Nenáviděla ho většina NHL. Teď může utnout zlatý sen české dvacítky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se v prosinci 1998 tým Washington Capitals vypravil odehrát tři utkání do Kalifornie, po prvním z nich musel řešit zdravotní problémy útočníků. Narychlo proto podepsal smlouvu s Patrikem Augustou, který tehdy působil v nezávislém klubu Long Beach Ice Dogs v už neexistující soutěži IHL a byl tudíž k mání.

Okamžitě upaloval do haly v Anaheimu. Dorazil dvě hodiny před začátkem duelu a v kabině ho přivítal kapitán Dale Hunter.

Stali se tehdy spoluhráči na jediný zápas. Augusta byl po dvou dnech poslán zpátky do IHL a Hunter za půl roku ukončil kariéru.

Teď se zase potkali, po více než 27 letech. Jako trenéři na mistrovství světa do 20 let. Augusta vede český tým, Hunter se vrátil k reprezentaci Kanady.

Poprvé se střetli v základní skupině a dnes v noci ve 2:30 našeho času si to jejich svěřenci rozdají o postup do finále.

Mírným favoritem je zámořské mužstvo, které bude dirigovat druhý nejtrestanější hráč historie NHL a jeden z nejlepších koučů juniorského hokeje.

Na hlavě lehká skořápka značky Jofa, uvnitř níž byla cedulka s upozorněním, že se nehodí pro profesionální hokej a každý s ní hraje na vlastní nebezpečí. Robustní postava. Občas neoholená tvář. A velké hokejové srdce.

Tak NHL v 80. a 90. letech znala kanadského útočníka Dalea Huntera.

Pocházel z hokejové rodiny, ostatně elitní ligu si zahráli také bratři Mark a Dave. Když ještě profesionálové nebrali tolik peněz, každé léto makal doma na farmě. Možná i to formovalo jeho herní styl.

Už jako junior dokázal nasbírat 188 trestných minut za 59 utkání. V roce 1979 si ho ze 41. pozice na draftu (sedm míst za ním byl Mark Messier) vybral Québec a šéfové klubu přesně věděli, jakého hokejistu získali.

Hokejistu, který se nebojí rozdávat rány a pořádně přitvrdit u mantinelu.

„Zdvořile řečeno: Ostatní proti němu neradi hráli a přáli by si ho raději mít ve svém týmu. Přímočařeji vyjádřeno: Většina hráčů ho nenáviděla. Hunter všechny mlátil a hákoval a srážel a píchal hokejkou. Při každém střídání,“ napsal o něm sportovní historik Andrew Podnieks.

Celkový součet 3565 trestných minut tuto charakteristiku rozhodně nevyvrací. V dějinách NHL jich více nasbíral pouze Dave Williams, až pak následují jména raubířů, jakými byli Tie Domi, Marty McSorley nebo Bob Probert. Polehčující okolnost: Dale Hunter odehrál výrazně více zápasů než oni.

Na druhé straně nebyl žádné nemehlo. Jinak by v NHL nevydržel 19 sezon. Jinak by nenastřádal úctyhodných 323 gólů a 1020 bodů.

Šestkrát zaznamenal 70 nebo více bodů za sezonu, v Québecu nastupoval v lajně vedle padesátigólového střelce Michela Gouleta. Trenéři a spoluhráči si na něm cenili nejen tvrdosti, ale hlavně defenzivních schopností, skvělého čtení hry a úspěšnosti na vhazování.

Navíc byl jedním z těch hokejistů, jejichž image na ledě a mimo něj se diametrálně lišily. U fanoušků byl populární, v kabině patřil k oblíbeným lídrům, na trénink přicházel jako první.

Třeba v Québecu se říkalo, že mužstvo za ofenzivní statistiky vděčí hlavně bratrům Šťastným a Gouletovi, ale opravdovou duší týmu je Hunter. S ním Nordiques vždy hráli play off. Když byl v roce 1987 vyměněn do Washingtonu, následujících pět sezon končili po základní části.

Zkrátka celou kariéru plnil roli, k níž měl předpoklady a která mu dávala naději udržet se dlouho v NHL. Tvrdá hra byla i způsobem, jak se obětovat pro tým.

Navzdory všem gólům a odmakaným zápasům ho nejvíce proslavil špinavý faul na Pierra Turgeona při play off v roce 1993. Když útočník newyorských Islanders v 51. minutě šestého zápasu upravil stav na 5:1 a vlastně tím ukončil sérii, Hunter ho zezadu srazil krosčekem.

Nebyl to dohraný souboj. Hunter za slavícím Turgeonem přijel k mantinelu a úmyslně ho fauloval, z čiré frustrace.

