Vznikla kvůli tragédii v Krkonoších. Horská služba letos slaví 90 let

Josef Rössler-Ořovský byl na přelomu 19. a 20. století spoluzakladatelem Českého olympijského výboru a také průkopníkem různých sportů včetně tenisu, ledního hokeje, jachtingu nebo lyžování. Právě pod jeho vedením se jeden zimní podvečer roku 1900 vydala v Krkonoších čtveřice lyžařů na túru z Martinovy boudy přes Vysoké kolo na boudu u Sněžných jam.

I přes nepříznivé povětrnostní podmínky a pokročilou denní dobu vyrazili s vědomím, že trasu dobře znají a cíl není daleko. Jenže na hřebenu je zastihla tma. Když v dálce zahlédli lyžaři světlo z boudy, kam mířili, zrychlili tempo. Poslední ze skupiny ale za ostatními zaostal. Nejspíš i proto si chtěl zkrátit cestu a sjel trochu doprava. Dostal se ale až k samému okraji Sněžných jam.

„Navátá sněhová převěj pod ním povolila a on se propadl do tmy,“ popsal následující okamžiky v bakalářské práci Aleš Steklý, student Univerzity Hradec Králové. „Jeho druzi mezitím dorazili do tepla chaty, kde očekávali příchod posledního člena výpravy. Ten se ale neobjevil. Proto se znovu oblékli, nasadili lyže a vydali se po něm pátrat.“

Hledání ale nebylo úspěšné, proto se jeden z lyžařů pustil dolů do Špindlerova mlýna, kde zburcoval členy dobrovolného hasičského sboru, kteří se také vydali ztraceného člena výpravy hledat. Pátrací akce nakonec skončila úspěšně, protože lyžař jako by zázrakem pád do Sněžných jam přežil bez větší úhony. Když se vyhrabal ze sněhu, zjistil, že není v jeho silách ve tmě zdolat strmý sráz a vydal se proto na polské straně Krkonoš k nejbližší boudě ležící pod ním v údolí. Tam se o něj postarali a posléze dopravili na českou stranu pohoří.

Událost vstoupila do historie jako první organizovaná záchranná pátrací akce na českém území. Horská služba, od jejíhož založení letos uplynulo 90 let, má už takových zásahů za sebou nepočítaně. Ale k jejímu vzniku a zahájení záchranných akcí vedla v roce 1900 ještě poměrně dlouhá cesta – i když různé záchranářské aktivity jsou skoro stejně tak staré, jako je historie turismu v nejvyšším českém pohoří. Právě Krkonoše se totiž staly průkopníky horské záchranné služby.

První turisté začali objevovat kouzlo tamních kopců, neprostupných lesů a nespoutaných vodních toků už v první polovině 19. století. Doložena je i cesta Karla Hynka Máchy z roku 1833 na Sněžku.

„Chtěli zažít divokou přírodu, drsnou neporušenou horskou krajinu,“ řekl Stanislav Holubec z Historického ústavu Akademie věd ČR, autor knihy Krkonoše tří národů – Zrod a proměny moderní turistiky v letech 1860 až 1960.

S tím, jak přibývalo návštěvníků, množily se i případy, kdy se turisté dostávali do potíží, utrpěli zranění nebo dokonce zahynuli. Drsná příroda s nevyzpytatelným počasím a lavinovým nebezpečím si vybírala svou daň. „S přílivem turistů vznikala i potřeba postarat se o ty, kteří se dostali do nesnází,“ uvádí ve své historii Horská služba.

Už v roce 1850 vznikla koncesovaná služba průvodců a nosičů, podmínkou k jejímu získání byla i znalost první pomoci. V Peci pod Sněžkou existovala v té době stanice s dvanácti horskými vůdci. Byli to právě oni a také hlídači bud, kdo v případě potřeby pomáhali turistům v nesnázích. Postupem času a dalším rozvojem turistiky se ale ukázalo, že takový systém je nedostačující.

Čtyřiadvacátého března 1913 se odehrála tragická událost, která je dodnes připomínána jako Den Horské služby. Při tradičním lyžařském závodu na 50 kilometrů zahynul Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata, který svému druhovi půjčil ve sněhové bouři kabát.

„Nasazení vlastního života na pomoc bližnímu je základem myšlenky, na jejímž principu vznikla a stále stojí Horská služba,“ říká se v komentáři v dokumentárním filmu Ve službě horám, který vznikl právě k 90. výročí vzniku Horské služby.

