Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Rusko v průběhu posledních let spoléhalo při pokračování války na robustní dědictví po SSSR. Zdánlivě nevyčerpatelné zásoby vojenské techniky z dob Sovětského svazu, které ruské armádě v prvních dvou letech konfliktu umožnily absorbovat ohromné ztráty, se ovšem zcela prokazatelně zásadně tenčí. V některých případech jsou již zcela vyčerpané.
Místo masivních útoků obrněných uskupení na ukrajinském bojišti stále častěji sledujeme, že do útoků jdou lehká, špatně vybavená vozidla, která posádku v případě zásahu nijak neochrání.
Ale i když nasazení „žigulíků“ v blízkosti fronty se může zdát jako až tragikomický krok, jde zároveň o pragmatickou – byť k vlastním mužům často brutálně bezohlednou – adaptaci. Moskva se zjevně přeorientovala na dlouhodobou opotřebovávací strategii. A ta k úspěchu velké množství techniky zjevně nevyžaduje.
Tanky do zásoby
Sovětský svaz plánoval případný konflikt v Evropě jako střet masivních armád a počítal s obrovskými ztrátami. Jeho průmysl proto vyrobil desítky tisíc tanků, obrněných vozidel a dělostřeleckých systémů, které měly v několika vlnách doslova zaplavit bojiště a nepřítele udolat samotnou početní převahou. Právě z těchto gigantických, i když stárnoucích zásob, Rusko po roce 2022 čerpalo. Tato éra se však bez nejmenších pochybností chýlí ke konci.
Jedním zřetelným signálem, který to ilustruje, je – na první pohled paradoxně – pokles ruských ztrát těžké techniky. Podle vizuálně potvrzených údajů, tedy ztrát doložených fotografiemi či videi, klesl v jarních měsících roku 2025 počet zničených tanků a bojových vozidel pěchoty zhruba o třetinu ve srovnání s průměrem předchozích měsíců.
Vizuálně ověřené ztráty ruských tanků podle dat projektu Warspotting.
A příčinou rozhodně není bezpečnější bojiště. To je naopak kvůli masivnímu rozšíření levných, ale smrtících FPV dronů (včetně „nerušitelné“ varianty dronů řízených po optických kabelech) a další přesné munice pro těžkou techniku nebezpečnější než kdy dřív. Přesto má ruská armáda menší ztráty této těžké techniky než kdykoliv v minulosti krvavého konfliktu.
I když pochopitelně přesná čísla o počtu nasazených tanků či obrněných vozidel Moskva nezveřejňuje, údaje o ztrátách i záběry z bojiště naznačují, že vysvětlení je jednoduché: Rusko nasazuje méně obrněnců.
Detailní analýzy satelitních snímků ruských skladovacích základen, které provádějí nezávislé skupiny analytiků, odhalují dramatické zpomalení. Mezi lety 2022 a 2025 Rusko podle těchto odhadů vyskladnilo a poslalo k renovaci přes čtyři tisíce tanků.
Tempo však klesá. Mezi únorem 2024 a únorem 2025 jich bylo z otevřených úložišť odvezeno pouhých 342 strojů. To naznačuje, že tanky v nejlepším stavu, které stačilo jen lehce oživit, jsou z velké části pryč. Dobrý přehled o stavu ruských skladů dává například video ukrajinské skupiny Resurgam.
Některé sklady jsou již zcela prázdné. Příkladem může být areál Tankového-automobilního inženýrského institutu v Omsku. Nejedná se o žádný obří sklad: v roce 2021 zde stálo 120 tanků, 89 obrněných transportérů BTR a desítky dalších vozidel. Snímky z jara 2025 ukazují jen prázdné plochy.
Skladiště u Omsku je v určitém ohledu ovšem výjimkou. Řada jiných „arzenálů“ stále techniku obsahuje. Ovšem analýza dlouhodobých satelitních snímků naznačuje, že v řadě případů jde vlastně jen o „kostry“. Značná část techniky, která na fotkách stále vypadá jako řady obrněnců, stojí na svém místě bez hnutí celé roky, některé stroje i déle než dekádu. V řadě případů došlo v posledních letech k jejich přesunu v rámci daného areálu, ale i podle satelitních záběrů nejsou schopny služby.
Jsou to tedy v podstatě odepsaná vozidla. Jejich zprovoznění by nebylo opravou, ale extrémně nákladnou a zdlouhavou renovací. V některých případech by asi bylo jednodušší vyrobit stroj znovu. Slouží proto téměř výhradně ke „kanibalizaci“, tedy jako zdroj náhradních dílů.
