Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vedle hladomorů v Africe, katastrofy v Gaze, ruské války proti Ukrajině a Trumpovy Národní strategické doktríny (NSS 2025) mohou jiné přelomové události naší pozornosti uniknout. Jednou z nich je fenomén, který na první pohled vypadá nelogicky, ale dokázal zásadně změnit politickou scénu v Americe i Evropě. Jeho počátky lze najít ve Spojených státech a ve Velké Británii v 80. letech minulého století, kdy do té doby demokratičtí a labourističtí voliči dali své hlasy politikům jako Ronald Reagan a Margaret Thatcherová.
Od té doby už uplynulo skoro půl století, a přesto jednou z hlavních záhad naší doby zůstává, proč voliči hlasují pro osobnosti a politické strany, jejichž program jde proti jejich zájmům. Článek mapuje cestu, kterou jsme se do téhle situace dostali a pokouší se ji – pokud to vůbec jde – vysvětlit. Je to aktuální, protože jedině studium tohoto společenského procesu nám umožní pochopit, jak může být v Bílém domě Donald Trump a jeho napodobeniny v různých evropských zemích.
Klasická demokracie byla postavena na dvou pilířích. Tím hlavním byla zásada, že každý občan musí mít právo v rámci zákonů svobodně prosazovat své soukromé zájmy. Druhým byla víra, že když budou všichni dělat totéž, bude tím optimálně dosaženo kolektivního zájmu státu.
Aristoteles podmiňoval členství v takovém státě požadavkem, aby byl občan vzdělaný. Hlasovat mohl pouze ten, kdo byl o veřejných věcech tak dobře informován, že by v případě potřeby na sebe mohl vzít odpovědnost za některý ze státních úřadů. Občan svým hlasem tedy sice prosazoval vlastní zájem, ale jeho formulaci ovlivňovaly potřeby státu, jemuž on, jako všichni ostatní, sloužil. Jak ukázal osud Sokratův, občan a stát byli na celý život nerozlučně spjati.
Mnohonárodní charakter Římské říše koncept aktivní účasti na veřejném životě znemožnil. Nebylo realistické, že by občané různých etnik, jazyků a náboženství mohli vládnout společně. Občanství se tak zredukovalo na právní status a ochranu před svévolí mocných. Bible zachycuje moment, kdy se římský velitel chystá vyslýchat a bičovat svatého Pavla. Když ho vojáci přivázali ke kůlu, apoštol se jich zeptal: „Vy smíte bičovat člověka, který je Říman a nebyl odsouzen?“ Trýznitelé Pavla ihned propustili, protože porušili právo občana na soudní proces a rozsudek.
Rozpad klasické civilizace znamenal, že občana nahradil poddaný. Kolik kdo měl práv a zda vůbec jaká, záleželo na mnoha faktorech. Extrémní vizi své doby představil Thomas Hobbes (1588-1679), který podřízenost občana státu a absenci všech politických svobod povýšil na ctnost. Jeho utopická vize, Leviathan, vychází z názoru, že lidem nejlépe vyhovuje stát, který je zbaví veškerých práv, ale výměnou jim bezpodmínečně garantuje životy a majetek.
Klasický koncept aktivního občana, který o věcech veřejných spolurozhoduje, oprášilo osvícenství a francouzská revoluce. Volební právo, zpočátku omezené na muže z majetných elit, se v druhé polovině 19. století postupně šířilo. Okolo roku 1870 už existovaly velké politické strany, které k volebnímu úspěchu potřebovaly zapamatovatelná hesla a zkarikované nepřátele.
Politická hnutí, která do té doby prosazovala veřejné blaho, zanikla. Ze scény je vytlačily levicové strany, bojující za proletáře, a pravicové, jejichž modlou byl mytický národ. Ukázalo se, že jednoduché a radikální programy (Ať žije… a Pryč s…) ve volbách porážejí politiky, kteří hledají rozumná řešení a jsou ochotni ke kompromisu. Tak se od sociálních demokratů odtrhli komunisté a od nacionalistů fašisté nebo nacisté. Po první světové válce komunistické strany financovala a řídila Moskva, fašisty a nacisty podporovali někteří (být zdaleka ne všichni) průmyslníci.
Po druhé světové válce Evropa zažila nepřehlédnutelný posun doleva. Dokonce i Winston Churchill prohrál první poválečné volby, v nichž byl jeho rivalem levicový kandidát. Po znárodňovací vlně, která se Spojeným státům vyhnula, se západní politická scéna – možná díky studené válce – na dlouhá léta zafixovala na koexistenci mezi rozumnou levicí a její konzervativní alternativou.
Rozdíl mezi nimi byl často spíše rétorický. Ještě v 70. letech byli republikáni v Bostonu progresivnější než demokraté z Jižní Karolíny. Politické strany v USA, v Británii a jinde v západní Evropě bojovaly za zájmy svých voličů. Všichni byli ale patrioti a věděli, že radikalismus státu neprospívá.
Situace se začala měnit, když na scénu vstoupil republikán Ronald Reagan. Jeho osobní šarm, smysl pro humor a mužný vzhled mu pomohly přitáhnout bílé muže dělnických profesí, kteří do té doby typicky volili demokratické kandidáty.
