Zprávy z bojiště: Ukrajina přišla rychle o další město

Pohled do kalendáře by v minulých letech konfliktu sváděl k předpokladu, že s příchodem zimy a zhoršením počasí dojde k útlumu bojových operací. Prosinec 2025 však tento vzorec nenásleduje.

Ruská armáda, vědoma si své momentální materiální převahy, udržuje vysoké tempo operací na několika směrech současně. Výsledkem posledního týdne jsou tedy poměrně velké změny v (této válce ovšem dosti nezřetelné) linii fronty.

Pokud začneme tradičně od severu, první změny zaznamenáváme v Charkovské oblasti. Ve městě Vovčansk, o které se vedou tvrdé boje od květnového otevření nové fronty, ruské síly podle vojenských analytiků dokončily „vyčištění“ pravého břehu řeky Vovča a pokračují v postupu v jižní části města.

Mnohem zásadnější dopad na strategickou situaci má však dění o zhruba sto kilometrů jihovýchodněji, v oblasti takzvaného Siverského výběžku. Město Siversk dlouhé měsíce plnilo roli severní „kotvy“ ukrajinské obrany v Doněcké oblasti. Jeho úkolem bylo krýt severní křídlo aglomerace Slovjansk–Kramatorsk a bránit ruskému postupu od Luhanské oblasti.

V uplynulém týdnu se však situace v tomto sektoru dramaticky zhoršila a podle dostupných dat obrana města fakticky padla. Klíčovým momentem, který tento pád spustil, byla zřejmě ztráta dominantní vyvýšeniny východně od města, označované jako „kóta 168“ či oblast přečerpávací stanice.

Tato pozice umožňovala obráncům, konkrétně 54. mechanizované brigádě, kontrolovat přístupové cesty a vést efektivní palbu na útočící jednotky. Po jejím obsazení ruskými silami se pozice v níže položeném městě staly neudržitelné.

Není přitom zcela jasné, zda šlo o následek přímého ruského útoku, nebo zda se ukrajinské jednotky stáhly v obavě z obklíčení, ke kterému se schylovalo.

Aktuální stav ve městě je předmětem sporů, což je pro situace, kdy se fronta rychle mění, typické. Část zdrojů, včetně kontroverzní, ale v minulosti často přesné poslankyně Mariany Bezuhlé, tvrdí, že město je již fakticky okupováno a velení tuto informaci tají.

Jiné, střízlivější vojenské zdroje a mapoví analytici uvádějí, že boje stále probíhají, avšak ruské jednotky již pronikly hluboko do zástavby. Nová linie dotyku se podle těchto zpráv formuje podél řeky Bachmutka, která městem protéká, přičemž ruské síly se snaží o její překročení.

Výsledek je však v hlavních ohledech totožný: Siversk jako pevnost už neslouží. Ruské velení tím získává možnost zvýšit tlak směrem na Kramatorsk nejen z východu (od Časiv Jaru), ale nově i ze severovýchodu, což pro ukrajinské plánovače představuje vážnou hrozbu pro rok 2026.

Zatímco u Siversku je problémem ztráta dominantního terénu, v centrálním Donbasu, v aglomeraci Pokrovsk–Myrnohrad, situace dospěla do bodu, kdy se oficiální hlášení ukrajinského generálního štábu zásadně rozcházejí s realitou, kterou popisují vojáci přímo v zákopech.

Severně od Pokrovsku se chýlí ke konci pětiměsíční bitva o město Rodynske. Ruská 9. motostřelecká brigáda zde po sérii útoků ovládla jižní část města, zatímco severní část zástavby dělostřelectvo a letectvo prakticky srovnaly se zemí. Ukrajinští obránci zde mají držet už jen poslední pozice na ulici Šachtarska.

Těžiště krize se však nachází v sousedním Myrnohradu. Ve zbytcích města operuje taktické uskupení o síle snad několika set mužů, složené z několika brigád. Podle některých analýz, například polského pozorovatele Thorkilla, a i zpráv některých ukrajinských médií se tyto jednotky ocitly v taktickém obklíčení.

Kritickým momentem bylo ruské obsazení osady Soplyve na jižním okraji aglomerace. Tím došlo k fyzickému přetnutí poslední zpevněné zásobovací trasy. Zbývající „koridor“ spojující obránce s hlavním uskupením ukrajinských sil je nyní široký jen několik kilometrů a je pod hustou palbou ruského dělostřelectva a neustále sledován ruskými drony.

Zásobování po zemi je v těchto podmínkách nemožné. Pokusy o průjezd vozidel končí jejich zničením, jak dokládají záběry vraků na polních cestách. Logistika tak téměř nepochybně závisí výhradně na dronech, které dopravují munici a zásoby vzduchem.

Zatímco na severu se fronta hýbe, na jihu v Záporožské oblasti se po bouřlivém konci listopadu situace zdánlivě zklidnila. Připomeňme, že právě zde, u města Huljajpole, se minulý měsíc zhroutily jednotky domobrany teritoriálních sil, což umožnilo ruské 127. motostřelecké divizi postoupit až o několik desítek kilometrů a bezprostředně ohrozit město, jež tvoří páteř ukrajinské jižní fronty.

