Děti se nerodí. Přestaly se nám hodit, říká demografka

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tři roky po sobě zažívá Česko příkrý pokles porodnosti. A uplynulý rok nebyl jiný. V roce 2025 se tak s největší pravděpodobností narodilo nejméně dětí od 18. století, kdy se začala sbírat data. Přesná čísla budeme mít ale až na jaře.

Sešlo se několik efektů, které udeřily najednou. Vyčerpal se růst z předchozích let, k tomu nastoupily rychle po sobě jdoucí krize a přicházejí také hodnotové změny.

„Nyní opravdu stojíme před zásadním milníkem, kdy si bude muset společnost opět uvědomit, že je pro ni reprodukce důležitá a dostatečně ji ocenit,“ říká Jiřina Kocourková z Katedry demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, co se s českou společností v posledních letech děje a jestli existují možnosti, jak tenhle negativní trend obrátit.

Jsme na prahu demografické pohromy?

Odpovím na to trochu oklikou. Trend ohledně poklesu plodnosti jsme v západní Evropě viděli už v předchozím desetiletí, a tak jsme se teď prostě zase sblížili se Západem. Očekávali jsme, že něco takového může přijít. Co nás ale zaskočilo a na co jsme nebyli připravení, že ten pokles bude tak dramatický a že bude připomínat pokles v devadesátých letech.

Přeci jen ještě v roce 2021 se narodilo skoro 112 tisíc dětí, předloni 84 tisíc a v uplynulém roce to bude patrně další propad. Úhrnná plodnost se scvrkla z 1,83 na 1,37. Co se stalo?

Setkalo se několik efektů. Zaprvé v roce 2021 u nás vyvrcholil růst plodnosti. Když to zpětně hodnotíme, tak se potkal dlouhodobý ekonomický rozmach s příznivým postavením mladých na trhu práce, a oproti současnosti bylo třeba snazší sehnat dostupné nájemní bydlení. Vytvořilo se tedy příznivé populační klima.

Což vyvrcholilo tedy v roce 2021?

Přesně tak. Viděli jsme to na našich křivkách – odklad reprodukce se zastavil. Nerostl tedy průměrný věk při narození prvního dítěte a navýšila se intenzita plodnosti prakticky ve všech věkových skupinách mezi 25 a 35 lety. Narodilo se více druhých dětí, ale vznikl prostor také pro třídětné rodiny. Poměrně nás překvapilo, že za růstem byla asi z 25 procent také plodnost třetího pořadí.

Co se následně stalo s českou společností – začali jsme nenávidět děti?

Na jednu stranu se vyčerpal reprodukční potenciál. Druhé děti se narodily už v roce 2021, přitom by je za běžných okolností měly rodiny patrně později. K tomu připočtěme vliv postcovidové doby. Lidé se konečně mohli vrátit k normálnímu životu, a tak naše první úvahy byly, že rodinný život šel prostě na chvíli stranou, ale že se plodnost ustálí někde kolem 1,7 nebo 1,6.

Jenomže najednou přišla válka na Ukrajině, energetická krize, rozjela se inflace. Pandemie přešla v něco, co označujeme jako vícenásobnou krizi. Na Česko udeřila obzvlášť tvrdě i v porovnání s dalšími evropskými zeměmi, a tak není divu, že část mladých lidí si vyhodnotila, že nepanují příznivé podmínky pro založení rodiny

Na druhou stranu jsme si ale říkali, že pokles se zastaví v roce 2024, ale klesali jsme i v roce 2025. Musíme tedy očekávat, že jsme se ocitli také na prahu hodnotových změn, kdy se lidé nebudou rozhodovat o tom, kdy a kolik dětí budou mít, ale jestli vůbec založí rodinu.

Jde o nový trend, nebo se odrazíme ode dna zase zpátky?

Děti se prostě přestaly hodit do moderního života. První jsou tedy ty ekonomické důvody, které už jsem zmiňovala. K tomu je ale třeba připočíst, že sami dnes na sebe klademe daleko vyšší nároky. Ať už co se týče materiálního zabezpečení, nebo výchovy. Je tady koncept takzvaného intenzivního rodičovství, kdy rodiče vkládají do výchovy dítěte daleko více zdrojů a času, aby docílili jeho budoucího úspěchu. Zároveň se ale taková investice do dítěte stává součástí osobního naplnění. Tím je samo rozhodnutí stát se rodičem pečlivěji zvažované oproti dřívějšku, kdy šlo spíš o intuitivní a přirozený krok.

Neseme si dluh ještě z covidu? A nemyslím teď ty vědecky nepodložené teorie, že za to může očkování. Ale třeba odstřižení, protože v době covidu si člověk jen těžko mohl najít partnera nebo partnerku.

Něco na tom může být. Asi nejsme schopní dopady úplně přesně vyhodnotit, ale můžeme říct, že došlo k narušení sociálních vztahů a takové přirozenosti setkávání mladých lidí. Virtuální svět a sociální média to nemohou kompenzovat, protože sice umožňují rychlejší seznamování, ale zase se tak snadno netvoří hodnotnější vztahy, které by mohly nakonec přerůst i v plánování rodiny.

