Kruté počty: Ukrajinci už mají stejné ztráty jako ruská „armáda z vrakoviště“

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Otázka, jak dlouho vydrží ruské armádě zásoby sovětské techniky, patřila k oblíbeným. Vycházela z racionálního předpokladu, že kombinace vysokého tempa ztrát a konečného množství techniky ve skladech dříve či později omezí ruský útočný potenciál.

Data z letošního roku ovšem jasně ukazují, že tento zlomový moment zatím nenastal. Situace se naopak vyvíjí jinak, než předpokládalo jednoduché „protažení čar“ do budoucnosti. Vývoj poměru ztrát se obrací v poslední době v neprospěch Kyjeva, naznačují například data projektu Oryx, který „sčítá“ vizuálně ověřené ztráty. Podobné údaje sice nikdy nejsou úplné, v průběhu tohoto konfliktu se ovšem ukazují jako poměrně přesné.

Křivky ztrát obou armád, které byly v prvních dvou letech války dramaticky odlišné ve prospěch Ukrajiny, se k sobě začaly přibližovat, až se ve druhé polovině roku 2025 protnuly. Vůbec poprvé v průběhu celého konfliktu vidíme situaci, kdy celkové ztráty obrněné techniky na obou stranách dosahují prakticky stejných čísel.

Následující graf to ukazuje na důležité kategorii bojových a obrněných vozidel pro pěchotu několika různých kategorií. Ale platí to obecně i pro všechny typy obrněných vozidel, viz například tato analýza.

Problém není jen v tom, že Rusko své ztráty stabilizovalo. Mnohem závažnější je fakt, že ukrajinské ztráty ve srovnání s předchozím rokem 2024 vzrostly celkově o více než 50 procent, jsou tedy zhruba 1,5krát větší než vloni.

Kyjev už neničí ruskou techniku v poměru tři ku jedné, jak tomu bývalo v dobách úspěšné obrany u Vuhledaru či Avdijivky. Matematika války se změnila a Rusko, zdá se, našlo způsob, jak vést dlouhodobou opotřebovávací válku udržitelným způsobem.

Podívejme se nejprve na to, co se změnilo na straně invazní armády. U ní došlo k brutální, ale efektivní adaptaci na realitu, kde hlavní roli hrají drony a „levné životy“.

Masivní tankové útoky v sevřených formacích, jaké jsme viděli na začátku invaze, jsou v prostředí nasyceném průzkumnými drony těžko proveditelné. Místo toho, aby Rusové dál vrhali své nejcennější stroje do mlýnku na maso, začali jimi šetřit. Těžkou techniku stáhli z první linie přímých útoků a roli útočného hrotu přebrala ve velké části případů pěchota, buď na lehkých vozidlech, nebo pohybující se po vlastních nohou.

Na frontě tak dnes běžně vidíme ruské útočné skupiny na čínských terénních buginách, civilních dodávkách, a dokonce na motocyklech. Tyto prostředky neposkytují posádce prakticky žádnou ochranu před střepinami či palbou z ručních zbraní.

Jejich jediným účelem je dostat vojáky co nejrychleji přes smrtící zónu „země nikoho“ dříve, než je zaměří drony. Je to taktika extrémně riskantní pro jednotlivce, ale z pohledu ruského generálního štábu dává smysl. Ztráta motorky a dvou vojáků je „levnější“ než ztráta obrněného vozidla a posádky.

Pod vedením ministra obrany Andreje Belousova si Rusko stanovilo oficiální cíl udržet roční ztráty obrněné techniky pod hranicí 3 tisíc kusů. To zhruba odpovídá současné kapacitě ruského průmyslu. Nikoliv kapacitě výroby nových strojů, ta je stále nízká, ale kapacitě renovačních závodů, které „oživují“ staré vraky ze sovětských skladů.

Dokud Rusko udrží své ztráty pod touto hranicí, může v opotřebovávací válce pokračovat ještě několik let. Stabilizace ztrát na ruské straně tedy není známkou toho, že by jim došla technika a neměli s čím útočit. Je to důkaz, že začali s technikou hospodařit tak, aby jim vydržela co nejdéle. Tanky nyní slouží spíše jako mobilní dělostřelectvo pro nepřímou palbu z bezpečné vzdálenosti, zatímco špinavou a krvavou práci v první linii oddřou pěšáci nebo „jízda“ na motorkách.

Tento posun má ještě jeden technologický rozměr. Bojišti roku 2025 zcela dominují bezpilotní prostředky. Drony mají v současné fázi konfliktu na svědomí velkou část všech bojových ztrát techniky. Rusové se tomuto prostředí přizpůsobili tím, že se rozptýlili. Zničit dronem jednu motorku je pro obránce méně efektivní než zničit bojové vozidlo pěchoty plné vojáků.