Tento osud potkal například obří samohybné houfnice 2S7 Pion, nejtěžší děla v ruském arzenálu. Jejich počet ve skladech se již nemění, což naznačuje, že slouží jen jako „dárci orgánů“ – především hlavní, které mají omezenou životnost – pro stroje v aktivní službě.
Pochopitelně, zdroje náhradních dílů se hodí mít poblíž servisních středisek. Což by mohlo vysvětlovat, proč poměrně malý areál u Omsku, kde podle všeho renovace ve větším měřítku neprobíhají, byl prakticky dokonale vyprázdněn.
Armáda před kolapsem? To ani náhodou
Zároveň je však jakékoliv očekávání kolapsu ruských obrněných sil předčasné. Podle odhadů se v areálech opravárenských závodů nachází stále ještě řádově tisíce strojů, které procházejí generální opravou či modernizací.
Zmínění ukrajinští analytici ze skupiny Resurgam například odhadují, že z původních zásob lze v rozumném čase zprovoznit ještě přibližně 1200 tanků. To není málo, ale v kontextu války to představuje konečný zdroj. Tempo obnovy a nové produkce totiž kleslo na odhadovaných 30 až 35 tanků za měsíc, což ani zdaleka nestačí na pokrytí ztrát.
V tomto kontextu je také nutné vnímat někdy trochu alarmující (či alarmistické) zprávy o údajně masivní ruské produkci. Když západní představitelé (například generální tajemník NATO) hovoří o 1500 „vyrobených“ tancích ročně, jde podle expertů o číslo, které z 80 až 85 procent tvoří právě opravené a modernizované stroje ze skladů. Skutečné produkce zcela nových tanků, jako je T-90M, jsou podle západních odhadů řádově nízké stovky, možná ani to ne. Navýšení brání různé faktory: finance, nedostatek kvalifikované pracovní síly a částečně zřejmě také sankce na dovoz klíčových západních komponent, jako je pokročilá optika a elektronika.
Ruské velení možná i proto začalo technikou prokazatelně šetřit. Důkazem je struktura dnešních ztrát. Podle analýz OSINT komunity tvoří obrněné stroje jen 10 až 20 procent veškeré vizuálně potvrzené zničené ruské techniky. Zbylých 80 až 90 procent jsou lehce či vůbec nechráněná vozidla: nákladní automobily, čínské pouštní buginy, dodávky a nejrůznější civilní vozidla. Tento fakt jasně ukazuje, že velitelé raději obětují pěchotu v nechráněných vozech, než aby riskovali ztrátu tanku, jehož náhrada je nejistá.
Mužů je totiž stále dost. Ruská armáda je tak dnes – i přes utrpěné ztráty – na počet mužů větší než před únorem 2022. Moskva dokázala doplňovat a dokonce rozšiřovat své stavy i bez vyhlášení další vlny plošné mobilizace, podobné té z podzimu 2022. Systém náboru, ačkoliv nepochybně nákladný a spoléhající na finanční motivaci i různé formy nátlaku, evidentně generuje stálý přísun nových rekrutů.
V roce 2024 se Rusku podařilo naverbovat přibližně 440 tisíc smluvních vojáků, čímž překročilo i své vlastní, průběžně zvyšované kvóty. Tento trend pokračoval i na začátku roku 2025, kdy byly lednové cíle údajně splněny na 107 %. Současné odhady hovoří, že ruská armáda denně získá 1000 až 1500 nových vojáků (příklad s jasnou metodikou), což měsíčně představuje přibližně 30, v některých obdobích až 40 tisíc mužů.
Kolik obětí má válka
Odhadnout přesný počet obětí v probíhajícím konfliktu je mimořádně obtížné, přesto dostupná data ukazují na ohromující rozsah ztrát, především na ruské straně. Podle odhadů ukrajinského generálního štábu, které se výrazně neliší od analýz západních zpravodajských služeb, se celkový počet ruských ztrát (zabití a zranění vojáci) blíží hranici jednoho milionu mužů.
Při současném tempu přibližně 1000 až 1200 ztrát denně bude tato hranice pravděpodobně překročena do konce června. Nezávislá ruská média jako Meduza a Mediazona, která své odhady staví na analýze veřejně dostupných dat, například záznamů o dědictví či nekrologů, docházejí k podobným závěrům. Odhaduje se, že k polovině roku mohlo zemřít zhruba 250 tisíc ruských vojáků. Chyba odhadu určitě může ovšem činit i desítky tisíc.
