Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Po většinu dlouhé historie válčení byla vlhká a studená období, kdy se krajina mění v bláto a nebe bývá zatažené těžkými mraky, vnímána jako vynucená přestávka ve vzájemném zabíjení. Armádám takové počasí poskytovalo šanci na seskupení sil, přísun záloh a přípravu na nové ofenzivy, jakmile se podmínky zlepší.
Bláto činilo pohyb téměř nemožným a vytvářelo de facto předěly mezi jednotlivými operacemi a válečnými „roky“. Platilo to na řadě míst světa, včetně východoevropského bojiště, kde se období známé jako „rasputica“ (někdy také „bezcestí“) stalo notoricky známým jako čas, kdy je pohyb velmi obtížný a někdy zcela nemožný. Pevných cest bylo málo a bláto hluboké. Tento rytmus byl dobře patrný i v moderní době.
Například německá invaze do Sovětského svazu v roce 1941 byla podle některých historiků odložena z poloviny května na 21. června kvůli pozdní oblevě. V únoru 1942 generální štáb Wehrmachtu plánoval svou krymskou ofenzivu „bezprostředně po jarním období bláta“. A v březnu 1943, navzdory tlaku svých generálů, aby zaútočil dříve, Hitler trval na odložení útoku na Kursk až na pozdní jaro, kdy cesty vyschly. Tento opatrný přístup byl pro danou éru typický.
Pochopitelně předvídatelnost ve válce je také potenciální zbraní. Někteří velitelé tak všeobecné očekávání zpomalení válečných operací ve špatném počasí záměrně využívali k tomu, aby nepřítele zaskočili, a to i třeba během německé invaze do Ruska. Na podzim 1941 zahájil Wehrmacht postup na Moskvu navzdory blátu a zhoršujícímu se počasí a Sověty tím zaskočil (i když nakonec naprosto neúspěšně i kvůli rychlému nástupu mrazů). Později, na jaře 1944, sovětská vojska udeřila na německé pozice na západní Ukrajině uprostřed blátivého období, přičemž využila téhož momentu překvapení.
Období špatného počasí ale nesvazovalo nohy jen pěším armádám. V moderní době s sebou přinášelo i nápadný pokles přínosu vojenského letectva. Ve 20. století bylo letectvo hluboce závislé na počasí, a to jak ve vzduchu, tak na zemi. Mlha, déšť a nízká oblačnost znemožňovaly průzkum i přesné údery, zatímco podmáčená letiště a zablácené zásobovací trasy brzdily vzlety a doplňování zásob.
Špatné letové počasí znamenalo příležitost, jak do jisté míry „vynulovat“ převahu nepřítele ve vzduchu. To byl případ jara 1951, kdy čínské a severokorejské síly zahájily rozsáhlou ofenzivu během silných dešťů, čímž omezily význam letadel sil OSN, která na obloze jinak dominovala.
Bláto v 21. století
Podobný obrázek nabídly i první roky války vyvolané masivní ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022. Agresor zpočátku čelil potížím typickým pro „rasputicu“: těžká technika zapadala do bahna a logistika se stávala stále komplikovanější.
Brzy se však projevily rozdíly, které tuto válku oproti minulým odlišují. Je to dáno do jisté míry tím, že na rozdíl od období třeba 2. světové války má Ukrajina 21. století poměrně hustou silniční síť – přibližně 28 km zpevněných cest na 100 km² –, což některé dopady sezonního bláta zmírňuje.
Ale tím hlavním rozdílem je, že z vojenského hlediska ztratily svůj význam kolony těžké techniky, charakteristické právě pro průběh největší války minulého století. Tyto soustředěné síly měly podle teorií používaných ještě v roce 2022 provádět průlomy obranou za linii fronty a rozložit obranu protivníka. Ve skutečnosti byly takové manévry charakteristické pouze pro první měsíce ruské invaze. Od konce roku 2022 se podobné mechanizované útoky provádějí jen v malém měřítku na jednotlivých úsecích fronty a jen do malé „hloubky“ (tj. na pár kilometrů, nikoliv na desítky nebo stovky).
Ne že by bláto nepředstavovalo žádný problém. V „rasputici“ je těžší dopravit na „čáru“ zásoby i čerstvý personál. Ale vývoj posledních týdnů nasvědčuje, že tyto obtíže může někdy kompenzovat jedna velká výhoda špatného počasí.
Sláva, je pod mrakem!
Postupem času se totiž povaha bojů ve válce zásadně změnila: obrněná technika se používá výrazně méně, zatímco dramaticky vzrostla role dronů všech typů.
Malé létající stroje se staly hlavní hrozbou pro obě strany. Prakticky neustálá přítomnost „očí na obloze“ dělá z jakéhokoliv pohybu v blízkosti fronty riskantní podnik, ať už jde o zásobovací operace, či dopravu raněných (ani jedno se neobejde bez dobrého plánování, rušiček atp.).
Bláto je nepochybně nebezpečné a frustrující, ale na rozdíl od dronů není přímo smrtící. A protože není bláta bez deště, blátivá období jsou zároveň obvykle obdobím špatného počasí, které nabízí alespoň určitý oddech před neustálými útoky z oblohy.
Tradiční letadla jsou od druhé poloviny 20. století schopna operovat za každého počasí, ačkoli lety v extrémně malých výškách (běžná taktika ukrajinského letectva) stále vyžadují hlavně právě při nízké oblačnosti značné zkušenosti a dovednosti. Drony jsou ovšem vůči počasí mnohem méně odolné: mlha, déšť a silný vítr účinnost průzkumných i útočných dronů výrazně snižují.