K jejímu založení na jaře 1935 výrazně přispěla mimořádně tragická zimní sezona, kdy napadlo opravdu velké množství sněhu a povětrnostní podmínky lyžaření vyloženě nepřály. Jen počátkem února zahynulo v Krkonoších šest lidí a další turisté smrti unikli jen těsně.

Zemský úřad se prostřednictvím vrchního rady Jana Kamenického obrátil na Vladimíra Záboje Vainu, okresního hejtmana politické správy ve Vrchlabí, s úkolem svolat organizace, které se v nějaké formě podílí na záchranné činnosti v regionu Špindlerova Mlýna a centrálních Krkonoš.

Cíl byl zřejmý a vycházel ze zahraničních vzorů, zejména Rakouska, kde Horská služba fungovala tehdy už několik desítek let: Vytvořit organizaci s jednotným systémem vedení a pokrýt co největší plochu horského prostředí.

Schůze se uskutečnila 12. května 1935 v hotelu Central ve Špindlerově Mlýně, což je také oficiální vznik Horské služby – i když zatím jen v Krkonoších.

„Tímto aktem došlo k velkému pokroku v zajištění bezpečnosti turistů. Po založení se ustanovilo šest hlavních a 35 pomocných stanic Horské služby. Každá stanice měla svého vedoucího, který zodpovídal za materiál stanice, což byl povětšinou základní zdravotní materiál, nosítka, deky, saně, konopná lana, náhradní oblečení,“ uvádí se v historii Horské služby.

Počty záchranných akcí se rok od roku zvyšovaly a koncem třicátých let už se vyšplhaly na desítky. Na podzim 1938 přišla Mnichovská dohoda, odstoupení Sudet včetně krkonošského regionu hitlerovskému Německu, posléze vznik Protektorátu Čechy a Morava a propuknutí druhé světové války – činnost Horské služby byla znovu obnovena v roce 1945.

A postupně vznikaly záchranné složky i v dalších oblastech, v roce 1948 v Jeseníkách a na Šumavě, o rok později v Orlických horách, v roce 1951 v Beskydech, v roce 1954 v Jizerských horách a nakonec v roce 1955 v Krušných horách.

Že záchranáři při pomoci jiným lidem nasazují svůj život, dokázala událost z ledna 1975. Členové krkonošské Horské služby Jan Messner a Štefan Spusta se tehdy stali prvními československými profesionály, kteří zaplatili cenu nejvyšší. Zahynuli, když chtěli pomoct turistovi, jenž se zřítil ze Sněžky při pokusu o její slezení. Byli tehdy nejbližšími záchranáři v okolí a vydali se mu na pomoc i přesto, že s sebou neměli ideální vybavení.

Manželský pár byl tehdy na rekreaci, za slunečného dne se vydal lanovkou na Sněžku, odkud chtěli sejít dolů směrem k Luční boudě. Přestože byli varováni, ať to nedělají, protože bylo všechno zledovatělé, neuposlechli. „Navíc ta paní byla v osmém měsíci těhotenství,“ vzpomínal po letech poslední žijící pamětník tragédie Přemysl Kovářík, někdejší člen Horské služby.

Muži se pak skutečně smekla noha, podjel pod ochranných řetězem a spadl asi třicet, čtyřicet metrů, kde se zachytil za oblý kámen. Na pomoc dorazili právě Messner se Spustou, kteří u sebe měli jen lehčí vybavení. Navázali lano na řetěz a chtěli se spustit dolů. Messner ale také uklouzl a při pádu srazil i Spustu, který ho chtěl chytit. Nakonec zahynuli všichni tři.

„Byl tehdy nádherný den. Kdyby se to stalo teď, tak se využije vrtulník, nikdo by nikam neslézal,“ řekl Přemysl Kovářík. Dodal, že kdyby byl před 50 lety na místě svých kolegů, také by s pomocí neváhal. „Asi jo, sestoupil bych. Po roce 1990 se stala podobná událost, kdy se ze Sněžky zřítila dívka, která zázrakem přežila, a kolega se pro ni tehdy také spustil sám,“ uvedl Kovářík.

Horská služba má v současnosti asi 120 profesionálních a více než 370 dobrovolných členů. Od svých prvopočátků se její technika a vybavení neuvěřitelně vyvinuly, ale její poslání zůstává pořád stejné, jak už ve zmiňovaném dokumentu Ve službě horám říká současný náčelník Horské služby ČR René Mašín: „Horská služba se starala a stará o bezpečnost lidí na horách. A aby lidé, kteří přijedou na hory a dostanou se do svízelné situace, věděli, že jim někdo přijede na pomoc.“