Reakce NHL byla velmi tvrdá. Nový šéf ligy Gary Bettman si za jeden z cílů určil vymýcení násilností z hokeje a tady měl první příležitost konat. Hunter dostal distanc na 21 utkání. Tenkrát to byl rekordní trest a přišel kvůli němu o 150 tisíc dolarů.

Turgeonovi se omluvil, ale délka trestu se mu ani trochu nepozdávala. V první chvíli dokonce tvrdil, že si nevšiml vstřeleného gólu a tím i přerušení hry. „Jsem zklamaný výší trestu a nemyslím si, že je oprávněný. Mluvil jsem s komisionářem Bettmanem, vysvětlil mi svůj pohled a já ho akceptuji, i když s ním nesouhlasím,“ uvedl.

V NHL vydržel Hunter až do roku 1999. V poslední sezoně si ještě odskočil do Colorada, tedy někdejších Nordiques, aby si splnil sen o Stanley Cupu. Ale nebylo mu přáno - na rozdíl od bratra Davea, který ho získal s Calgary.

Loučil se jako jediný hokejista historie NHL, který současně překonal hranici 300 gólů, 1000 bodů a 3000 trestných minut. Není pravděpodobné, že by o tento rekord někdy přišel.

Na rozdíl od dalšího: Hunter byl i hráčem, který měl na kontě nejvíce zápasů (1407) bez získaného titulu. Pár následovníků už však našel, aktuálně statistikám vévodí Patrick Marleau (1779).

Když kariéru končí hokejisté se sáhodlouhým trestním rejstříkem, obecně se nepředpokládá, že by mohli být úspěšnými trenéry. Ale existují takové případy. Jako třeba Craig Berube (3149 minut), aktuální kouč Toronta a vítěz Stanley Cupu se St. Louis z roku 2019.

Do této kategorie patří i Dale Hunter. Zásadní krok udělal už v roce 2000, kdy s bývalým spoluhráčem Basilem McRaem koupil tým London Knights z elitní juniorské soutěže Ontario Hockey League.

V listopadu 2001 byl jmenován hlavním koučem, k tomu si přibral funkci prezidenta klubu. A obojím je dodnes.

Pouze uprostřed sezony 2011/12 zamířil do Washingtonu. Nebyla to však dlouhá štace. Týmu a hlavně kapitánovi Alexandru Ovečkinovi se úplně nepozdával Hunterův důraz na defenzivu. Velké pozdvižení pak způsobil, když v poslední třetině utkání play off proti Bostonu odstavil ruského snajpra ze hry. „V této fázi potřebujete mít na ledě borce, kteří blokují střely. A zároveň nechcete, aby si při tom ofenzivní hráči zlomili nohu,“ vysvětloval.

I když s Washingtonem přešel přes první kolo, po sezoně se vrátil k juniorům do Londonu.

Postupem času se z klubu stal rodinný podnik Hunterů. Dale je koučem i prezidentem, bratr Mark generálním manažerem a syn Dylan se trenérskému řemeslu přiučuje jako asistent.

Především je to však jedna z nejúspěšnějších organizací kanadského juniorského hokeje. Jak na týmové úrovni (Knights pod Hunterem třikrát vyhráli nejcennější trofej, Memorial Cup), tak na individuální (do NHL odsud odešli mj. Patrick Kane, John Tavares, Mitch Marner, Max Domi, Corey Perry, Matthew Tkachuk, Nazem Kadri).

Hunterovy úspěchy jsou o to cennější, že je rámuje období dlouhé 25 let. Musel se naučit pracovat s různými generacemi hráčů i reagovat na proměny moderního hokeje.

Když se tedy v roce 2019 hledal trenér k týmu Kanady do 20 let, celkem logicky byl osloven on. A uspěl. Z šampionátu v Ostravě a Třinci se mužstvo vracelo se zlatými medailemi, když dramatické finále s Ruskem dokázalo v závěrečné třetině otočit z 1:3 na 4:3.

Další šance přišla loni. Nový generální manažer juniorských reprezentací Alan Millar hledal trenéra ke dvacítce a našel ho okamžitě. „Stačil jeden telefonát. Do Londonu,“ řekl agentuře Canadian Press. „Jejich úspěchy mluví samy za sebe. Chceme se vrátit do správných kolejí a Dale může být tím pravým.“

Kanada naposledy slavila titul z MS do 20 let (a vlastně medaili vůbec) před třemi roky. Což je z jejího pohledu celá věčnost.

Dnes v noci může udělat důležitý krok proti českému týmu, který ji ale dvakrát za sebou vyřadil ve čtvrtfinále. A který touží ukončit čtvrtstoletí trvající čekání na zlatý sen.

Takže: Bude se radovat Dale Hunter, nebo Patrik Augusta?