Ukrajina své vlastní ztráty také nepopisuje otevřeně. Prezident Volodymyr Zelenskyj v únoru 2025 uvedl, že od začátku invaze padlo přes 46 tisíc vojáků a 380 tisíc bylo zraněno. Tento údaj je však pravděpodobně podhodnocený. Například uniklá zpráva ukrajinské rozvědky z loňského září naznačovala, že již v té době bylo zabito 70 až 80 tisíc vojáků. I tak jsou ukrajinské ztráty zjevně výrazně nižší než ty ruské.
Rozdíl v celkových číslech i v přístupu obou armád ilustruje poměr zraněných a zabitých. Zatímco u Ruska se odhaduje na čtyři vážně zraněné na jednoho zabitého, u Ukrajiny je tento poměr zhruba osm ku jedné. Nízký ruský poměr odráží nejen závažnost zranění na moderním bojišti, ale především nízkou prioritu, kterou ruské velení přikládá rychlé lékařské evakuaci a kvalitní péči v polních nemocnicích.
Naopak vyšší ukrajinský poměr naznačuje efektivnější polní medicínu a zároveň odráží skutečnost, že Ukrajina si s výrazně menší populací nemůže dovolit životy svých vojáků dávat tak lacino.
Cynická sázka na „obnovitelný“ zdroj
Ruská armáda se tedy musela adaptovat. Útoky často vedou malé skupiny na terénních čtyřkolkách a motocyklech. Cílem je v rychlém, vysoce rizikovém sprintu překonat otevřený terén dříve, než operátoři dronů a dělostřelci stihnou zaměřit a zničit celou skupinu.
I když polovina útočníků padne, těch několik, kteří se dostanou do cíle, může přemoci hrstku obránců v řídce obsazeném zákopu. Tato taktika je přímou odpovědí na ukrajinskou schopnost efektivně využívat levné FPV drony k ničení násobně dražší techniky. A také reaguje na skutečnost, že ukrajinská pěchota není příliš početná a fronta je tedy slabě obsazena. Často není schopná provádět vlastní protiútoky na ruské oddíly v době, kdy se dostanou do nové pozice a jsou nejzranitelnější.
Z dostupných dat, která analyzují průběh bojů, vyplývá, že změna ruské taktiky a omezené nasazování těžké techniky v posledních měsících nemusí nutně znamenat snížení efektivity útočných operací, měřeno určitými ukazateli. Poměr mezi vizuálně potvrzenými ztrátami techniky a rozsahem získaného území – tedy kolik mužů ruská armáda ztratí za obsazený kilometr čtvereční – měl v posledních týdnech dosáhnout nejnižších hodnot za celou dobu trvání konfliktu.
Podle této cynické statistiky se neukazuje, že by ruský postup byl pomalejší než v předchozích fázích války, kdy Rusko nasazovalo obrněnou techniku v mnohem větším měřítku. Z čistě operačního hlediska může být náhrada těžké techniky za „lidské zdroje“ pro ruské velení přijatelným taktickým modelem. Umožňuje jim pokračovat v ofenzivních akcích a dosahovat územních zisků za cenu ztrát, které se jeví jako „přijatelné“ (alespoň pro Kreml), a zároveň šetřit stále vzácnější obrněnou techniku.
„Demechanizace“ ruské armády ovšem omezuje její schopnost provést nějaký rozsáhlý průlom a dramatický úspěch, jako se podařilo na začátku války nebo naopak ukrajinské armádě v září 2022. K tomu je zapotřebí koordinovaná síla tanků, bojových vozidel pěchoty, mobilního dělostřelectva a masivního logistického zázemí. Pěšák na motocyklu nic z toho zajistit nemůže. Ale to neznamená, že není vůbec nebezpečný.
Zatímco tanky jsou pro Moskvu stále vzácnějším, konečným zdrojem, lidský život se v jejím kalkulu jeví jako zdroj obnovitelný. Díky masivním finančním pobídkám – podpisový bonus může v některých chudších regionech dosáhnout v přepočtu až milionu korun – se Rusku podle odhadů daří měsíčně rekrutovat desítky tisíc nových vojáků, často právě z ekonomicky znevýhodněných oblastí.
Znovu se tím dokazuje, že Moskva se zcela přeorientovala na dlouhou opotřebovávací válku (která vůbec nemusí skončit – a nejspíše neskončí – nějakým příměřím). Zděděná vojenská technika se vyčerpává, Kreml tak začal ve větší míře využívat jiný „zdroj“, aby mohl pokračovat ve své válce.
