineárně: Dlouho se zdá, že se linie téměř nehýbe, dokud jedna strana nepřekročí neviditelný bod zlomu a nezhroutí se.

Na Ukrajině v tuto chvíli k celkovému kolapsu nedochází – ukrajinská armáda vede obranu na mnoha místech kompetentně a velmi odvážně. Varovným signálem jsou však lokální krize v místech, která byla dříve považována za stabilní. Příkladem může být situace kolem města Huljajpole na jižní frontě v Záporožské oblasti.

Tento úsek byl dlouho stranou zájmu médií i pozorovatelů, ovšem v posledních týdnech se zde obrana začala drolit. Ruský tlak naráží na nezkušené jednotky s nedostatkem mužstva, které nedokázaly vytvořit koherentní obranu. Pokud by okupanti dokázali u Huljajpole výrazně uspět (a zatím to tak vypadá), hrozilo by, že se dostanou do týlu dalších důležitých ukrajinských obranných linií. To více než co jiného nasvědčuje tomu, že pokud některé straně hrozí v tuto chvíli rychlá ztráta bojových schopností, tak především bránící se ukrajinské armádě.

Všechny tyto faktory – nedostatek mužů, technologická past, ekonomická závislost a trhliny v obraně – tvoří kontext pro současná jednání o příměří. Z morálního hlediska je výsledek této rovnice těžko přijatelný. Agresor, který rozpoutal největší konflikt v Evropě od roku 1945, má na svědomí stovky tisíc životů na obou stranách a ohromné ekonomické škody (přímé i nepřímé) nejen na Ukrajině, v tuto chvíli vyhrává.

Jakákoliv dohoda, která z těchto jednání vzejde, bude muset tuto realitu reflektovat. Je velmi pravděpodobné, že dosažený mír – nebo spíše příměří – bude jednoduše nespravedlivý. Vzhledem k tomu, jak lhostejně se Kreml staví ke škodám na vlastní zemi a lidech, nemá důvod přistupovat na kompromisy, pokud nedostane to, co chce. Původní ruské požadavky zahrnující nejen územní ústupky, ale i omezení suverenity Ukrajiny ve vztahu k NATO ukazují, že cena za zastavení palby bude vysoká.

Kyjev a jeho evropští spojenci tahají za kratší konec. V tuto chvíli nemají sílu na to, aby Rusko vojensky vytlačili nebo ho přesvědčili, že pokračování války pro něj bude nevýhodné. Pokud by se to mělo změnit, vyžadovalo by to změny jak přímo v Kyjevě a v ukrajinské armádě, tak i výrazné navýšení pomoci ze Západu. A změny by se ani tak neprojevily hned, i v nejlepším případě proto příští měsíce budou velmi těžké.