Nové studie ukázaly, že jeden z klíčových prediktorů pro realizaci představ o reprodukci je utvoření stabilního partnerského vztahu. Bez toho, že budete mít vedle sebe člověka, ke kterému máte důvěru a na koho se můžete spolehnout, se rodina zakládá jen těžko. Na konci devadesátých let byly možná takové náznaky, že emancipace žen povede k tomu, že děti budou mít sólo matky, ale ukazuje se, že je prostě zásadní stabilní svazek dvou lidí.

Takže by nepomohlo, kdyby asistovanou reprodukci mohly absolvovat singl ženy?

To je jiná otázka. Z pohledu lidské důstojnosti a lidských práv bychom se měli bavit o tom, že taková varianta možná bude. Ale rozhodně si od toho neslibujme, že si díky tomu poradíme s demografickou krizí.

Když to vezmu ze svého pohledu rodiče malých dětí. Ani se nedivím tomu, že si založení rodiny dnes mladí lidé dvakrát rozmyslí. Najít bydlení za rozumnou cenu je peklo, školky a školy plné, návrat do práce pro matku extrémně složitý, protože částečný úvazek je na českém pracovním trhu skoro sprosté slovo.

No v podstatě jste si sám odpověděl. Na druhou stranu podobné bariéry tady byly i před dvaceti lety, ale ze strany státu se podnikaly určité kroky, které očividně fungovaly a vyvrcholily v roce 2021. Jenže nyní opravdu stojíme před zásadním milníkem, kdy si bude muset společnost opět uvědomit, že je pro ni reprodukce důležitá a dostatečně ji ocenit. Tedy netvářit se, že mít dítě je pouze soukromá záležitost, ale je na místě, aby stát vyrovnal do určité míry náklady spojené s rozhodnutím založit rodinu.

To se ale minimálně v poslední době moc nepovedlo. Rodičovský příspěvek se sice zvýšil, ale nedrží krok ani s inflací, bývalá vláda navíc zrušila školkovné a také osekala slevu na manželku.

Nedivím se, že mladé rodiny dnes mají pocit, že pro ně stát dělá jen velmi málo. A my přitom zase z výzkumů víme, že nejhorší není ten přímý ekonomický dopad, když se nějaké takové prorodinné opatření zruší. Ale negativní signál, který se celé společnosti vydá a může mít dalekosáhlé a přitom nezamýšlené důsledky na plánování rodiny.

Nabízí se ale samozřejmě otázka, jestli jakákoliv prorodinná opatření mohou vůbec pomoci, když třeba skandinávským zemím, které si bereme za vzor a jsou o míle dále než my, se rovněž nedaří zlomit trend propadu plodnosti?

Jednoduchá řešení neexistují. Ale rozhodně si nemůžeme říct, že když nemáme aktuálně funkční recept, že se na prorodinnou politiku vykašleme.

Proč nemá rodina jako téma v politice takovou sílu jako třeba otázka důchodů?

Takhle se proměňuje společnost, která stárne. Skupina, která slyší na předvolební sliby kolem důchodů, je stále větší a i politici si moc dobře uvědomují, že se jim více vyplatí cílit na ně než na mladé lidi a rodiny. Možná, že jsme tak dospěli do bodu, kdy bude potřeba uvažovat i nad většími změnami. Třeba vyrovnání demografického stárnutí společnosti tím, že by rodiče měli volební právo i za své děti. Měli by tak ve volbách více hlasů.

Tohle byste podpořila?

Nedokážu sama za sebe teď říct stoprocentně ano, ale minimálně stojí za úvahu, jakým způsobem reagovat na to, že populace strukturálně stárne. Volební právo máme až od 18 let a s tím, jak bude dále ubývat mladých lidí, tak se jejich problémy budou propadat ještě více na okraj politického zájmu.

Zeptám se teď úplně hloupě – ale opravdu tolik vadí, že nás bude v Česku prostě o trochu míň než dnes?

V zásadě ne. Co ale vadí je obrovský zářez ve věkové struktuře. Dlouhodobě jsme tady měli nějakých 110 tisíc živě narozených ročně a teď klesáme k 70 tisícům. Do problému se dostávají porodnice, bude se také řešit, co s dětskými skupinami a školkami. A přitom nemůžeme všechno z roku na rok zavírat, protože se za pár let třeba dostaneme na stabilnější úroveň a zase nám budou kapacity chybět. A to vůbec nemluvím o dlouhodobých dopadech směrem k pracovnímu trhu a důchodům.

Dokážete odhadnout, jestli se vůbec ještě někdy vrátíme k tomu, aby se v Česku rodilo více než 100 tisíc dětí ročně?

Momentálně je obtížné si něco takového vůbec představit. Počet narozených dětí je daný dvěma faktory. Zaprvé jak intenzivně ženy rodí – toho jsme se dotýkali prakticky ve všech otázkách. Ochota mít děti prostě klesá.

Zadruhé je ale zásadní, kolik žen je v reprodukčním věku. A my víme, že se do něj momentálně dostávají početně slabé generace z devadesátých let, takže přesáhnout 100 tisíc dětí bude prakticky nemožné, i kdyby se plodnost vrátila k 1,8 dítěte na ženu.