Krvavý ruský gambit dal Putinovi před schůzkou s Trumpem výhodu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Už v pátek se má odehrát ostře sledované jednání mezi ruským prezidentem Vladimirem Putinem a jeho americkým protějškem Donaldem Trumpem. Zároveň v těchto dnech přicházejí z doněcké fronty znepokojivé zprávy. Ruským silám se po měsících tvrdých bojů podařil hluboký průlom u města Pokrovsk, který by mohl ohrozit obranné linie v oblasti.

Načasování může být náhoda, ale také nemusí. Jak upozorňuje ukrajinský vojenský analytik vystupující pod přezdívkou Tatarigami, je možné, že jsme svědky „vrcholného ruského úsilí“. Pro Moskvu neexistuje lepší politický okamžik, kdy demonstrovat sílu a vytvořit na bojišti pro Kyjev co nejhorší podmínky. Cílem je přijít k jednacímu stolu s pádným argumentem: podívejte, ukrajinská armáda je na pokraji kolapsu a my vyhráváme. Je to strategie, kterou Putin s oblibou používá, aby ovlivnil své protějšky.

Nejde ovšem jen o to, zda Rusko uspěje ve své časově omezené ofenzivě. Klíčové je pochopit, proč je něco takového vůbec možné. Co se tedy na bojišti stalo?

Abychom pochopili současnost, musíme se vrátit do roku 2024. Tehdy se zdálo, že Ukrajina našla recept na ruskou početní a materiální převahu. Tím receptem byly drony.

Díky masivnímu navýšení jejich produkce, která podle některých odhadů vzrostla až devatenáctinásobně, dokázaly ukrajinské síly kompenzovat kritický nedostatek dělostřelecké munice. Levné a všudypřítomné drony se staly trumfem, který násobil údernost ukrajinské obrany a způsoboval útočníkům vysoké ztráty.

Jenže válka je neustálý proces inovací a přizpůsobení, to platilo od jejího začátku. V posledních měsících se ovšem alespoň podle některých pozorovatelů obě armády ocitly na „zcela odlišných trajektoriích“, jak to formuluje polský vojenský analytik Konrad Muzyka.

Zatímco ta ukrajinská bojuje s opotřebením a ztrátami, ruské velení dokázalo své síly nejen doplnit, ale i navýšit a především – naučilo se bojovat chytřeji.

Hlavní boj se dnes neodehrává na zemi, ale v prostoru těsně nad ní. V anglicky psané odborné literatuře se pro něj používá odborný termín: „vzdušné příbřeží“ (air littoral). Jde o klíčovou zónu do výšky několika tisíc metrů, kde o nadvládu nebojují stíhačky, ale tisíce malých a levných bezpilotních strojů. Právě v „přívzduší“ došlo k největším změnám: Rusko totiž systematicky pracovalo na vymazaní ukrajinské výhody v tomto prostoru.

Hlavním nástrojem změny jsou specializované jednotky známé pod názvem „Rubikon“ (jde o zkratku z ruského výrazu „Ruské centrum pro pokročilé nepilotované systémy“). Jejich síla nespočívá v jediné zázračné zbrani, ale v metodickém a systematickém přístupu k nasazení dronů.

Na rozdíl od dřívějších ukrajinských snah, které často spoléhaly na improvizaci a iniciativu „zdola“, je „Rubikon“ projekt řízený „shora“. Produkuje vysoce kvalifikované operátory, kteří se nesoustředí jen na útoky proti pěchotě či obrněné technice.

Jejich hlavním úkolem je rozbíjet samotný ukrajinský systém dronové války: aktivně loví ukrajinské bojové i zásobovací drony, zabíjejí jejich operátory a co je nejnebezpečnější, přerušují logistické trasy hluboko za frontou, a to až do vzdálenosti 25 kilometrů.

K tomu jim pomáhá i technologická adaptace. Právě jednotky Rubikonu začaly jako první ve velkém nasazovat nerušitelné drony řízené po tenkém optickém vlákně. Tyto stroje jsou sice pomalejší, ale jejich spojení s operátorem nelze narušit běžnými prostředky elektronického boje, což byla dříve jedna z klíčových ukrajinských taktik.

Důsledky jsou fatální. Ruské údery jsou přesnější, koordinovanější a zaměřené na systematické oslabování bojeschopnosti ukrajinských jednotek. Jak varuje analytik Franz-Stefan Gady, pokud Moskva získá v tomto „vzdušném příbřeží“ rozhodující převahu, hrozí Ukrajině riziko „kaskádového selhání obrany na více frontách“. Zatím k tomu ještě nedošlo, ale panují obavy, že právě v okolí Pokrovsku – kde Rusové nasazují to nejlepší, co mají – by taková situace mohla nastat.