Přirozeně nešlo jen o Reaganovu osobnost. V 70. letech Amerika zažila debakl ve Vietnamu, aféru Watergate, sovětskou rozpínavost, krizi s Íránem a domácí inflaci. Lidé toužili po prezidentovi, který jim vrátí důvod být na svou zemí hrdí. A tak v roce 1980 do Bílého domu poslali Reagana, který vojáky hrál ve filmu, a odmítli Jimmyho Cartera, který jako námořní poručík sloužil na nukleární ponorce.
Volby v roce 1980 jsou klíčové k pochopení dnešní situace, protože Reagan voličům slíbil, že zavede deregulaci trhu, sníží daně movitým, zredukuje sociální služby a oseká úlohu státu. Vláda, řekl ve své inaugurační řeči, neřeší problémy, protože vláda jako taková je problém. Tahle libertarianská ideologie jistě zněla lákavě pro dravé a bohaté investory. Reaganův génius byl v tom, že s tímhle programem získal hlasy instalatérů, elektrikářů a podobných profesí, a dokonce i těch, kdo na vládních programech doslova záviseli.
Tendenci sociálně slabších voličů hlasovat pro politiky z opačného konce ekonomické škály dokonale využil ke svým volebním triumfům Donald Trump. Suzanne Mettlerová si v knize The Government-Citizen Disconnect všímá, že ve státě Kentucky 28 procent občanů využívá Medicaid, vládní zdravotní pojištění pro nemajetné. A přesto v Kentucky vyhrál Trump nad Kamalou Harrisovou o 30 procent a sedm z osmi kentuckých kongresmanů chce Medicaid zrušit.
Proč voliči podporují politiky, kteří chtějí zničit programy, jež využívá téměř třetina jejich spoluobčanů? Jedním z vysvětlení je, že příjemci Medicaid se o politiku nezajímají, nemají na ni čas a nesnaží se své zájmy ve veřejném prostoru prosazovat. Mettlerová navíc výzkumem zjistila, že mnozí z těch, kdo žijí ze sociálních dávek, je mylně nepovažují za státní benefit, ale za něco, co jim přirozeně patří a nač mají nezcizitelné právo.
Jak ale vysvětlit další jevy? Ve své volební kampani v roce 2024 Trump sliboval masové deportace. Nejvíc hrozily Hispáncům, které Trump navíc popsal jako profesionální zločince a prodavače drog. Přesto jich téměř polovina hlasovala pro jeho návrat do Bílého domu. O černoších mluvil s pohrdáním, ale v roce 2024 dostal dvakrát tolik jejich hlasů než v roce 2020. Hrubě mluvil o ženách a byl pravomocně odsouzen za znásilnění, a navzdory tomu procento voliček pro Trumpa konzistentně rostlo. V roce 2016 to bylo 39 procent, 44 procent v roce 2020 a 46 procent v roce 2024.
Nebo jiný příklad: V roce 2018 Trump zahájil obchodní válku s Čínou, která přestala kupovat americkou sóju. To vedlo k bankrotům, dokonce i sebevraždám mezi farmáři, kteří po generace na čínský trh spoléhali. Nakonec vláda uvolnila 7,3 miliardy dolarů, aby udržela kolabující sójový průmysl při životě.
Ve volební kampani v roce 2024 Trump znovu hrozil, že s Čínou zahájí obchodní válku. Předchozí krizi si jistě na americkém Středozápadě pamatovali, ale Trump s převahou vyhrál v 80 procentech farmářských okrsků. Svůj volební slib po vstupu do Bílého domu splnil a škrtem pera nasadil na Čínu absurdní dovozní cla. Jak se dalo čekat, Čína odpověděla bojkotem americké sóji. Farmářům – Trumpovým voličům – teď hrozí bankroty, protože export do Číny představoval více než polovinu jejich příjmů v roce 2024.
Situaci bude znovu muset finančními subvencemi (mluví se o 12 miliardách) zachraňovat stát, tedy ta instituce, kterou od 80. let zdejší politici pomlouvají jako příčinu všech problémů, levičáckého molocha a překážku na cestě do amerického Eldoráda.
Můžeme konstatovat, že Reaganova revoluce mezi tradičními demokratickými voliči pokračuje. Přestalo platit staré klišé, že lidé volí podle peněženky. Zásadní roli hrají kulturní faktory, jako je právo na přerušení těhotenství nebo sňatky gayů. Hesla na podobná emocionální témata s přehledem vítězí nad fakty. Názory ekonomů, dokonce i vědců, ztratily autoritu. Internet způsobil, že nejsilnější politický hlas dnes patří těm, kdo využívají vládní programy, a přitom do kongresu vysílají politiky, kteří se sociální služby snaží zrušit. Příklad farmářů navíc ukazuje, že stranická identita se prolíná do osobní identity, což vede voliče k tomu, že volí stále stejnou stranu, i když pracuje proti jejich zájmům.
Prolínání stranické, osobní a kulturní identity platí podobně v řadách demokratů. Stejně tak druhořadost ekonomických zájmů. Vzdělaní a finančně zajištění Američané dnes většinou volí Demokraty, i když republikánský tlak na snižování daní je pro ně finančně výhodný. Nechtějí být na jedné lodi s člověkem, za jehož hodnoty a zavrženíhodné činy se osobně stydí.