Špatné počasí může příležitostně skrýt nečekané přesuny vojsk nebo vozidel. Za běžných okolností je v probíhající válce kvůli rozsáhlému vzdušnému průzkumu pomocí dronů (a částečně i satelitů) extrémně těžké skrýt před protivníkem zranitelné cíle.
Zatímco v minulosti tedy období bláta a nepříznivého počasí omezovala především pohyb po bojišti a později i operace letectva, v současné válce špatné počasí nejvíc ze všeho omezuje nasazení lehkých létajících strojů, včetně těch „sebevražedných“. Míru přehledu obou stran o situaci na bojišti shrnují analytici ze skupiny Conflict Intelligence Team (CIT).
Ke změně přispívá i to, že obě armády v průběhu války obrazně řečeno ztrácejí na váze. V současné době se zásobování a evakuace často neprovádějí těžkou technikou, ale osobními auty, drony nebo pěšky. Během rasputice se tak pohyb takové techniky stává obtížnějším, ve většině případů však nikoliv nemožným. Pěší přesuny jsou blátem ovlivněny jen minimálně. Když armády použijí těžší techniku (jako tank), bývají problémy ihned mnohem větší.
Pochopitelně v praxi závisí na řadě faktorů, které lze jen těžko jednoduše shrnout. Tým CIT například připomíná, že řada „terénních vozidel“ zakoupených ruskou armádou má v praxi špatnou průchodnost terénem a v období bláta selhává, jak si ruští vojáci opakovaně stěžují. Situace na různých úsecích se také může lišit podle množství nepřátelských dronů nebo toho, kolik systémů (a jak kvalitních) radioelektronického boje která jednotka má.
Každý rok jiný
Situace se přitom postupně mění a nejspíše ještě bude. V roce 2023, kdy drony byly nejčastěji průzkumné a mnohem rozšířenější na ukrajinské straně, během rasputice představovaly nový typ hrozby pro vozidla uvízlá v bahně. Ta jsou snadným cílem buď přímo pro drony, nebo pro jimi naváděné dělostřelectvo, zatímco vyprošťovací operace se staly téměř nemožnými – čekání na evakuaci vystavuje útoku vojáky i techniku.
V roce 2024 do situace promluvily výkyvy počasí: bláta bylo výrazně méně a mělo slabší dopad na situaci na bojišti.
Na jaře 2025 ruské velení ovšem podle všeho záměrně využilo období špatného počasí k přesunu jednotek před velkou ofenzivou v Doněcké oblasti (v průběhu operace už se na počasí tolik nehledělo, muselo se postupovat podle potřeb fronty bez ohledu na povětrnostní podmínky).
Období bláta a nevlídného počasí také ovlivnilo průběh zničení ukrajinského předmostí v ruské Kurské oblasti na konci zimy a začátkem jara 2025. Ruské síly zpočátku zúžily základnu „kotle“ v blízkosti státní hranice, čímž omezily zásobovací trasy protivníka. Poté přesunuly dronové jednotky tak, aby dostaly jedinou zbývající silnici do operačního dosahu.
Rychlý nástup období bláta a dešťů následně ukrajinským silám extrémně ztížil zásobovací a evakuační operace. Vozidla musela projíždět rychle po mokrých cestách a zároveň se snažit vyhnout úderům dronů a vrakům zničené techniky. Pohyb i terénních vozidel přes pole a po polních cestách se kvůli měkké půdě stal téměř nemožným. Velká část ukrajinských vojáků tak musela předmostí opustit pěšky, často přitom pochodovali desítky kilometrů – a celou dobu jim hrozilo pochopitelně odhalení a útoky dronů či dělostřelectva.
Podzim 2025
Letos na podzim pak ruská vojska postupující v několika směrech aktivně využívají neletové počasí k provádění útoků, zásobování a výměně jednotek. Koncem října zahalila velkou část východní Ukrajiny hustá mlha, včetně města Pokrovsk, jehož většina byla v té době spornou zónou, nebo pod kontrolou ruských sil.
Díky špatné viditelnosti začaly ruské síly přesouvat do města další a další jednotky a překonávat ženijní překážky, které ukrajinská pěchota nedokázala pokrýt. Zatímco dříve byla infiltrace možná pouze pěšky v malých skupinách, mlha nyní umožnila ruským vojákům použít různé typy vozidel s poněkud sníženým rizikem.
Ve směru na Lyman se ruské síly pokoušejí o postup pod rouškou mlhy přesuny mezi pozicemi. Podařilo se jim zřídit přechod během období silného větru, kdy byly průzkumné drony méně aktivní.
Ve směru na Dobropillja ukrajinský letecký průzkum někdy nedokázal včas odhalit pohyb ruských kolon kvůli špatným povětrnostním podmínkám. Podobné útoky byly zaznamenány u města Myrnohrad nebo u Novopavlivky.
Ve většině případů však byla i tak ruská obrněná vozidla zničena dřív, než dosáhla svých cílů – někdy ovšem ne, nebo alespoň ne dřív, než vysadila pěchotu na plánovaném místě. Ale to je spíše důkazem, jak nebezpečné prostředí okolí fronty pro vozidla je, spíše než důkazem neúčinnosti této taktiky.
Dodejme, že v Záporožské oblasti, kde mají ruské síly v posledních týdnech největší úspěchy a kde se mlhy také objevují, zřejmě sehrály hlavní roli jiné faktory. Ruská ofenziva tu byla poměrně úspěšná již před změnou počasí.
S nástupem nových technologií se tedy role „rasputice“ ve vojenském plánování proměnila. Nepřízeň počasí sice vojáky na zemi zpomaluje, ale zase je často kryje před drony a poskytuje jim větší prostor pro skryté manévry a překvapivé útoky. Úspěch dnes tedy zřejmě méně závisí na stavu cest a více na tom, jak dobře (či spíše špatně) vidí protivníkovy drony.