Technologicky ruská armáda v mnoha ohledech degraduje – místo moderních transportérů používá civilní vozítka a na staré tanky navařuje bizarní klece a ochranné plechy proti dronům. Operačně je však tato „armáda z vrakoviště“ odolnější a udržitelnější než kdy dřív. Rusko vyměnilo kvalitu za kvantitu a ochranu vojáků za ochranu strojů. A zatímco se svět divil „želvím tankům“, Kreml potichu dosáhl strategické stability, která mu umožňuje vyvíjet na Ukrajinu neustálý tlak.

Zatímco Moskva našla způsob, jak své ztráty stabilizovat, Kyjev čelí opačnému problému. Logika vojenské teorie obvykle říká, že obránce by měl mít v opotřebovávací válce výhodu. Proč tedy data za rok 2025 ukazují tak výrazný nárůst ztrát obrněné techniky ukrajinské armády? Tento zdánlivý paradox má několik příčin, které souvisejí s vynucenou změnou povahy bojů.

Prvním faktorem je nutnost takzvané aktivní obrany. Ukrajinské velení si nemůže dovolit pouze pasivně sedět v zákopech, protože ruská pěchota i přes své ztráty dokáže v mnoha úsecích pomalu postupovat. K zastavení těchto průniků a „hašení“ krizí musí obránci podnikat lokální protiútoky. Do nich jsou často nuceni nasazovat cenná vozidla v malých skupinách, často jen po dvojicích. Tyto stroje pak operují v otevřeném terénu, kde se stávají prioritním terčem pro ruské drony a dělostřelectvo.

Další důvod je rozšíření „zóny smrti“. Ruská armáda, konkrétně specializované dronové jednotky jako „Rubikon“, dokázala integrovat průzkum a úderné prostředky na úroveň, která jí umožňuje efektivně útočit na ukrajinský týl. Ruské drony dnes neloví techniku jen na frontové linii, ale systematicky ničí zásobovací trasy desítky kilometrů za ní. Značná část ukrajinských vozidel tak není zničena v přímém souboji, ale při přesunech nebo zásobování jednotek v první linii.

Podobnému tlaku čelí například i dělostřelectvo. Ruská protibaterijní palba je díky zlepšenému průzkumu přesnější než v dřívějších fázích války, navíc Ukrajina dlouho spoléhala na samohybné houfnice, které jsou dnes na Ukrajině zranitelnější než jednoduchá tažená děla.

Nejlepší obranou proti dronům je totiž maskovaná a pevná pozice, ideálně celá zakopaná. Samohybné houfnice jsou větší, hůře se skrývají a pohyblivost pro ně není žádnou výhodou. A v případě zásahu dronem jsou tyto složitější stroje méně odolné než samotná děla, na kterých toho není mnoho co zničit.

Podle odhadů je ruská průmyslová strategie nyní nastavena tak, aby podporovala válečné úsilí alespoň do roku 2030. Klíčem má být právě udržení ročních ztrát pod onou zmíněnou hranicí 3 tisíc obrněnců, což se Kremlu daří.

Strategie pochopitelně mohou být pomýlené, nebo jednoduše špatné; samy o sobě zárukou úspěchu nejsou. Ruské sklady samozřejmě nejsou bezedné a je možné, že plánovači pouze byli příliš optimističtí, nebo dostali špatné informace zdola.

V každém případě se zásoby kvalitní techniky tenčí a na frontu míří stále starší typy. Při současném tempu a stylu boje nehrozí ruské armádě náhlý kolaps z nedostatku materiálu v horizontu měsíců, jak se dříve doufalo. Spíše půjde o pozvolný, řízený úpadek kvality, který ale kvantita dokáže ještě dlouho kompenzovat.

Ukrajina tento časový luxus nemá. Západní sklady se vyprázdnily a dodávky nové techniky váznou. Řešením tak nemůže být čekání na další „zázračné zbraně“, ale návrat k masové produkci a pragmatická řešení.

Možnou cestu ukazuje například spolupráce se slovenským průmyslem, kde se ve společnosti STV Machinery rozjíždí výroba nových koreb pro bojová vozidla pěchoty typu BMP-1, tedy typ ze 70. let minulého století. Zákazník nebyl sice oficiálně oznámen, ale Ukrajina se logicky nabízí jako nejpravděpodobnější verze. Jde sice o koncepčně starou techniku, ale v současné válce je pro přežití pěchoty podstatné mít k dispozici jakýkoliv pancíř, nikoliv nutně ten nejmodernější.

Pokud se současný trend nepodaří zvrátit – ať už změnou taktiky, nebo masivním posílením dodávek – hrozí Ukrajině v roce 2026 vážné strategické riziko. S tenčícími se zásobami obrněné techniky by armáda ztratila schopnost manévrovat a provádět efektivní protiútoky. Stala by se statičtější a ruské jednotky, i se svými „Mad Max“ motocyklovými oddíly, by mohly její postavení lépe obcházet, izolovat a ničit.