Aktuální zprávy naznačují, že se ukrajinskému velení podařilo nejhorší scénář – tedy pád města „z chodu“ – prozatím odvrátit. Ruský pokus o rychlý průnik do centra narazil na narychlo zorganizovanou obranu.

Podle mapových analytiků se Rusům zatím nepodařilo v samotné městské zástavbě pevně uchytit; jejich předsunuté hlídky jsou v „šedé zóně“ likvidovány drony dříve, než stihnou vybudovat pevné pozice.

Tato stabilizace je však relativní. Některé zdroje z 11. prosince již na základě geolokalizovaných záběrů varují, že ruské síly možná už získaly první opěrné body na okraji města.

Hlavní těžiště bojů se však přesunulo z čelního útoku na křídla. Ruské velení, věrné své doktríně, se poté, co narazilo na odpor ve čtvrti Bočani na východním břehu řeky Hajčur, snaží město obejít.

Tlak nyní směřuje na severní křídlo u Varvarivky a především na jih, do oblasti Dorožjanka–Zahirne. Zde invazní síly útočí podél železniční trati ve snaze přetnout jednu ze dvou posledních zásobovacích tepen vedoucích do města. Na město navíc denně dopadají desítky klouzavých bomb, jejichž počet od začátku měsíce přesáhl stovku.

Situace na jižním křídle je o to rizikovější, že zde došlo k výměně stráží. Zkušený 78. prapor 102. brigády teritoriální obrany, který úsek bránil tři roky, byl v říjnu vystřídán 1. mechanizovaným praporem nově formované 154. brigády.

Jde o jednotku bez předchozích bojových zkušeností, která nyní čelí elitním ruským formacím. Nováčci – navzdory nezkušenosti a masivnímu bombardování – své pozice zatím zřejmě drží. Zda to bude stačit k udržení Huljajpole v ukrajinských rukou i pro rok 2026, ukáží nejbližší týdny.

Pohyby na mapě, ať už jde o pád Siversku nebo krizi u Myrnohradu, mají hlubší materiální příčinu, která se v plné nahotě ukazuje až nyní, na konci roku 2025. Analýza dat shromážděných komunitou sledující vizuálně potvrzené ztráty v rámci projektu Oryx naznačuje, že válka dosáhla znepokojivého statistického bodu zlomu.

Ukrajina ve druhé polovině roku 2025 poprvé od začátku invaze ztrácí těžkou obrněnou techniku – tanky a bojová vozidla pěchoty – rychleji než ruská armáda.

Zatímco ruské ztráty se podařilo stabilizovat na úrovni přibližně 3000 kusů ročně, což Moskva zvládá do značné míry pokrývat výrobou a renovací, ukrajinská křivka ztrát strmě stoupá a v roce 2025 je o 59 % vyšší než v roce předešlém, upozornil analytici ze společnosti Delwin Strategy.

Je nutné zdůraznit, že tato čísla vycházejí z veřejně dostupných fotografií a videí, takže nemusí zachycovat realitu v plné šíři. Trend je však podle analytiků nepopiratelný a stojí za ním kombinace několika faktorů.

Snaha držet pozice v nevýhodných „kapsách“ (jako nyní Myrnohrad) vystavuje techniku křížové palbě bez možnosti manévru. Kvůli nedostatku pěchoty jsou navíc obrněná vozidla často nasazována k riskantním úkolům nebo protiútokům, jako byl ten u Rodynske, aby suplovala chybějící pěchotu. Svou roli hraje i ruská dominance v dronech, která přesunula ničení logistiky hlouběji do ukrajinského týlu.

Tato akcelerace ztrát přichází v momentě, kdy vysychá přísun náhrad. Data Kielského institutu pro světovou ekonomiku (IfW) ukazují, že nové přísliby vojenské pomoci Ukrajině pro rok 2025 klesly na nejnižší úroveň od začátku invaze v roce 2022.

Evropské státy sice deklarují podporu, ale čísla hovoří jasně: na novou vojenskou pomoc bylo v posledním sledovaném období vyčleněno pouze 4,2 miliardy eur. To podle IfW nemůže kompenzovat výpadek masivní pomoci ze Spojených států.

Zatímco Německo či severské země své úsilí navyšují, klíčové ekonomiky jako Itálie či Španělsko v roce 2025 nepřišly prakticky s žádnými novými vojenskými přísliby.

Absence dodávek sice není přímou příčinou vyšších ztrát na bojišti, znamená však, že zničená technika je nenahraditelná. Pokud se trend nezmění, hrozí ukrajinské armádě v roce 2026 ztráta mobility a nucený přechod do plně statické obrany. Která by vzhledem k nedostatku mužů a dalším faktorům mohla snadno být ještě méně efektivní než ta současná založená na kombinaci statických postavení a rychlý protiútoků vůči ruským jednotkám, které se nestačily „zakopat“.