Jaký je tedy praktický důsledek nové podoby dronové války? Zapomeňte na představy souvislých zákopových linií z historických filmů. Současná fronta je sérií malých, izolovaných „hnízd odporu“, často obsazených jen dvěma či třemi vojáky. Mezi těmito body se rozprostírají kilometry otevřeného, smrtelně nebezpečného prostoru. Jakákoliv viditelná koncentrace techniky nebo pěchoty bývá dříve či později zničena.

Právě tato „poréznost“ obrany se stala klíčem k současné ruské taktice. Místo aby se Kreml snažil o masivní obrněné průlomy, které se Ukrajinci naučili efektivně odrážet, soustředí se na neustálé infiltrace malých útočných skupin. Mezerami se pak snaží znovu a znovu proniknout malé skupiny několika vojáků, někdy na rychlých motocyklech či terénních buginách, někdy naopak pomalu se plížící příhodným terénem. Většina z nich je zničena, ale některé uspějí.

Když se v jednom sektoru podaří několik takových průniků a útočníky se povede posílit, výsledkem není rovnoměrný posun fronty. Vznikne nepravidelný klín zatlačený hluboko do ukrajinských pozic.

Pokud se ho podaří rozšířit, stává se dobrou příležitostí mimo jiné pro drony. Obránci uvnitř mají nebezpečně odhalené boky a jejich zásobovací trasy jsou dlouhé, zranitelné a pro ruské drony snadno zaměřitelné. Do hry se tak naplno vrací jednotky „Rubikonu“, o kterých byla řeč v první části. Jejich hlavní úkol – ničení logistiky – je v této fázi naprosto klíčový. Soustředí své úsilí právě na těch několik polních cest a silnic, které vedou do výběžku, a snaží se je systematicky „uškrtit“.

Jak vypadá život uvnitř takové pasti? Velmi působivě to popisuje svědectví dobrovolníků z české jednotky Perun bojujících na ukrajinské straně. Z něj je zřejmé, že voják na „nule“ není jen obětí obecné hrozby dronů, ale s největší pravděpodobností je uvězněn na špici jednoho z těchto výběžků.

Protože prostředí je tak nebezpečné a zahlcené drony, život mužů na „čáře“ se smrskává na malé, zakryté pozice, ve kterých jsou prakticky slepí a odkázaní na informace z vysílačky. Zásobování vodou a jídlem často kvůli neustálým útokům na logistiku probíhá výhradně pomocí dronů, které si vojáci někdy musí přitahovat „kotvou na provázku“. Jakákoliv rotace či pohyb je smrtelně nebezpečný. Voják je řečeno slovy mužů z Perunu „pohřben zaživa“.

Ruské velení se nové podobě války dokázalo poměrně dobře přizpůsobit (minimálně se hodně poučilo ze svých předchozích chyb, byť ne všechny napravilo). Používá strategii „spotřební pěchoty“ v malých útočných skupinách, zatímco své cenné specialisty – jako jsou právě operátoři dronů – drží v relativním bezpečí daleko od přímých bojů. Díky kombinaci finančních pobídek a částečně nucených odvodů dokáže každý měsíc rekrutovat desítky tisíc nových vojáků a pokrývat tak ztráty. Tento přístup navíc podporuje stabilní přísun dělostřelecké munice ze Severní Koreje a nepřímá materiální i technologická podpora z Číny.

Kyjev si je problému vědom a snaží se reagovat. Nový velitel Bezpilotních systémových sil, major Robert Brovdi, známý pod volacím znakem „Maďar“, spustil ambiciózní 100denní plán reforem. Cílem je lépe integrovat vlastní dronové operace s elektronickým bojem, mobilními radary a protidronovými systémy. Klíčovou otázkou ovšem zůstává, zda se podaří tyto inovace zavést systematicky a v dostatečném měřítku napříč celou, tisícikilometrovou frontou dříve, než bude pozdě.

Ruské úspěchy posledních týdnů tedy nejsou dílem náhody ani pouhé hrubé síly – i když převaha hlavně v počtech pěchoty hraje v tuto chvíli rozhodně zásadní roli. Jsou výsledkem promyšlené a systematické adaptace na novou realitu dronové války.

Válka tedy možná vstoupila do fáze, kde o úspěchu nerozhoduje jen počet tanků či děl, ale především, slovy analytika Gadyho, „technologická inovace, systematická organizační schopnost škálovat a rychlá adaptace na frontě“ tváří v tvář rychle se měnící podobě bojů. Pověstná ukrajinská schopnost inovovat „zdola“ je nyní konfrontována s ruským systémem adaptace řízené „shora“.